|
|
|
Obecně se má za to, že bratr Egidius (Jiljí) z Assisi zemřel 22. 4. 1262 a byl pohřben v San Francesco al Prato v Perugii. Byl extatik, měl odpor k psaní, jestli psát vůbec uměl. Zvlášť po smrti sv. Františka se ho na různé věci chodili ptát i nejvyšší představení řádu i světští lidé. Žil převážně v poustevně. Jeho slovům se připisoval velký význam. Proto bratři brzy začali sbírat jeho výroky.
Není vyloučeno, že první sbírka byla sepsána už v roce 1224. »Zlatá slova« se měnila - leccos přibývalo, byly tu různé pokusy výroky systematicky řadit; snad vše už nelze ani bratru Jiljímu připsat.
Náš překlad je z vydání v Quaracchi roku 1905, což bylo vydání kritické, redigované P. Gisbertem Mengem OFM.
Boží slovo je živé, účinné a pronikavější než každý dvojsečný meč (Žid 4,12).
Je živé: oživuje mrtvé; je účinné: uzdravuje nemocné; je pronikavější než každý meč: proniká do zatvrzelců - až k oddělování duše od ducha, protože odděluje neřest od ctnosti.
Proto je potřebné a spalitelné zachytit výroky velkých služebníků, které nejsou jen z lidské moudrosti. S radostí srdce jsou čerpány z pramenů Spasitele Ježíše Krista, aby sloužily budoucím. Proto chceme slova, která bratr Jiljí ve svatých rozhovorech vylil z plnosti srdce jako med z plástů, vydat jako knihu, která nese požehnání, k povznesení lidí, bratří, čtenářů a posluchačů.
Dary Boží milosti i ctnosti jsou stupni a cestou k nebi. Neřest a hřích jsou cestou a schody k sestupu do pekla.
Neřest a hřích - to je jed. A dobré skutky jsou léčivý nápoj.
Milost přivolává novou milost. Neřest volá po další neřesti. Milost nechce chválu - neřest nesnese výtku. To znamená: Milostí obdařený člověk nevyhledává ani uznání, ani lidskou chválu. Prostopášný člověk nesnese pohrdání a opomíjení. A to způsobuje pýcha.
Duch dochází klidu v pokoře, protože její dcerou je trpělivost. Čistota srdce na Boha patří, odevzdanost Boha okouší. Miluješ-li, najdeš lásku. Máš-li strach, budeš všude na strach narážet. Sloužíš-li, budou i tobě sloužit. Budeš-li dobrý, budou druzí dobří k tobě.
Blaženy, kdo miluje, aniž chce být milován. Blažený, kdo má pravou bázeň a nechce, aby se ho druzí báli. Blažený, kdo slouží a nečeká, že mu bude slouženo. Blažený, kdo je k druhým dobrý a neočekává, že k němu budou druzí dobří. Protože však toto jsou veliké věci, jsou pošetilým nedostižné.
Tři věci jsou veliké a potřebné. Kdo by je měl, nemohl by propadnout žádnému zlu: Kdybys zaprvé dokázal s klidnou duší kvůli Bohu přestát všechny útrapy, které by tě zaskočily. Kdybys za druhé dokázal při všem, co činíš a zjišťuješ, dosahovat větší pokory. Kdybys za třetí dokázal věrně milovat ta dobra, která nejsou vidět tělesnýma očima.
Čím světští lidé pohrdají a od čeho se odvracejí, je Bohem a jeho svatými. přijímáno s úctou. A naopak: co světští lidé milují, na čem lpějí a co uctívají, je u Boha a jeho svatých v nenávisti, odvracejí se od toho a nepatrně to cení. Co je opravdu hodno lásky, člověk obyčejně nenávidí - a co by měl nenávidět, to obyčejně miluje.
Jednou se bratr Jiljí tázal jednoho ze svých bratří: »Máš dobré srdce?« On mu odpověděl: »Bratře, to nevím.« Bratr Jiljí mu na to řekl: »Svatá dychtivost, svatá pokora, svatá láska, svatá odevzdanost a svatá radostnost činí duši dobrou a svatou.«
Cokoli může člověk vymyslet, prohlédnout, o čem dokáže mluvit, co dovede rukama uchopit, je ničím ve srovnání s tím, co nemůže být domyšleno ani vysloveno ani viděno ani ohmatáno.
Všichni moudří a svatí lidé minulosti, přítomnosti i budoucnosti, kteří o Bohu mluvili či budou mluvit, neřekli a ani neřeknou nic, co by odpovídalo tomu, co Bůh je. Všechny jejich výpovědi značí tolik, jako píchnutí jehlou ve srovnání s nebem a zemí i všemi tvory, kteří tam jsou, ba tisíckrát méně. Celé Písmo, když k nám mluví, takřka žvatlá, jako když matka mazlivě mluví s děckem - jinak by totiž nerozumělo, její slova by nedovedlo pochopit.
Jednomu soudci kdysi bratr Jiljí řekl: »Věříš, že Boží dary jsou veliké?« Soudce odpověděl: »Zajisté.« Praví mu bratr Jiljí: »Dokáži ti, že tomu nevěříš,« a pokračoval: »Jakou cenu má tvůj majetek?« »Asi tisíc hřiven,« odvětil soudce. »Vyměnil bys jej za deset tisíc hřiven?« ptal se bratr Jiljí. »Velmi rád,« řekl soudce. »Víš, že všechno bohatství světa - a to je jisté - není ničím ve srovnání s bohatstvím nebe. Proč je tedy nevyměníš?« »A ty si namlouváš,« odvětil mu soudce, »že aspoň jeden člověk jedná přesně tak, jak věří?« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Svatí mužové a ženy usilovali o to, aby dobro, ve které věřili a kterého chtěli dosáhnout, dokonale uváděli ve skutek. A nač už nestačili svými skutky, uskutečňovali svatými tužbami. Zbytek výkonu doplnila svatá touha. Kdyby měl někdo dokonalou víru, přišel by do takového stavu, v němž by měl plnou jistotu. Platí tedy: Je-li tvá víra pevná, je dobré tvé jednání.«
Kdo má s jistotou výhled na velké a věčné dobro, co proti němu zmůže zlo? A kdo očekává velké věčné zlo, čím mu bude prospěšné dobro? Kdo by ztratil dobro všech dober, jaké dobro náhradou mu dají andělé a svatí v nebi? Které jiné dobro takovému člověku dodá útěchu? A může mu někdo pomoci? Nikdo - jen Boží navštívení.
Dokud hříšník žije na zemi, nikdy nesmí pochybovat o Božím milosrdenství. Není stromu tak sukovitého a zakrslého, aby jej člověk nedokázal zušlechtit ohlazením a zaoblením... Tím spíš se na světě nenajde tak velký hříšník, aby z něho Bůh milostí a ctností nemohl udělat šlechetného člověka.
Láska je nade všechny ostatní ctnosti.
Blažený, kdo se nenasycuje věcmi, po nichž třeba stále znovu toužit.
Bratr Jiljí se jednou zeptal svého bratra: »Věříš, že tě mám rád?« On mu odpověděl: »Ano.« »Nevěř, že jsem tě miloval,« řekl bratr Jiljí, »jen Tvůrce tvora vpravdě miluje. Láska tvora není ničím proti lásce Tvůrce.«
Jiný bratr se ho tázal: »Bratře Jiljí, co míní prorok slovy: Každý přítel podvádí? (Jer 9,8).« Bratr Jiljí mu řekl: »Podvádím tě proto, že se z tvého dobra dost neraduji. Čím víc by mě tvá dobrota radostně naplňovala, tím méně bych tě podváděl. Čím více se kdo raduje z dobroty bližního, tím víc z něho má. Chceš-li tedy být účasten na dobrotě všech, raduj se z každého dobra, které u kohokoli najdeš. Rosteš dobrem druhých, nalézáš-li v něm zalíbení, a ze zla druhých si buduješ obrannou zeď, když vzbuzuje tvou nevoli. A to je cesta spásy: Raduj se z dobroty bližního a lituj toho, co je na něm zlé; věř v dobro druhých a ve vlastní špatnost; druhé měj v úctě a sebe sama podezírej.«
Kdo druhému nechce prokazovat úctu, nebude ji mít sám. Kdo nechce projevit uznání, žádné uznání nesklidí. Kdo nechce být unaven, neokusí odpočinku.
Nadevšecko je plodné usilovat o odevzdanost Bohu a o dobrotivost.
Co se děje bez lásky a zájmu, nepůsobí Bohu a jeho svatým potěšení.
Lidské působení ochuzuje, Boží obohacuje. Člověk tedy musí Boží díla milovat a svá vlastní díla příliš necenit. Je něco většího, než naučit se slavit Boží dobrodiní a sebe sama dopadat při špatných činech? V této škole bych chtěl studovat od počátku do konce světa, kdybych tak dlouho žil: v rozjímání a velebení Božích dobrodiní a v rozpomínání se a litování svých zlých skutků. A kdybych ve výčitkách pokulhával, v rozvažování Božích dobrodiní bych pozadu zůstat nechtěl.
Víš, že herci a hudebníci svým uměním až k nebi vyzvedají ty, kdo jim dali jedny staré hadry na kostým? Co bychom měli my vynakládat pro svého Pána? Měli bychom věrně milovat toho, který nás vysvobozuje ze všeho zla a touží nám dát všechno dobré.
Poznání Boha nelze dojít leč skrze pokoru. Cestou k výstupu je sestup.
Všechna ohrožení a všechny velké pády, které se ve světě staly, jsou následky povyšování se: pád Lucifera, který byl stvořen v nebi, Adam i farizej z evangelia a mnozí jiní. Všecko velkolepé se stalo po sklonění hlavy. Tak tomu bylo u blahoslavené Panny, celníka, zločince na kříži a mnoha jiných.
Dále řekl bratr Jiljí: »Kdybychom jen měli takové závaží, které by nám kdykoli dokázalo sklonit hlavu!«
Jeden bratr mu řekl: »Jak uniknout pýše?« A on mu odpověděl: »Umývej si ruce a ústa se snaž přiložit k nohám. Uvážíš-li Boží dobrodiní, měl bys hlavu sklonit, vzpomeneš-li na své hříchy, měl bys ji také sklonit. Běda tomu, kdo chce za své zlé skutky ještě pocty!«
Velký krok vpřed učiní na cestě k pokoře ten, kdo pozná, že svému blahu sám stojí v cestě. Za kliček pokory považuji i to, když člověk vrací cizí majetek a nepřivlastňuje si jej. To totiž značí, že všechno dobro přičte Bohu, který je jeho vlastníkem, a sobě přičte zlo.
Blaze tomu, kdo se před lidmi považuje za stejně nehodného jako před Bohem. Blaze tomu, kdo se už nyní soudí; pak už před soud nebude postaven.
Blaze tomu, kdo pro věrnost a víru v úsudek druhého jde svou cestou v poslušnosti. To dělali přece i apoštolové, když byli naplněni Duchem svatým.
Kdo chce mít klid, snaž se v každém člověku vidět svého představeného.
Blažený, kdo chce být ve svém slově i jednání viděn jen v tom stavu, do něhož ho pozvedla Boží milost. Blažený, kdo umí Boží zjevení chránit a držet v tajnosti - protože nic není skryto, co by Bůh nezjevil, jakmile se mu zlíbí.
Kdyby byl člověk tím nejsvětějším na světě a považoval by se za nejnehodnějšího - v tom by byla pokora!
Pokora není v řečnění, tak jako odevzdanost se neodvažuje řečnit. Pokora se mi jeví jako blesk. Jako totiž blesk vyvolává strašné burácení a v mžiku po něm není stopy, tak zahání pokora všechno zlo. Je nepřítelkyní hříchu a vede člověka k tomu, že se má za nic.
Skrze pokoru nalézá člověk milost před Bohem a pokoj s lidmi. Kdyby chtěl král někomu poslat svou dceru, nebude ji posazovat na nezkroceného a bujného hřebce, ale na klidného jezdeckého koně pokojného kroku. Stejně Bůh nedává milost pyšným, nýbrž pokorným.
Svatá bázeň před Bohem zahání ostatní bázně a chrání dobro, které se nedá vyjádřit slovy. Takovou bázeň mít je veliký dar, a proto se nedává každému. Kdo takovou bázeň nemá, ukazuje, že nemá nic, co by mohl ztratit.
Boží bázeň člověka vede, až dojde Boží milosti. Je-li člověk v milosti, zachovává ho v ní bázeň Boží. Není-li v milosti, Boží bázeň mu pomáhá získat ji. Rozumem obdařený tvor, který padá do hříchu, nikdy by nepadl, kdyby ten dar měl. Tento svatý dar mají jen svatí mužové a ženy. Čím víc je kdo omilostněn, tím je pokornější a bohabojnější. Ctnost, kterou lidé málo pěstují, nemá proto menší cenu než jiné.
Kdo se proti Bohu postaví tak, že zasluhuje smrt - jak by mohl před Boha předstoupit?
Blažen, kdo pravdivě vyzná, že zde na světě sedí jako ve vězení a často se stavěl proti Bohu.
Velmi se musí člověk bát své pýchy, že ho svrhne po hlavě do propasti.
Před sebou samým a tobě podobnými bud neustále ve strachu a na stráži! Pro člověka není jistoty, dokud dlí uprostřed svých nepřátel. Naším nepřítelem je naše tělo. Ve spojení s démony stále bojuje proti duši. Proto má mít člověk před sebou samým větší strach - aby ho totiž nepřemohla vlastní zloba - než před kýmkoli jiným na světě. Není možné, aby byl bez svaté bázně a svatého ostychu ten, kdo chce dosáhnout Boží milosti a setrvat v ní; kdo ty dvě ctnosti nemá, nese v sobě pečeť zániku. Tato bázeň působí, že člověk pokorně naslouchá a hlavu nechává skloněnou k zemi pod jhem svaté poslušnosti.
Čím větší bázeň člověk má, tím více se modlí. Je-ti ale někomu dána milost svaté modlitby, není to maličkost! Ať jsou činy člověka jakkoli veliké, nezáleží na lidském hodnocení. Záleží na zhodnocení a zalíbení Božím. Proto: vždy mějme bázeň Boží.
Kdo by z lásky k Bohu přestál všechny útrapy, rychle by došel veliké milosti, byl by pánem tohoto světa a jednou nohou by už byl na věčnosti.
Co člověk koná-ať dobré nebo zlé, dělá sám sobě. Proto se nesmíš zlobit, když ti někdo působí bezpráví: spíš máš mít soucit s jeho hříchem.
Všechno bezpráví, které ti bližní působí, snášej pro Boha, bližního i sebe sama. V jaké míře je člověk z lásky k Bohu ochoten snášet útrapy a bezpráví, v takové je velký před Bohem - ani trochu víc. Čím slabší je člověk v přemáhání útrap a bolestí z lásky k Bohu, tím menší je u Boha a nepozná, kdo Bůh je.
Když o tobě někdo mluví špatně, pomoz mu! Když o tobě říká něco dobrého - vracej to Bohu! Pomáhat tomu, kdo o tobě mluví špatně, znamená: mluv o sobě ještě hůř.
Chceš-li svou úlohu v životě hrát dobře, mysli si, že hraješ špatně a druhý dobře. To značí: Dílo i slovo druhého chval a své vlastní haň. Chceš-li svou úlohu hrát špatně, jednej opačně. Když se s tebou někdo začne hádat, prohrej, povol, chceš-li získat. Budeš-li se domnívat, že jsi vítěz, zjistíš nakonec, žes prohrál. Cesta spásy je tedy cestou prohry.
Neumíme být trpěliví, protože neumíme čekat na duchovní útěchy. Kdo by chtěl na sobě a pro sebe poctivě pracovat, byl by lehce se vším hotov.
Nikomu nečiň bezpráví! Činí-li je jiný tobě, snášej je trpělivě z lásky k Bohu a na odpuštění svých hříchů. Je daleko lepší snést z lásky k Bohu i jen jedinou těžkou křivdu, než sytit mnoho chudáků po mnoho dní a sám se delší dobu s kusem chleba postit, až by člověk viděl hvězdy na nebi. Co prospěje člověku, který by dokázal sám sebou pohrdat, postem, modlením, nočním bděním a sebebičovaním ukládat svému tělu tresty, ale od bližního by nedokázal snést i jediné bezpráví'? A přece by tím získal víc, než všemi břemeny, která nese z vlastní vůle! Každé způsobené ponížení je zkouška ohněm skryté pýchy. Utrpení snášené bez vzpoury ničí hříchy lépe než prolévání slz.
Blažen, kdo si vytrvale připomíná svá selhání a Boží dobrodiní! Blažený, kdo snese útisk a bezpráví trpělivě -smí čekat velkou útěchu. Blažen, kdo od žádného tvora pod nebem nežádá ani nečeká útěchu. Je-li člověk pokorný a klidný jen potud, dokud jde všecko podle něho, ať od Boha nečeká odměnu.
Kdo by měl své hříchy před očima po všechny dny, neselhal by v žádném ponížení. Vše dobré, co máš, přičítej Bohu, a všecko zlé svým selháním. Kdyby totiž člověk dokázal udělat všechno dobro, které udělali, dělají a udělají všichni lidé na zemi, přesto by, kdyby se dobře zpytoval, zjistil, že svému dobru vždy ještě stojí v cestě.
Jeden bratr se ho tázal: »Co budeme dělat, jestliže nyní přijdou pohromy?« Bratr Jiljí odvětil: »Kdyby Pán nechal z nebe kamení padat, nic by nám neublížilo, kdybychom byli takoví, jací máme být. Kdyby byl člověk takový, jaký má být, zlo by se mu proměňovalo v dobro. Jako se i dobro v zlém člověku stává zlem, tak i zlo člověku dobré vůle vyjde na dobro. Neboť všechno štěstí i bolest tkví v nitru člověka a nikdo to nemůže vidět.
V bezmocnosti, námahách, za hladu a při velkých bezprávích se objevují u člověka nejhorší démoni.
Chceš-li dojít spásy, nežádej si spravedlnost od tvora. Svatí mužové dělají dobro a trpí zlé. Poznáš-li, že jsi urazil Pána, svého Stvořitele, přiznej si, že je v pořádku, když tě všecko pronásleduje a když se bezpráví, jímž jsi ublížil svému Pánu, mstí.
Bezpráví a útrapy, které ti tvorové způsobují, musíš trpělivě snášet, protože zasluhuješ, aby tě všichni trestali. Je velká ctnost, když člověk dokáže přemoci sám sebe. Přemůžeš-li sám sebe, přemůžeš i všechny své nepřátele a dojdeš všeho dobra.
Velkou ctností by bylo, kdyby někdo připustil, aby ho lidé přemohli, pak by byl pánem tohoto světa.
Chceš-li dojít spásy, pokus se zříci každé útěchy od smrtelných tvorů, protože větší a častější jsou pády z útěch než ze zármutků. Ušlechtilý je kůň, kterého jezdec i v nejrychlejším běhu lehce může převést na jinou dráhu. Tak i člověk by se měl v hněvu nechat vést tím, kdo mu ukazuje správnou cestu.
Při pouhé myšlence na Boha by měl mít člověk touhu odplatit chválou jiným za to, že ho bili a kopali a vlekli za vlasy.
Jednou jakýsi řeholník reptal na obtíže poslušnosti. Bratr Jiljí mu řekl: Příteli, čím víc reptáš, tím větší těžkosti si způsobuješ. Čím oddaněji a pokorněji skláníš hlavu pod jho svaté poslušnosti, tím lehčeji a příjemněji je ti u srdce. Nechceš snést na tomto světě pokoření a chtěl bys být druhými ctěn? Nechceš pohanění, a přitom chceš sklízet požehnáni? Nechceš pracovat, ale odpočívat? Jsi na nepravé cestě. Vždyť: skrze výtky se dochází cti, skrze pohanění požehnání, skrze práci odpočinku. Pravdivé je přísloví: »Kdo nesnese utrpení, nemůže dostat, co chce.« Nediv se tedy, jestliže tě bratr někdy raní. I Marta, která byla svatá, chtěla se dovolávat Pána proti své sestře. Ale přesto si Marta na Marii stěžovala neprávem, neboť čím více mohutností vyřadila Maria ze služby než Marta, o to víc než ona pracovala. Vyřadila totiž z činnosti řeč, zrak, ústa i chůzi. Usiluj o to, abys byl v milosti a ctnostný, bojuj proti neřestem a trpělivě snášej nepřátelství druhých i ponižování. A budeš pánem nad sebou. Je málo platné, když někdo chce táhnout duše k Bohu, ale není pánem nad sebou.
Nečinný člověk prohrává tento i druhý svět, protože nenese plody ani sobě, ani druhým.
Nelze nabýt ctnosti bez námahy a práce. Chceš-li dospět bezpečí, nepouštěj se do něčeho pochybného! V bezpečí je ten, kdo pracuje pro Boha a věčné království.
Mladík, který utíká před námahou práce, vzdaluje se od nebeského království.
Kdyby nebyla horlivost prospěšná, nemohla by uškodit lhostejnost, nebol není-li užitečné dobro, nemůže zlo škodit.
Jako je špatná nečinnost širokou cestou k peklu, tak je svatá nečinnost a pokoj úzkou stezkou k nebi.
Ten, kdo by chtěl pečovat o milost, kterou mu Bůh dává, a věrně s ní spolupracovat, měl by být pln nepokoje. Vždyť člověk často prohrává plody za listí a zrno za plevy.
Jednomu dává Bůh plody a nechává ho bez listí, jinému dává obojí. Mnozí ale nemají jedno ani druhé.
Větší cenu vidím v umění uchovat dobra, která Bůh dává, než je získat. Kdo ví, jak je získat, ale ne jak je použít, nikdy nebude bohatý. Ovšem vědět, jak je použít, když nevím, jak je získat - to není nic velkého.
Mnozí mnoho získávají, ale nikdy nezbohatnou, protože nedovedou pečovat o to, co získali. A mnozí pozvolna zbohatnou, protože to, co získají, dobře hlídají.
Jak velkým mořem by se stala řeka Tibera, kdyby stále neodtékala. Člověk by si chtěl od Boha vyprosit dar bez míry a konce, ale chce Bohu sloužit s mírou a koncem. Kdo tedy chce být milován a obdarován bez konce, musí bez konce a míry sloužit a milovat.
Pro svou lhostejnost si člověk často zahrává se svou dokonalostí. Jednou řekl svatý bratr Jiljí bratrovi, který chtěl jít do Říma: »Nevšímej si cestou ničeho, co ti přijde na oči, aby ti to nebránilo vidět. A vyznej se v tom, jak dostat dobrý peníz za špatné mince. Vždyť vychytralost nepřítele je mnohotvárná a jeho osidla dobře skrytá.«
Blaze tomu, kdo své tělo používá s láskou k Nejvyššímu a za dobro, které koná, nečeká odměnu menší než nebe.
Kdyby někomu chudičkému někdo řekl: »Bratře, půjčím ti něco, co můžeš tři dni užívat a pak za to budeš mít nekonečný poklad« nemořil by se pln nepokoje a nevyužil by ten zapůjčený dar beze zbytku? Naším od Boha zapůjčeným darem je naše tělo a těmi třemi dny je celý náš život. Chceš-li tedy tělo správně užívat, vyjdi od odměny. Jestliže se silně nenamáháš - jak chceš odpočívat?
Kdyby všechna pole a vinice na zemi patřily jedinému člověku, který by nic neobdělával ani obdělat nenechal - jaký výnos by byl z toho všeho? Druhý, kdo má jen málo půdy a nepatrnou vinici, ale dobře vše obdělává, dosáhne na nich veliké výnosy.
Chce-li někdo páchat zlo, nechodí se radit - a když chce udělat něco dobrého, snaží se radit s mnoha lidmi.
Přísloví říká: »Když stavíš kotel na oheň, nespoléhej přitom na souseda, že ti ho naplní!«
Člověk s dobrou vůlí není blažený, dokud ji nenaplňuje i dobrými skutky. Neboť proto dává Bůh člověku milost: aby s ní spolupracoval. Jeden tulák řekl jednou bratru Jiljímu: »Bratře, dej mi útěchu! « Jiljí mu odpověděl: »Snaž se pořádně žít a budeš mít útěchu.« Neudělá-li v sobě člověk místo pro Boha, nenajde sám místo v Božích tvorech.
Kdo by nechtěl dělat ta nejlepší nejen pro duši, ale i pro tělo v tomto životě? A přece nezjednáváme blaho duši ani tělu.
A mohl bych odpřísáhnout: Kdo si ulehčuje Pánovo jho, ztěžuje si je, a kdo si je dělá těžší, ulehčuje si je.
Kéž by lidé chtěli dělat alespoň to, co by bylo lepší pro jejich tělo v tomto životě!
Ten, který stvořil onen svět, stvořil i tento. A z dober, která v onom rozděluje, může rozdělovat i v tomto. A tělo u dober duše cítí, že blaho i bolest duše přecházejí i na tělo.
Jeden bratr mu řekl: »Možná, že zemřeme dříve, než dojdeme štěstí a než postřehneme něco z dobra.« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Koželuhové se vyznají v kůžích, ševci v botách, kováři v železe - podobně tomu je s ostatními řemesly. Ale jak porozumí člověk oboru, který nikdy nezkusil? Myslíš, že velcí páni dávají velké dary hlupákům a bláznům? To nedělají.« Tak jako jsou dobrá díla cestou k všemu dobru, tak jsou špatná díla cestou ke všemu špatnému.
Blaze tomu, komu se žádná věc pod nebem nestaví do cesty, koho povznáší všecko, co vidí, slyší nebo ví a kdo je při všem dobrém, co má, obdařen vynalézavostí.
Běda člověku, který vkládá své srdce, smysly i sty jen do pozemských věcí, kvůli kterým prohrává dobra nebeská a věčná.
Kdyby měl orel, který krouží ve veliké výši, ke své peruti připevněný trámek i z dómu sv. Petra, nelétal by tak vysoko.
Mnoho lidí nalézám při práci pro tělo, málokteří pracují pro duši. Mnozí se pro tělo trápí tím, že lámou kameny, tesají ve skalách chodby a konají jiné namáhavé práce. Ale pro svou duši - kdo se tu takhle trápí?
Lakomec se podobá krtku, který nevěří, že existuje jiný poklad a jiné štěstí než rýt pod zemí a tam bydlit. A přesto jsou i jiné poklady, které nezná.
Nebeské ptactvo, polní zvěř i ryby v moři, vše je spokojeno svou potravou. Není-li tedy člověk spokojen s pozemskými věcmi, ale stále touží po jiném-nedokazuje to, že není stvořen především pro pozemské věci, nýbrž pro něco jiného? Tělo je totiž stvořeno pro duši a tento svět pro svět jiný.
Svět je zvláštní pole: Kdo z něho má ten největší kus, má tu horší část.
Také říkal: »Svatému Františkovi se mravenci příliš nelíbili pro svou věčnou přičinlivost: stále pro sebe sbírat potravu. Nebeské ptactvo se mu líbilo více, protože neshromažďuje do svých stodol.«
Naše tělo je živočišné jako vepř, který žádostivě vyhledává bahniště a hoví si v něm. Je jako hovnivál, jemuž se dobře daří v trusu. Naše tělo se podobá chrobáku, který se stále s požitkem otáčí v hnojišti. Naše tělo je ďáblův ocas, ďáblovo pařeniště, kde pěstuje svůj výhon. Dokud ďábel vidí člověka v těle, nevzdává svůj tanec kolem něho.
Ten, kdo si vypůjčí tažné zvíře, snaží se dostat z něho, co jen může; tak se má zacházet s tělem. Člověk nemůže dosáhnout milosti, neoprostí-li se od tělesného.
Má-li někdo tažné zvíře, které dobře tahá náklady a člověk si je také dobře krmí, ani potom nepracuje zvíře dobře bez biče a bez kočího, kteří udávají směr. Stejně je to s tělem kajícníka.
Jeden bratr se ho tázal: »Jak se vyvarovat neřestí těla?« Svatý bratr Jiljí mu odpověděl: »Kdo chce odklidit velké balvany a trámy, snaží se zvládnout přeprav spíš silou ducha než těla. A v té záležitosti třeba postupovat podobně.«
Každá neřest zasahuje mravní čistotu. Ta je jako zrcadlo: při pouhém dýchnutí se zarosí.
Není možné dojít Boží milosti, dokud člověk nachází potěšení v tělesnosti. Toč se proto jak chceš - dopředu, dozadu, nahoru, dolů, sem a tam: není jiné cesty, než bojovat proti tělu, které je ochotno ve dne v noci tě zrazovat. Kdo zvítězí nad svým tělem, zvítězí nade všemi nepřáteli a dojde všeho dobrého.
A také řekl: »Mezi všemi ctnostmi bych první místo dal mravní čistotě.« Jeden bratr mu namítl: »A není láska větší ctnost, než mravní čistota?« Bratr Jiljí mu řekl: »A je něco čistšího než láska?« Ave verši dodal: »Mravní čistoto - co je to s tebou, kdo to ví? Taková jsi a tak velká, že tě blázni neznají!«
Tázal se ho jiný bratr: »Co nazýváš mravní čistotou?« Bratr Jiljí odvětil: »Uchovat všechny smysly pro milost Boží.«
Když jednou bratr Jiljí velmi chválil mravní čistotu, byl při tom jeden ženatý muž, který řekl: »Kromě své manželky se žádné ženy nedotýkám.
Mohu takto obstát?« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Nemyslíš, že by se někdo mohl opít vínem i z vlastního džbánu?« Ten muž řekl: »To by mohl!« A Jiljí na to: »Právě tak je to v tomto případě.«
Jiný mu řekl: »Bratře Jiljí, apoštol přece mluví jenom o vdově, která je zaživa mrtvá, když žije v prostopášnostech« (1 Tim 5,6). Bratr Jiljí mu odpověděl: »I když je to slovo řečeno k vdovám, platí všude, kde se mohou dít prostopášnosti.«
Pak řekl bratr Jiljí okolostojícím: »Když nebyl nějaký kus země dlouho obdělán a vyrostlo na něm nepřehledné houští a plno samorostů, takže vypadá jako nějaký prales, dá velkou práci i jen kousíček okopat. Stejně je to s hříšníkem, který dlouho zůstával v hříších a úplně zabředl do neřestí. Dlouho se na něm musí pracovat domlouváním a vytýkáním, než ho lze dovést na cestu spásy a k plodné práci.«
Pak dodal: »Všímej si, člověče, co miluješ a proč to miluješ: nebe nebo zemi, Stvořitele nebo stvoření, světlo nebo tmu, tělesné nebo duchovní, dobro nebo zlo. A pak budeš s to lépe rozlišovat dobro od zla a vědět, co třeba milovat a co nenávidět.«
Velkou milost nemůže mít člověk bez boje, protože kvůli ní propukají stále nějaké války. Čím má člověk větší milost, tím víc je napadán ďáblem. Nesmí proto polevit v následování milosti. Oč větší je boj, o to větší bude koruna vítězství, jestli člověk zvítězí. Proto nemáme na cestě mnoho překážek, že nejsme takoví, jací bychom měli být. Je zřejmé: Kdyby člověk dokonale chodil po stezkách Páně, neznal by ani únav, ani nechuť. Na cestách světa má však až do smrti za průvodce únavu a znechucení.
Jeden bratr mu namítl: »To ale zní jako rozpor.« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Což se ďáblové nestarají víc o člověka, který má dobrou vůli, než o jiné? A zde máš rozpor: Kdyby někdo svůj groš prodal za tisícinásobek jeho ceny - cítil by pak nějakou nouzi? Pohleď, rozpor je vyřešen. Tvrdím: Čím víc má někdo ctností, tím víc bude napadán chybami a tím víc by je měl nenávidět. S každou chybou, kterou překonáš, nabýváš ctnost. A za překonanou hlavní chybu dostaneš největší odměnu. Z kterého důvodu se člověk vzdává cesty Páně, z téhož důvodu se zříká odměny.
Někdo mu řekl: »Často bývám napadán strašným pokušením a mnohokrát jsem prosil Pána, aby mě pokušení zbavil - ale on mě jich nezbavuje.« Svatý bratr Jiljí mu odpověděl: »Oč lépe král vyzbrojí své vojáky, o to více chce, aby udatněji bojovali.«
Pak se ho jeden bratr zeptal: »Co bych měl dělat, abych se rád modlil, i když nejsem nábožný a disponovaný?« On mu řekl: »Představ si krále, který má dva poddané. Jeden je ve zbroji, druhý ne. A mají vést válku. Ten dobře vyzbrojený táhne do boje odvážně, neozbrojený svému pánu řekne: Vidíš, pane, že nemám žádnou zbroj. Ale z lásky k tobě se dám do boje i beze zbraně. Když král uvidí tu oddanou věrnost, řekne svým služebníkům: Přineste zbraně a vyzbrojte jimi tohoto mého věrného služebníka a označte ho mým erbem. Jde-li někdo k boji modlitby bez výzbroje, protože se cítí vyprahlý a neusebraný, Bůh přihlédne k věrnosti a připne mu svůj erb.«
S pokušeními to bývá jako se sedlákem, který na svém pozemku, na němž by chtěl mít pole, vidí les a houští. Stísněn prací v potu tváře se však unaví dřív, než sklidí zrno a často skoro lituje, že tu práci začal pro plahočení a dřiny, které mu ze všeho vzešly. Nejdřív vidí les a houští, které musí vysekat - proto nevidí obití a úrodu. Pak kácí stromy a vykopává kořeny - a opět nevidí úrodu. Pak urovnává hlínu - a stále nevidí úrodu, pro kterou se dřel. Pak půdu oře. Pak zaseje. Pak pleje. Teprve na sedmém místě sklízí a na osmém mlátí - a to vše s velkou námahou. V devátém pracovním kroku snáší teprve zrno do stodoly a na dřinu zapomíná pro úrodu zrna, které z ní vzešlo. Je ochoten konat i více prací a všem žehná z radosti nad tím, že dostal dobrý výnos.
Jiný mu řekl: »Co mám dělat? Konám-li dobré, pokouší mě to k marné slávě, spáchám-li zlé, propadnu smutku a jakémusi zoufalství.« Svatý bratr Jiljí odpověděl: »Činíš dobře, lituješ-li svých selhání. Ale radím ti: Truchli s mírou! Stále musíš věřit, že Bůh má víc možností odpouštět; než člověk hřešit. Prokáže-li Bůh velkému hříšníkovi milosrdenství, myslíš, že malého nechá na holičkách? Kvůli pokušení slávychtivosti nepřestávej konat dobro! Byl bys jako sedlák, který by uvažoval takto: Tento rok nebudu sít. Když zaseji, možná přilétnou ptáci a sezobou mi setbu. Když nezaseje, nic k živobytí nesklidí. Kdyby zasel, malý zlomek setby přijde nazmar, ale větší část zůstane. Stejně to je s tím, kdo je sváděn slávychtivostí - a bojuje proti ní.«
Jeden bratr řekl bratru Jiljímu: »O svatém Bernardovi se čte, že se jednou modlil sedm kajících žalmů a myslil jen na to, co vyslovoval.« Svatý Jiljí odpověděl: »Za větší považuji, když je pevnost mohutně dobývána a velitel pevnosti se mužně staví na odpor.«
Kdysi mu řekl soudce: »Bratře Jiljí, jak bychom my, světští lidé, mohli postoupit ve stavu milosti a ctnosti?« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Nejprve musí člověk litovat svých hříchů, pak je musí čestně vyznat, pak v pokoře vykonat uložené pokání. Dále se chránit před každým hříchem a každou příležitostí ke hříchu. A konečně se člověk musí cvičit v konání dobrých skutků.«
Požehnána buď bolest, která člověka přivede k dobru. Prokleto bud' štěstí, které se v člověku obrátí v bolest.
Člověk by měl na tomto světě rád snášet zlo, poněvadž v tom nám dal náš Pán Ježíš Kristus na sobě samém příklad.
Blažený, kdo nad svými hříchy cítí bolest, ve dne v noci je oplakává a na tomto světě se nedá utěšit, dokud nedojde tam, kde naleznou naplnění všechny tužby jeho srdce.
Modlitba je počátkem a souhrnem všeho dobrého.
Modlitba vnáší do duše světlo a vede k poznání a rozlišení dobrého a zlého. Každý hříšník musí v modlitbě prosit Pána, aby mu dal poznat svou ubohost i své hříchy a nadto jeho - Boží - dobrodiní.
Kdo se neumí modlit, nepozná Boha.
Každý člověk, který chce dojít spásy, musí se na sklonku života, dokud je při zdravém rozumu, nutně věnovat modlitbě.
Představme si: Ušlechtilá žena by měla jediného, milovaného syna, kterého by král pro nějaké provinění nechal odsoudit k smrti a vést na šibenici. Nepozvedla by svůj hlas? Neběžela by s rozpuštěnými vlasy a obnaženými ňadry ke králi a neprosila by ho snažně za svého syna? Co vnuklo jinak tiché ženě, aby se ponižovala a žebrala za syna? Není to láska k synovi a veliká tíseň? Nebude, dřív třeba plachá, sotva ze svých čtyř stěn vycházející žena, nyní bez zábran jednat, křičet i na ulicích? Nebude, dříve nesmělá, nyní jednat odvážně a chytře? Právě tak by se uměl i měl modlit, kdo by opravdu poznal svou zlobu, její nebezpečí a škodlivost!
Jeden bratr mu řekl: »Pro člověka je velmi bolestné, když při modlitbě nemůže nalézt milost modlitby.« Bratr Jiljí mu odvětil: »Radím ti jít k dílu polehoučku. Kdybys měl v sudu hlt dobrého vína a na dně by ležely kvasnice, třásl bys snad sudem, abys smíchal víno s kvasnicemi? To by jistě nebylo žádoucí. Stejně když nějaký mlýnský kámen nemele dobrou mouku, neroztluče jej mlynář hned na kousky. Spíš ten kámen rozvážně uhladí, aby opět dobře mlel mouku. Jednej podobně a mysli si, že si nezasloužíš při modlitbě útěchu od Boha. Kdyby někdo žil od začátku světa až do jeho konce a den co den při modlitbě by proléval vědra slz, přece by si sám nezasloužil, aby mu na konci světa dal Bůh odměnu útěchy.«
Jednou mu jeden bratr řekl: »Proč je člověk při modlitbě víc pokoušen než jindy?« A bratr Jiljí mu odpověděl: »Podá-li někdo u soudu stížnost na svého protivníka a požádá knížete, aby v té záležitosti vystoupil jako obhájce proti protivníkovi - což ten ze vší síly nebude usilovat, aby rozsudek nevyšel ve prospěch žalobce? A právě tak jedná ďábel proti nám. Když mluvíš s druhými, míváš málo pokušení. Jakmile však chceš mluvit s Bohem, abys načerpal novou sílu, ucítíš ohnivé šípy nepřítele. Proto však modlitby nesmíš zanechat musíš se statečně modlit dál, protože modlitba je posila na cestě k nebeskému domovu. Kdo ustane v modlitbě, je jako voják, který utíká z fronty.«
Jiný mu řekl: »Vidím, že mnozí snad napoprvé mají milost modlitby a slz, jakmile se začnou modlit. A já mám přitom sotva nějaký pocit.« Bratr Jiljí mu na to odpověděl: »S poctivou odevzdaností se snaž! Vždyť milost, kterou Bůh nedá napoprvé, může dát jindy. Co neposkytne v jednom dni, týdnu, měsíci nebo roce, může ti dát v jiném dni, týdnu, měsíci, roce. Slož své úsilí do rukou Božích a Bůh ti dá svou milost, až se mu zlíbí. Kovář, který chce vykovat nůž, musí dát železu mnoho ran, než nůž vykove.«
Člověk by se měl velmi starat o svou spásu. Kdyby z lidí celého světa jen jediný měl dojít spásy, přesto by měl každý podle dané milosti usilovat, aby se stal tím jedním. Prohraje-li někdo nebeský domov, není to jako ztratit řemínek od obuvi. Ale běda nám' Štědrý dárce tu je, ale nejsou tu příjemci.
Kdysi se jeden bratr tázal bratra Jiljího: »Co děláš, bratře Jiljí?« On odvětil: »Konám zlé.« Znovu se tedy bratr na bratra Jiljího obrátil: »Co zlého děláš, když jsi Menší bratr?« Otázal se bratr Jiljí jiného bratra: »Bratře, kdo je dříve na místě: Bůh, aby dal svou milost, nebo my, abychom ji přijali?« Ten odpověděl: »Boží ochota dávat je daleko větší, než naše ochota přijímat.« Bratr Jiljí řekl: »Jednáme v tom tedy dobře?« »Ne,« odvětil ten bratr, »chováme se špatně.« Obrátil se tedy bratr Jiljí k tomu, který se ho tázal, co dělá, a řekl: »Říkal jsem ti pravdu, když jsem ti odpověděl, že konám zlé.«
A dále řekl: »V Písmu se doporučuje mnoho věcí, jako: nahé oblékat, hladové sytit, a mnoho jiného. A když Pán mluví o modlitbě, říká: Otec hledá takové, kteří se k němu modlí v duchu a v pravdě. Dobré skutky zdobí duši, ale modlitba je něco velkého.«
Svatí řeholníci jsou jako vlci. Neprocházejí se na veřejnosti, leč v nejnutnějším případě.
Jednou řekl bratru Jiljímu jeho druh: »Proč občas nejdeš k světským lidem, kteří s tebou chtějí mluvit?« A bratr Jiljí mu odvětil: »Chci uspokojit bližní, ale zachovat spásu své duši. Víš, spíš bych dal bližnímu tisíc grošů, kdybych je měl, než dát bližnímu sama sebe.« »To věřím«, odpověděl bratr. »A věříš,« pokračoval bratr Jiljí, »že bych spíš vyhodil čtyři tisíce grošů, než jedenkrát sama sebe vydal bližnímu?« »I to věřím,« odvětil bratr. Tu mu bratr Jiljí řekl: »Pán v evangeliu praví: Kdo opustí otce a matku, bratra a sestru a tak dále pro mé jméno, obdrží v tomto světě stokrát víc...«
Jeden Říman vstoupil do řádu Menších bratří. Jeho majetek prý měl cenu asi šedesát tisíc zlatých. Byl to tedy veliký dar od Pána Boha. Ale my jsme slepí a jakoby obklopeni mlhou. Vidíme-li ctnostného člověka milostí zvlášť naplněného, nedokážeme jeho dokonalost snést. Kdybychom byli skutečně duchovními lidmi, nepotřebovali bychom nikoho vidět, slyšet, ani se u někoho zastavovat - leč v případě velké nutnosti. Mnohem víc bychom si přáli zůstávat po celý čas v samotě.
A také pravil o sobě: »Raději bych chtěl být slepý, než nejkrásnější nebo nejbohatší, nejchytřejší nebo nejvznešenější na světě.« Tu mu kdosi řekl: »Proč bys chtěl být raději slepý, než tak šťastný?« A on odvětil: »Protože bych se obával, že by mi to mohlo stát v cestě.«
Blaze tomu, kdo nemyslí, nemluví a nečiní to, co by se mu dalo vytknout.
Jednou se bratr Jiljí tázal jiného bratra: »Co je to - podle řeči moudrých lidí - nazírání?« On odvětil: »Nevím.« Nato bratr Jiljí: »Mám ti říci, co si myslím?« »Prosím tě o to,« odvětil druhý. Tu mu bratr Jiljí pravil: »V nazírání je sedm stupňů: zanícení, pomazání, vytržení mysli, vidění, požívání, klid a nasycení.
Zanícení, pravím, je druh světla, které vychází, aby ozářilo duši. Potom pomazání, při němž se objevuje podivuhodná vůně v patách onoho světla, jak je o ní v Písni písní: Běžíme za vůní tvého pomazání (Pís 1,3). Pak vytržení mysli: Jakmile duše ucítí tu vůni, je uchvácena a odtržena od tělesného cítění. Pak následuje vidění: Když je duše zbavena tělesných smyslů, hledí s obdivem na Boha. K tomu se připojuje požívání: Ve vidění pociťuje duše podivuhodnou sladkost, o níž mluví žalmista: Okuste a vizte, jak sladký je Pán (Žl 34,9). Pak následuje klid; neboť podobně jako je na patře cítit sladkost, nyní duše spočívá v této sladkosti. A naposled se objeví nasycení: Při tak velikém klidu se duše nádherně cítí a koupe se v radosti. Proto se v žalmu praví: Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář - až procitnu, nasytím se pohledem na tebe (Žl 17, 15).«
Dále řekl: »K nazírání božského majestátu v jeho nádheře lze vystoupit jen skrze žár ducha a mnoho modliteb. Zanícením ducha se člověk dostane do žáru a stoupá k nazírání, jakmile srdce s ostatními orgány nechce a nemůže myslit na nic jiného než na to, co má a cítí.«
Žít v nazírání značí: Vše pozemské z lásky k Bohu vyloučit, hledat jen nebeské, vytrvale se modlit, hojně číst Písmo a stále Bohu zpívat hymny a písně.
Žít v nazírání značí: Být ode všech a ode všeho oproštěn a být spojen jen s Bohem.
Dále pravil: »Ten dovede nazírat, kdo by třeba nohy i ruce ztratil, oči si nechal vyloupnout, nos, uši i jazyk měl zmrzačené, a přece by při nejsladší, nevyslovitelné vůni a neocenitelné radosti a rozkoši netoužil po jiných údech ani po ničem jiném pod nebem kromě toho, co má a cítí. Tak dostala Marie u nohou Pána ze slova Božího takovou radost, že žádný její úd nechtěl dělat nic jiného než to, co dělala. Příznačné pro to je, že na výtky sestry Marty, že jí nechce pomáhat, nijak neodpověděla. Mariiným obhájcem se stal Kristus, když za ni odpověděl.«
Do života nazírání nelze vejít, dokud se člověk nevyškolil ve věrnosti a obětavosti skrze činný život. Proto je třeba pečlivě a usilovně pěstovat činný život.
Dobře činným člověkem by byl ten, kdo by - kdyby to bylo možné - všechny chudé světa nasytil, oblékl, jejich potřeby uspokojil. Který by stavěl kostely, nemocnice a mosty po celém světě. Kdyby byl od světa považován přesto za špatného, a ač by o tom věděl, chtěl by zůstat špatně zapsán a žádný dobrý skutek by neopomenul konat, žádnou odměnu na tomto světě by nechtěl, myslil by jako Marta, která obsluhovala Pána dál, i když jí sestra nepomáhala. Dobrý činný člověk se od dobrých skutků nesmí nechat odvrátit ani nesouhlasem, ani ponižováním - vždyť za to neočekává odměnu pozemskou, nýbrž věčnou.
Rovněž pravil: »Dostaneš-li při modlitbě milost, modli se dál, a když žádnou nedostaneš, modli se také dál, - i kozí srst přijal Bůh jako obětní dar (1 Král 16, 7).« Občas je králi milejší noha toho, kdo pro něho vykoná méně, než celá postava toho, kdo pro něho koná víc, protože Pán se dívá do srdce.
Když Pán předával svatému Petrovi kazatelský úřad, zdůraznil, že větší kus práce bude mít sám se sebou: »Po svém obrácení posiluj své bratry.«
Chceš-li dobře vidět, vyloupni si oči a bud slepý. Chceš-li dobře slyšet, bud hluchý. Chceš-li dobře chodit, usekni si nohy. Chceš-li dobře pracovat, odřízni si ruce. Chceš-li dobře milovat, měj se v nenávisti. Chceš-li dobře žít, zemři. Chceš-li získat, nauč se prohrávat. Chceš-li žít v rozkoši, bojuj. Chceš-li být jistý, žij stále v bázni. Chceš-li stoupat do výše, učiň se malým. Chceš-li úctu, pohrdej sebou a cti ty, kteří tebou pohrdají. Chceš-li získat blaho, snášej bolest. Chceš-li být v klidu, pracuj. Chceš-li požehnání, měj touhu po zlořečení. Jak velká je moudrost dokázat toto pochopit. Jsou to veliké věci, a proto nejsou dány všem.
Kdyby člověk žil tisíc let a na svém zevnějším zjevu neměl už nic k vylepšení, v srdci by bylo stále co dělat a nikdy by se nedošlo ke konci. Tolik toho každý má udělat ve svém srdci.
Kdo ze sebe neučiní dvě osoby, soudce a velitele, nedojde spásy. Nikdo by neměl chtít vidět, slyšet, mluvit o tom, co by mu nebylo k užitku. Rozhodně nic, co by tuto hranici přesahovalo.
Kdo jiné neuzná -nedojde uznání. Ale běda nám! Kdo má od Pána dary, neuznává je, a kdo je nemá, nehledá je.
Člověk si Boha upravuje podle svých představ. On však zůstává takový, jaký je.
Kdo chce hodně vědět, ať hluboce skloní hlavu, vytrvale sama sebe pokládá do prachu, a Pán mu mnoho přidá.
Největší moudrost je: Vykonat mnoho dobrých činů, dobře se osvědčit a brát v úvahu Boží soudy.
Jednou řekl bratr Jiljí mladíkovi, který chtěl jít na univerzitu: »Proč chceš na univerzitu? Vždyť souhrn všech věd je: Bát se Boha a milovat ho. Toto dvojí ti postačí. Člověk má tolik moudrosti, kolik dobrého koná, a ani o trochu víc. Nespoléhej se tedy na svou moudrost, ale s celou silou studuj, jak jednat. A na to se pak plně spolehni. Proto praví apoštol: Nemilujme slovem a jazykem, nýbrž skutky a v pravdě ( 1 Jan 3,18). Nezaměřuj se jen na to, jak být užitečný druhým -víc se zaměř na to, jak budeš užitečný sám sobě.«
Občas chceme všelicos vědět pro druhé a málo pro sebe.
Boží slovo je u toho, kdo podle něho jedná - ne u posluchače nebo hlasatele (srov. Jak 1,22-25).
Mnoho neplavců už skočilo do vody zachránit tonoucího-a utonuli oba. Nejdřív šlo o jedno neštěstí ,a pak z něho byla dvě.
Staráš-li se dobře o spásu své duše, staráš se také dobře o spásu svých přátel. Děláš-li své věci dobře, děláš dobře také věci těch, kdo o tobě dobře smýšlejí.
Kazatel Božího slova má být zrcadlem nastaveným od Boha, praporečníkem a svící pro Boží lid.
Blaze tomu, kdo vede druhé po přímé cestě a sám po ní nepřestane kráčet. Kdo strhne druhé k běhu, ale sám se běhu vzdá, pomáhá jiným, že se stávají bohatými a sám je chudákem.
Jsem přesvědčen, že dobrý kazatel káže víc pro sebe než pro druhé. Myslím, že kdo chce pozvedat hříšníky vzhůru, musí dát pozor, aby ho nesvedli ke zlu. Tu se bratra Jiljího jeden bratr otázal: »Jak to?« A on mu odvětil: »Odvrať své oči, ať nevidí marnost (Žl 119,37). Řečníci to nepochopí a posluchači tomu nerozumějí.«
Kdosi mu řekl: »Co je lepší: dobře kázat, nebo dobře jednat?« A on odpověděl: »Kdo zaslouží více uznání: Ten, kdo putuje k dómu svatého Jakuba, nebo ten, kdo cestu k svatému Jakubu ukazuje?«
Všelicos vidím - a není to moje. Všelicos slyším - a nerozumím tomu. Všelicos mluvím - a nečiním to. Proto myslím: Jen viděním, slyšením a mluvením nelze dojít spásy.
Kdo mluví dobrá slova, je jako Boží ústa (srov. Jer 15,19) - kdo mluví slova špatná, je jako Satanova huba.
Když se sejdou Boží služebníci k zábavě, měli by mluvit o kráse ctností, aby ve ctnostech nacházeli zalíbení. Kdyby v nich totiž našli zalíbení, cvičili by se v nich a kdyby se v nich cvičili, stále více by ctnosti milovali.
Čím hlouběji vězí člověk v hříších, tím těžší je mluvit s ním o ctnostech. Jako z povídání o neřestech člověk snadno neřestem propadá, tak častým rozmlouváním o ctnostech lehce se k ctnostem stoupá. Co tedy říci? Při dobru nejsme s to udat rozsah dobra, a u zla, zločinu a trestu zase rozsah zla, protože obojí je pro nás nepochopitelné.
Není to malá ctnost: umět dobře mlčet - nejméně taková, jako umět dobře mluvit. Myslím, že by měl mít člověk krk jako labuť. Pak by muselo každé slovo překonat řadu překážek, než by opustilo ústa.
Co by byl člověku platný všechen půst, všechny modlitby, almužny i umrtvování se, ba i velké znalosti o nebi, kdyby přístavu spásy nedosáhl?
Čas od času se na moři objeví velká, nová, pěkná loď s bohatým nákladem. A přece nepřistane, narazí-li na útes u přístavu - klesne bídně na dno. Co jí prospěla ta nádhera a cenný náklad? A někdy po moři pluje malá, nemotorně zastaralá a nevzhledná loď bez bohatého nákladu. Jen taktak uniká záludnostem moře - ale šťastně dopluje do přístavu. Tato loď se doporučuje sama. Podobně se vede lidem na tomto světě. Právem tedy se každý musí obávat ztroskotání.
Strom může vyrůst do velké výše. Ale nikdy to není v okamžení. A když je velký, přece nemusí kvést. A když kvete, nemusí ještě nést ovoce. A když nese ovoce, nemusí to být hned velké ovoce. A když je velké, nemusí být hned zralé. A když je zralé, neputuje najednou do úst. Mnoho z něho odpadne nebo z něho sežerou vepři a jiný dobytek.
Kdosi mu řekl: »Pán ti dej dobrý konec!« Bratr Jiljí mu odvětil: »Co by mi pomohlo, kdybych sto let žebral pro království Boží a pak skončit nedobře? Dvě věci pokládám pro člověka za velká dobra: Milovat Boha a sebe po celý život uchovat bez hříchu. Kdo by měl tato dvě dobra, měl by všechna dobra.«
Když mluvil bratr Jiljí o sobě, řekl: »Raději bych chtěl mít málo milostí v řádu, než mnoho ve světě. Ve světě je totiž víc nebezpečí a méně pomocných prostředků než v řádu. I hříšný člověk však má větší strach před svým štěstím než před svou bolestí; spíš se totiž bojí činit pokání a vstoupit do řádu, než podlehnout hříchu a zůstat ve světě.«
Jeden člověk prosil bratra Jiljího o radu, zda se hodí do řádu. A bratr Jiljí mu řekl: »Kdyby nějaký ubožák věděl o velkém pokladu ukrytém na pozemku, který by neměl majitele- ptal by se snad někde o radu, má-li se co nejrychleji pokusit získat ten poklad? Oč více by měli lidé usilovat o získání nebeského pokladu! « Jakmile to ten člověk slyšel, všecko prodal a vstoupil do řádu.
Bratr Jiljí také řekl: »Mnoho je těch, kdo do řádu vstupují, ale nekonají, co jev řádu třeba konat. Takoví se podobají sedlákovi, který by se sice oblékl do Rolandovy výzbroje, ale nevěděl by, jak s ní zacházet v boji. Vždyť nebyl každý schopen jezdit na jeho hřebci, ani se všichni, kdo na něho sedli, nevyhnuli pádu. Nevidím v tom žádný velký výkon přijít na královský dvůr; ani nepovažuji za velký výkon přijmout od krále dary. Za velkou věc však považuji, jestli někdo na královském dvoře správě a podle pravidel žije. Dvůr velikého Krále je řád. A není nic velikého vstoupit do něho a dostat tím nějaké ty Boží dary. Veliké však je umět žít podle pravidel a ideálů řádu a vytrvat v té neúnavné oddanosti až do konce. Raději bych chtěl být ve světě a oddaně a vážně čekat v tichu na vstup do řádu, než být v řádu a být jím přesycen.«
Úžasná Panna Maria, Matka Boží, pocházela z hříšníků a hříšnic, nebyla v žádném řádu, a přece je, co je.
Řeholník musí věřit tomu, že by nemohl žít jinak, než v řádu. Jednou řekl bratr Jiljí svému druhovi: »Od počátku světa až do nynějška neexistoval žádný lepší a způsobilejší řád, než řád Menších bratří.«
A dále řekl: »Mám dojem, že řád Menších bratří opravdu byl poslán do světa k velkému užitku lidí. Ale běda nám, nejsme-li takoví, jací máme být! Řád Menších bratří je nejchudší, ale zároveň nejbohatší na světě. Největší chybu však vidím v tom, že směřujeme příliš vysoko. Ten je bohatý, kdo napodobuje bohatého; ten je moudrý, kdo se přidržuje moudrého; ten je dobrý, kdo chodí ve stopách dobrého; ten je krásný, kdo chodí s krásným; a ten je šlechetný, kdo si vezme za vzor šlechetného, totiž našeho Pána Ježíše Krista.«
Čím pevněji je řeholník z lásky k Bohu spjat se jhem poslušnosti, tím větší plody přináší. Čím víc je řeholník z úcty k Bohu poslušen a podřízen svému představenému, tím víc je chudý a čistý od hříchů před ostatními lidmi na tomto světě.
Dobře poslušný řeholník je jako dobře ozbrojený voják na dobrém koni, který se bezstarostně tryskem přižene do vřavy nepřátel a žádný na něho nemůže. S nechutí poslouchající řeholník je jako voják beze zbraně a na vyzáblém koni. Vjede-li mezi nepřátele, spadne, je zajat, spoután, zraněn a uvržen do vězení, ne-li docela usmrcen.
Řeholník, který chce žít podle své hlavy, chce jet do pekelného ohně.
Dokud vůl drží hlav ve spřežení, plní sýpky zrním. Nechce-li být ve spřežení a běhá nevázaně po zemi, namlouvá si, že je velkým zvířetem, ale sýpky zůstávají prázdné.
Velcí a moudří pokorně sklánějí hlav ve jho poslušnosti. Hlupáci jhu uhýbají a nechtějí poslouchat.
Matka syna vychová a něco z něho udělá. Když se pak stane velkým pánem, už ji v domýšlivosti neposlouchá, spíš se jí vysmívá a nevšímá si jí. Tou matkou je řád, synem řeholník.
Více si cením poslušnosti z lásky k Bohu vůči představenému, který osobně dává nějaký příkaz, než poslušnosti bezprostředně ke Stvořiteli. Myslím dokonce: Kdyby byl někdo tak obdarován milostí, že by rozmlouval s anděly a zavolal ho někdo, komu je vázán poslušností, měl by rozhovor přerušit a být k dispozici tomu, kdo ho volal. Protože dokud je ve světě podřízeným, má poslouchat toho, komu byl z Boží vůle podřízen. A je příznačné, že Pán - jak to stojí v 1. knize Královské - nezjevil Samuelovi svou vůli dřív, než on dostal od Héliho dovolení.
Kdo však svou hlavu vložil pod jho poslušnosti a potom z něj hlavu vytahuje pod záminkou, že chce jít cestou dokonalosti, je to znamením velké skryté pýchy.
Dobrý zvyk je cesta k veškerému štěstí. A špatný zvyk je cesta ke všemu trápení.
Kdyby někdo žil od počátku světa až dodnes a během celého toho života by zakoušel jen zlé - a nyní by přišel k plnosti dobra: škodí mu snad všechno to trápení, které má za sebou? A kdyby měl jiný od 'počátku světa až dodnes vše dobré-a nyní se dostal do plnosti utrpení, co by mu pomohlo všecko dobré, co prožil?
Tu mu někdo řekl: »Přál bych si žít dlouho a v nadbytku na světě.« Bratr Jiljí mu odvětil: »Kdybys žil tisíc let jako pán celého světa – co bys sklidil z těla, jemuž jsi sloužil? Kdo si proti tomu, byt i krátkou dobu, vede opravdu dobře a dobře se drží, zdědí nesmírnou odměnu ve věčném životě.«
Dobrá společnost je pro člověka jako léčivý pramen a špatná společnost jako jed.
Stromy, které stojí u cest a na křižovatkách cest, často bývají od pocestných pořezány nožem a jejich plody lidé nenechávají dozrát. Tak dochází úhony i člověk, který se zdržuje na veřejnosti, mezi lidmi.
Kdosi se otázal bratra Jiljího: »Co bych měl dělat, abych pocítil aspoň trochu radosti z Boha?« On mu řekl: »Vnukl ti Bůh už někdy dobrou vůli?« »Ano,« pravil ten člověk, »dost často.« Bratr Jiljí zvolal: »A proč sis tu dobrou vůli nezachoval? Bůh by tě býval dovedl k velkým dobrům.«
Jiný pravil bratru Jiljímu: »Co mám dělat? Jsem v suchopáru a nemohu se soustředit.« Ironicky mu odpověděl: »Tak se nemodli a nenos žádné dary k oltáři (srov. Mt 5,24)! Žene-li se vzedmutá voda řečištěm a protrhne mlýnský náhon, snaží se mlynář vzniklou škodu postupně odstranit. Stejně činí, když už mlýnské kameny nemelou jemně mouku. Neroztluče je na kusy, nýbrž je kladívkem jemně tak zarovnává, až jsou opět v pořádku.«
Řeholníci jsou Bohem povoláni na prvém místě k tomu, aby se oddali modlení, pokoře a bratrské lásce. Běda těm, kdo touhu po pravém štěstí vzdali nebo ztratili a chtějí příliš vysoko!
Četné jsou milosti a ctnosti, které si člověk skrze modlitbu zaslouží a nalezne: Nejprve je člověk osvícen v duchu. Pak se upevní ve víře. Za třetí pozná svou bídu. Za čtvrté získá svatou bázeň, dojde pokory a stane se malým sám před sebou. Dále dojde horlivosti srdce a očistí svědomí. Za sedmé posílí se v trpělivosti. Potom se podřídí poslušnosti. Pak dospěje pravého rozlišování. Za desáté dosáhne vědění, potom pochopení. Dále nalezne sílu, pak moudrost. Potom dojde poznání Boha, jenž se zjevuje těm, kteří se k němu »modlí v duchu a v pravdě (Jan 4,24)«. Nato člověk vzplane láskou, spěchá za vůní (Pís 1,3), přichází k úžasným rozkoším, dochází klidu ducha a nakonec je převeden do slávy. Kdo vzal jednou do úst slova Nejvyššího, která sytí duši, co by ho mohlo odvést od modlitby, která ho dovedla k takovému nazírání? Proto praví Řehoř: »Kdo okusil nebeskou rozkoš, pro toho je bezvýznamné vše, co země může poskytnout.«
Aby však došlo k těmto plodům, je třeba mimo jiné šest věcí: Nejprve myšlenka na hříchy předešlého života musí působit bolest. Pak opatrnost před každodenními poklesky. Dále strach před zlem v budoucnu. Za čtvrté rozjímání o Božím milosrdenství, které na člověka čeká, aniž by s ním chtělo účtovat za jeho hříchy, protože člověk za každý těžký hřích zasluhuje věčný trest podle Boží spravedlnosti. Za páté rozjímání o velkých skutcích Božích, jež nejsou k popsání: velké skutky těla, které kvůli nám (Syn Boží) přijal, utrpení, které kvůli nám snášel, učení, které nám zanechal. A za šesté představa slávy, kterou nám slíbil.
Bratr Jiljí zastával názor, že nejvyšší představení řádu Menších bratří by nejednali správně, kdyby s velkou horlivostí nežádali u pana papeže o svatořečení Menších bratří - mučedníků, kteří byli pro statečné vyznávání víry v Maroku umučeni. A to ne k vlastnímu oslavení, nýbrž ke cti Boha a pro povzbuzení věřících. Kdyby je papež svatořečil, dobře; kdyby ne, byli by bratři, kteří o svatořečení žádali, bez viny před Bohem.
A dodal: »Kdybychom neměli otce a své předky za vzory, asi bychom nežili životem pokání, který žijeme. Bůh každému platí: zlatem za zlato, šarlatem za šarlat, kousek za kouskem. Žádný pro Boha nehne prstem, aniž by mu Bůh protidarem neodplatil.«
Jednou si bratr Jiljí stěžoval, že vítězové nad jedním městem krutě naložili s poraženými. Když nad tím vyslovil své hluboké politování, dodal: »Byla to ovšem Boží vůle - lidé v onom městě zřejmě měli být potrestáni a pokořeni, protože svého souseda, nad nímž měli převahu, často nelidsky vydírali.«
Tu mu jeden řeholník řekl: »Chtěl-li to tak Bůh, neměli bychom s nimi, podle tvého mínění, mít soucit, ale měli bychom se z jejich potrestání těšit. Vždyť každý člověk má svou vůli uvést v soulad s vůlí Boží.« Bratr Jiljí mu odpověděl: »Připusťme, že nějaký král vydal výnos, že každý, kdo spáchá jistý zločin, má být popraven nebo oběšen. Nějaký čas na to by královský syn spáchal zločin, za který má být popraven. Vedou ho k popravišti. Domníváš se, že král bude povznesen nad tím, když budou lidé kolem odsouzeného radostně tančit a volat: Radujme se, král vede svého syna na smrt? V takové radosti by král neměl zalíbení, naopak, krajní nelibost. A právě tak je tomu v této záležitosti.«
Jindy řekl kdosi bratru Jiljímu: »Připíše-li mi někdo něco dobrého, o čem vím, že to nemám, budu si o tom domýšlet kdoví co.« Bratr Jiljí mu odvětil: »Kdyby byl někdo úplný ubožák, rozbitý a mrtvolně bledý, ve zchátralých, umazaných šatech, bez obuvi a lidé by k němu chodili a říkali: Uzdrav se, můj pane, jsi podivuhodně bohatý a krásný, nádherný člověk a máš drahocenné šaty; - nebyl by to blázen, kdo by v takových poklonách našel zalíbení a považoval by se opravdu za takového, jak říkají lidé - ač by věděl, že tomu je ve skutečnosti naprosto jinak?«
|
|
||
|
|||