|
|
|
Životopisy a kroniky dosud uvedené jsou určitě nejjistějšími a nepostradatelnými prameny pro vytvoření obrazu o Františkově životě a vývoji jeho evangelní inspirace v jeho řádu s co možná největší objektivitou, ale XIII. století vytvořilo tolik dalších františkánských děl se skrovnějšími požadavky, že na ně nelze zapomenout, protože mnohokrát zachovávají cenné, nebo i nikde neuvedené, až překvapivé zprávy. K této vedlejší produkci přispívají dva faktory: přání nenechat upadnout v zapomnění vzpomínky a tajnosti z prvních dob, a snad také ony stále vznikající aspirace obnovovat se - proti opotřebování, které čas přináší ideálům a styku se zdrojem. Za těmito podněty je ten, kdo se stará o to, aby se dotazoval a pozorně naslouchal posledním z »prvních druhů«, kteří zůstali, a těm, kteří žili s nimi. Jestliže je nadpisují jako vzpomínky, rodí se tak sbírky příkladů nebo historek, které mají tento specifický název nebo jsou zasazovány jako perlička do kronikářských záznamů.
Vycházíme z jednotlivých kronik, které jsou oživovány epizodami týkajícími se usazení řádu v Německu nebo Anglii, se soustavnými vzpomínkami bratra Pelegrina z Bologne nebo historkami čerpanými - jak je tradice - od bratra Lva, Jana, Ilumináta, Štěpána a dokonce i svatého Bonaventury a dalších bratří méně známých, jejichž bohatstvím je někdy pouze malá vzpomínka, jako u Mikuláše z Assisi, Lukáše z Bitonto, bratra Bonaparta, až po bratra Petra od Jana Olivi. Přirozeně jsme vybrali to podstatné z těchto velkých sbírek, které by v některých případech mohly poskytnout látku a formu ke spiskům stylu pověstných »Kvítků«.
2657
...V desátém roce vlády papeže Inocence III., roku 1206 od vtělení Pána, František jako moudrý stavitel začal dělat pokání, a protože tak chtělo milosrdenství Boží, položil začátek řádu Menších bratří. Jakmile papež viděl a slyšel svatého Františka, nadchnutého Bohem, schválil řád a svěřil jemu a rovněž jeho bratřím úkol kázat Boží slovo.
2658
...Papež Honorius III. potvrdil život a řeholi svatého Františka a zařadil ji do seznamu schválených řádů...
2659
...Papež Řehoř IX. dal papežské potvrzení dvěma řádům, které svatý František založil, totiž řádu zasvěcených Chudých paní a řádu Kajícníků. Tento řád zahrnuje oboje pohlaví a rovněž duchovní, manžele, panny a zasvěcené. Tento papež potvrdil řád Kajících řeholnic, to je svaté Marie Magdaleny.
2660
1. V roce 1224 byla potvrzena řehole a život Menších bratří papežem Honoriem. V témže roce po svátku Narození slavné Panny se Menší bratři vylodili v Anglii u Doweru, čtyři duchovní a pět laiků. Byli považováni za muže prosté a hodné pohrdání, protože v té době blázni v onom kraji se oblékali téměř stejným způsobem. Jeden vtipálek řekl: »Jestliže jsou ve svých srdcích takoví, jak se jeví zevně, myslím, že jsou lepší než všichni ti, kteří tu pobíhají.«
2661
2. Uvedu zde dva příklady, abych ti ukázal, jak je pokládali za hodné pohrdán( Když se v onom kraji v blízkosti Doweru vylodili, žádali o pohostinství jako žebráci u vznešeného pána a byli přijati jako podezřelí. Proto je zavřel do jedné pevné místnosti, východ zatarasil závorami a očekával, že ráno jasně uvidí, jak se budou hádat se sousedy. Bratři unavení spí klidně celou noc; při rozbřesku chtějí odejít, zjišťují však, že dveře jsou zavřené, a trpělivě čekají, až pokročí den, pak jsou přivedeni před zástup shromážděný jako na podívanou, aby byli dotázáni na důvody, proč přijeli na ostrov. Vyložili svoje řeholní plány. Ale jeden z pánů řekl, že jsou vyzvědači a zloději. Jeden z bratří ihned s veselou tváří podal svůj provaz a řekl: »Hle, jestliže takto o nás smýšlíte, provaz je připraven, abyste nás pověsili na šibenici.« To stačilo, aby všichni šli do sebe a řekli: »Nemohou mít špatné úmysly, když se tak dobrovolně nabízejí, že podstoupí smrt!«.
2662
3. Jedna taková příhoda se také udála nedaleko Oxfordu skupině, která tam právě přišla. Byl tam rytíř, který se s odporem díval na jejich život, kritizoval ho a kdykoliv mohl, utrhal jim na cti. Tehdy se stalo, že když se blížil svátek Narození Páně, představený poslal bratry porůznu po skupinkách rozsévat spásonosné semeno Páně na tuto zem. Dva z nich, když přišli k sousednímu lesu, vydali se po cestě v blátě se sněhem a ve zmrzlém sněhu zanechávali krvavé stopy ve svých šlépějích, aniž by si toho všimli. Mladší z nich se zeptal druhého: »Chceš, otče, abych ti zazpíval pro ulehčení namáhavé cesty?« Sotva druhý souhlasil, mladší zanotoval »Zdrávas, Královno milosrdenství«. Náhodou šel tou cestou, aniž by to věděli, onen nepříliš jim nakloněný rytíř. Když skončila píseň k oslavě Panny, zatímco rytíř pozoroval ony krvavé šlépěje, které zanechávaly jejich bosé nohy, mladší bratr jako by tleskal sobě samému, když se zeptal staršího: »Bratře, zazpíval jsem dobře antifonu?« Tu k jejich překvapení do rozhovoru vpadl rytíř a řekl: »Zajisté, ve jménu Božím! Vám se může podařit všechno dobro, vidím, že se chováte jako apoštolové, trpěliví v soužení a veselí v protivenství.« A ihned, jak to řekl, seskočil s koně, běžel jim naproti a na kolenou prosil o odpuštění za opovážlivé úsudky, které o nich měl.
Bratři ho laskavě přijali a rádi mu odpustili, čeho se proti nim kdy dopustil. Tehdy se rytíř ujal slova: »Na znamení naší mírové smlouvy, kterou jsme právě uzavřeli, snažně vás žádám, abyste přišli do mého domu, který není odtud daleko, a požehnali mé manželce a mé rodině.« Ti souhlasí a jdou s ním a všechny obšťastní svou přítomností. Tehdy onen hostitel dává k dispozici bratřím a pro jejich potřeby od nynějška a provždy své věci a sebe samého. A neodstoupil od své nabídky až do konce svých dní.
(Poznámka: Spis je z doby sv. Bonaventury, zde jen úvod týkající se sv. Františka. Nepřesně je uveden jako jeho nástupce Jan Parenti, správně má být Eliáš, třebas bez kapitulní volby. Zvláštní je titul »magistři« místo ministři.)
2663
Léta Páně 1201 blažený František odložil světský šat, začal chodit obutý, s řemenem přes boky a holí v ruce a hledat, kterou cestou by se měl dát. V roce 1206, když jednoho dne uslyšel, co Pán řekl svým učedníkům: aby chodili bez hole, bez mošny a bez obuvi, ihned odhodil hůl, obuv a řemen, začal chodit po světě přepásaný pouze provazem a napodobil evangelní řeholi a život apoštolů; a tak šest let po svém obrácení začal řeholi a život Menších bratři a byl jejich vůdcem a hlavou po dvacet let.
V roce 1226 došel na konec své cesty, bohatý na hojné plody, a vznesl se do nebe. Po něm následoval Jan Parenti...
(Poznámka: Přesný titul spisu je »Peregrina z Bologne zkrácená Kronika o posloupnosti generálních ministrů« a je to vlastně list napsaný třesoucí se stařeckou rukou na výslovnou žádost generálního ministra Gonsalva roku 1305.)
2664
1. Je hodno uchovat to, co bratr Pelegrin z Bologne, bratr velmi starý, napsal generálnímu ministru bratru Gonsalvovi o posloupnosti generálních ministrů:
2665
2. Prvním generálním ministrem byl blažený František z města Assisi, jak se vypravuje v jeho legendě. Strávil v řádu sedmnáct let, předtím tři roky žil jako řeholník, ale bez bratří a konventu, usiloval konat dobré skutky, dávat almužnu a opravovat kostely, jak ho Pán osvítil, aby takové věci dělal.
2666
Druhým byl bratr Eliáš, také z Assisi, který byl v úřadu několik let. Ale protože tehdejší bratři nechtěli mít ministry doživotně, dohodli se bratři, že ministr se zřekne úřadu a uprázdní ho, jak se i stalo.
2667
Třetím byl bratr Jan Parenti, rodem z Říma nebo z toho kraje. Měl v řádu syna, který se špatně choval, a on ho přísně potrestal, nebol nechtěl sebe v ničem ušetřit.
2668
Čtvrtým byl už jmenovaný bratr Eliáš, kterého bratři zvolili podruhé ne bez použití tlaku, a setrval dlouho v úřadu a byl by v úřadu vydržel po celý čas svého života, kdyby se řád mužně proti němu nepostavil a nesesadil ho z úřadu za pomoci papeže Řehoře IX.
2669
Pátým byl bratr Albert z Pisy, dobrý a svatý muž, který zastával úřad pouze šest měsíců a potom se vrátil k Pánu.
2670
Šestým byl bratr Haymon, Angličan, doktor posvátné teologie, který první vizitoval provincie, ačkoliv byl již starý. Velmi pečoval o recitování božského oficia. On také začal omezovat autoritu a moc bratří laiků, kteří až do té doby zastávali i úřad představeného.
2671
3. Sedmým byl bratr Crescentius z Iesi, města v Marce Ankonské, do řádu vstoupil již starý, byl odborníkem v kanonickém právu a lékařství. Nedlouho potom se stal provinčním ministrem Marky ankonské. Našel tam sektu pověrčivých lidí, kteří nekráčeli podle pravdy evangelia a ustanovení našeho řádu, neboť se považovali za duchovnější než ostatní, chtěli žít podle vlastní svévole a přispívat tím vším k hnutí Ducha. Když byl bratr Crescentius provinčním ministrem, vyhladil je silnou rukou. Mezitím zemřel bratr Haymon v průběhu konání generální kapituly a Crescentius byl zvolen generálním ministrem. Ale v tomto úřadě se projevil téměř neužitečný. Proto v něm byl pouze tři roky, to je do příští generální kapituly, které se nechtěl účastnit, jako se ani neodvážil odebrat se na koncil, na který ho pozval papež, a v obou případech za sebe poslal jako svého vikáře a náhradníka bratra Bonaventuru z Isea, muže obdařeného velkou rozvahou. Na kapitule byl bez váhání uvolněn z úřadu pro svou nedostatečnou výmluvnost i pro další nedostatky.
2672
4. Na téže kapitule byl zvolen osmým ministrem bratr Jan z Parmy, který vykonával úřad po devět či deset let. Byl mužem vzdělaným a velmi duchovním, byl papežem poslán k císaři Řeků s velmi pochvalnými listy, ve kterých ho papež nazýval »Andělem míru«. Byl tam velkým povzbuzením jak životem, tak věděním a výmluvností nejen pro císaře, ale i pro patriarchu, knížata, preláty, všechno duchovenstvo a veškerý lid. V žádném případě nechtěl přijmout některý z darů, jež mu nabízeli; i to zvýšilo úctu; kterou u nich měl. Tak se moudře zhostil poslání, za kterým byl poslán a které by jistě dovedl ke zdárnému konci, kdyby právě v tom roce nezemřeli v Pánu jak císař, tak papež. Dlouho poté musel trpět odporem ze strany mnohých, kteří ho obvinili u papeže a velmi naléhali na to, aby mu papež tajně nařídil zříci se úřadu a nepřijmout ho, kdyby ho ministři chtěli opět zvolit.
Tuto podrobnost se dozvěděl bratr Pelegrin z Bologne přímo od něho, když na oné kapitule musel dělat prostředníka mezi ministry a bratrem Janem z Parmy.
2673
5. Když na téže kapitule byl zbaven úřadu bratr Jan, byl zvolen bratr Bonaventura z Bagnoregio, velký doktor teologie a všem známý. V úřadu byl asi patnáct let a když byl jmenován kardinálem, byl jedním řeholníkem otráven a na následky tohoto jedu odešel k Pánu.
2674
Po něm jako desátý generální ministr byl zvolen bratr Jeroným z Ascoli. Když splnil své diplomatické poslání v Řecku, přitom co byl v úřadu generálního ministra, byl nejdříve povýšen na kardinála a nedlouho potom zvolen papežem (Mikuláš IV. 1288-1292).
2675
Jedenáctým byl bratr Bonagrazia ze San Giovanni v Persiceto, městečku v bolognské diecézi, a prožil v úřadu zhruba dva roky. Dvanáctým byl bratr Arlotto z Prato v Toskánsku, který byl v úřadu krátce. Třináctým byl bratr Matěj z Acquasparta, byl však ministrem krátký čas, protože byl zvolen kardinálem římské kurie. Čtrnáctým byl bratr Rajmund z provensálské provincie; po několika letech v důsledku intrik některých byl zbaven úřadu papežem Bonifácem VIII. Patnáctým byl bratr Jan z Morrovalle, potom byl jmenován kardinálem. Šestnáctým byl bratr Gonsalvo, doktor teologie, Španěl z provincie sv. Jakuba.
2676
Na základě tohoto počítání je 15 jmen generálních ministrů, zatímco úřadů nebo ministerií bylo 16, protože bratr Eliáš byl zproštěn úřadu, mezitím byl jiný generál a potom byl do úřadu opět zvolen.
Po bratrovi Gonsalvovi sedmnáctým ministrem byl bratr Alexandr, Ital, slavný doktor teologie. Po něm osmnáctým ministrem byl bratr Michal z Ceseny, Ital, doktor teologie.
(Poznámka: Dílo »Činy císařů a papežů« od toskánského provinciála Tomáše z Pavle asi z roku 1279.)
2677
Viděl jsem na vlastní oči, jak bratr Pacifik, muž tak vynikající svatosti, že František ho nazýval »moje něžná matka«, nosil s sebou stolek, který vyřezal z ořešáku, jenž rostl vedle oltáře zbořeného kostela. Jakmile ho rozřízl, objevil se v něm obraz Ukřižovaného, ne v reliéfu, ale v ploše a jako namalovaný, ne však rukou umělce a podléhající zkáze, ale jako vtisknutý a vrozený do toho stolu rukou božské moudrosti. Tento bratr nosil ten stolek stále s sebou pro úctu k Ukřižovanému společně s některými ostatky svatých.
2678
A to je ten Pacifik, jenž si zasloužil vidět na těle svatého Františka ještě za jeho života posvátná stigmata, která má obdivovat celý svět.
Jemu se podařilo dotknout se rukou rány na boku, když použil zbožné lsti, kterou mu vnukla jeho veliká oddanost.
2679
Tento Pacifik, když ještě dbal na světskou marnivost, jednoho dne uviděl, jak z úst nejsvětějšího Otce, když kázal, vycházejí dva zkřížené meče na způsob kříže. A právě když přemýšlel o tomto vidění, byl jat hrůzou, obrátil se a stal se jedním z nejdokonalejších následovníků svatého Františka.
(Poznámka: Úryvek je z římského kodexu sv. Antonína. Byl to zcela určitě tento bratr Štěpán, kdo bez dovolení představeného připlul za sv. Františkem do Sýrie, aby ho zpravil o neblahé situaci v řádu.)
2680
1. Bratr Tomáš z Pavie, toskánský provinční ministr, řekl, že jistý bratr Štěpán, muž tak prostý a čistého srdce, že by sotva mohl být podezříván, že by řekl nepravdu, vyprávěl mu některé události, které se uvádějí dále.
Na počátku řádu - říkal bratr Štěpán - měl blažený František ve zvyku, když přijímal někoho, kdo k němu přišel, aby žil v řádu, převléci ho do hábitu s provazem a svěřit ho nějakému opatství nebo kostelu, protože ještě neměl místa, na která by je umístil. Nařídil těmto bratřím, aby zbožně sloužili Bohu a kostelům, při kterých byli umístěni, a aby jim sloužili a nejedli chleba v zahálce.
Tak se stalo, že přijal do řádu tohoto bratra Štěpána a určil ho s jedním druhem do jednoho opatství. Dva roky potom se blažený František vrátil do toho opatství a tam nalezl tohoto bratra. Chtěl vědět, kdo ho dal na toto místo a bedlivě se vyptával mezi mnichy na jeho život. A protože všichni vydali pochvalné svědectví o jeho životě, vzal ho s sebou a po mnoho let byl jeho zvláštním druhem.
2681
2. Jednoho dne přišli sami dva do domu vznešené paní a ta s velkou oddaností nabídla blaženému Františkovi barvené sukno na zhotovení kněžského roucha. Přijati ho a odebrali se do kláštera mnichů, kde hledali pohostinství. Zatímco tam blažený František rozmlouval v družném hovoru s opatem, jistý bratr laik, chorý nevyléčitelnou nemocí, vydával strašný řev a nářek, a začat zlořečit všem obyvatelům kláštera, protože ani jeden k němu nepřišel, zatímco byl postižen takovým utrpením. Blažený František se k němu přiblížil společně s druhem a nabádal ho k trpělivosti, chválil Boží prozřetelnost, která dokáže ze zla udělat dobro. Utišoval nemocného svými slovy, projevil mu soucit a nabádal ho, aby uznal svou vinu. A protože ho tam měl před sebou nahého a položeného v sotva počestném stavu, řekl bratru Štěpánovi: »Přines mi sukno, které nám darovala ta paní. Opravdu budeme stále nacházet mešní roucha, když je budeme potřebovat, ale nyní musíme podle Kristova příkazu obléknout tohoto nahého člověka.« »Přinesl jsem sukno - pokračoval bratr Štěpána - František ho rozstříhal a sešil šat, a dříve než odešel z toho kláštera, odebral se navštívit onoho nemocného a oblékl ho.«
2682
3. Bratr Štěpán také říkal, že blažený František nechtěl mít důvěrnosti se žádnou ženou a nedovoloval, aby ženy si dovolovaly důvěrné způsoby vůči němu; pouze k blažené Kláře se zdálo, že chová náklonnost. A přece když mluvil s ní nebo se mluvilo o ní, nenazýval ji jménem, ale nazýval ji »křesťankou« (»Kristiána«). A o ni a o její klášter měl velkou péči.
2683
4. Ani nikdy nedovolil zakládat další kláštery, ačkoliv jich několik bylo otevřeno za jeho života úsilím jiných. Když potom vešlo ve známost, že ženy usazené v těch klášterech byly nazývány sestrami, velice se rozrušil a říká se, že vzkřikl: »Pán nám vzal manželky, ďábel se nám zase postaral o sestry.« Kardinál Hugolin, biskup z Ostie, který byl tehdy ochráncem řádu Menších bratří, staral se o tyto sestry s velkou láskou.
Jednou při loučení s blaženým Františkem mu řekl: »Svěřuji ti tyto paní.« František tehdy s radostí odpovědět: »Svatý otče, od této chvíle ať jsou zvány ne menšími sestrami, ale, jak jsi nyní řekl, paními.« A od té doby byly zvány paní, a ne sestry.
Nedlouho potom zemřel bratr Ambrož z řádu cisterciáků, penitenciář, jemuž kardinál svěřil péči o tyto kláštery s výjimkou kláštera svaté Kláry. Tehdy bratr Filip Dlouhý se snažil, aby mu byly svěřeny ony kláštery a papež mu povolil pověřit touto službou Menší bratry podle svého úsudku. Když se o tom František dozvěděl, byl tím velmi rozrušen a zlořečil mu jako ničiteli svého Vadu. Zmíněný bratr Štěpán říkal, že slyšel blaženého Františka vyslovit tato slova: »Doposud rána byla v mase a zůstávala naděje, že se může vyléčit, ale nyní pronikla až na kost a bude téměř nevyléčitelná.«
2684
Bratr Štěpán vyprávěl, že jednou z pověření bratra Filipa se odebral do jednoho kláštera, a když byl potom na cestě s blaženým Františkem z Bevagne do dalšího místa, požádal ho 0 odpuštění, že se odebral z pověření bratra Filipa do tohoto kláštera. Tehdy mu světec tvrdě vyčinil a přikázal mu za pokání vrhnout se tak, jak byl oblečen, do řeky, která tekla vedle cesty, a bylo to v prosinci. Celý promoklý a třesoucí se chladem musel doprovázet po dvě míle blaženého Františka, až dorazil na místo, kde byli bratři.
2685
S. Dále vyprávěl bratr Štěpán, že po několik měsíců bydlel v jedné poustevně společně s blaženým Františkem a dalšími bratry, přidělen ke kuchyni a k stolu. A toto byl život, který se tam vedl. Na Františkův příkaz se dodržovalo mlčení a modlitby, až bratr Štěpán dal znamení k obědu dvěma ranami na břidlici. Blažený František míval ve zvyku vycházet ke třetí hodině z cely a když neviděl v kuchyni zažehnutý oheň, sesbíral vlastníma rukama trochu zeleniny a potichu zavolal bratra Štěpána: »Jdi,« řekl mu, »a uvař tyto byliny, udělají bratřím dobře.« Mnohokrát, když nechal pro bratry uvařit vejce nebo mléčné pokrmy, které dostal, blažený František docela vesele s nimi jedl společně a chválit šikovnost svého kuchaře.
Ale jindy s poněkud zneklidněnou tváří říkával: »Dnes jsi toho udělat trochu moc, bratře, chci proto, abys zítra nevařil nic.« A on, který měl svatou bázeň před blaženým Františkem, vyplnil jeho vůli. Když potom na druhý den František viděl stůl ozdobený jen kousky chleba, radostně si tam s bratry sedl a občas říkával: »Bratře Štěpáne, proč jsi nám neudělal nic k jídlu?« A když on odpovídal: »Protože tak jsi mi přikázal ty,« svatý František dodával: »Umírněnost je dobrá věc, ale ne vždy se má dělat to, co říkají představení.«
Bratr Tomáš tvrdil, že tyto události slyšel vyprávět od bratra Štěpána. K chvále Kristově.
(Poznámka: Zprávy VII. až XIII. jsou úryvky z kodexu »Kniha příkladů Menších bratří XIII. století«.)
2686
Toto je vyprávění bratra Mikuláše. Můj otcovský dům byl spojen s domem blaženého Františka. Moje matka mi vyprávěla tuto příhodu. Zatímco matka blaženého Františka ležela na lůžku, jak to bylo obvyklé u ženy po porodu, a ženy ze sousedství a další stály kolem ní, přišel ke dveřím poutník, jako by chtěl prosit o almužnu. Ale když mu matka blaženého Františka poslala porci kuřete, začal naléhavě prosit a říkal, že chce vidět novorozeňátko. Ženy se pokoušely poslat ho pryč, ale on opakoval, že neodejde, dokud neuvidí děťátko. Tehdy paní Pika, matka blaženého Františka, řekla: »Přineste mu dítě, aby ho viděl.« Sotva ho vzal do náručí, řekl tato slova: »Narodila se dvě děťátka ve stejný den v této ulici, toto a to druhé. Jedno, to je toto, bude patřit mezi nejlepší lidi na světě, druhé bude nejhorším člověkem.« Léta, která následovala, ukázala pravdivost tohoto proroctví.
2687
V době blaženého Františka, když božská dobrota kladla první základy našeho řádu, jeden z bratří se pokusil vrátit se do světa. Odebral se k blaženému Františkovi a vytrvale ho prosil, aby ho uvolnil z pouta řeholního života, protože pochopil, že tu nemůže zůstat. Ale blažený Otec mu odpověděl, že to ani nechce, ani nemůže udělat. Tedy odešel k biskupovi z Ostie, ale dostal na to stejnou odpověď. Když tedy viděl, že není cesty, jak by získal tuto dispensi, podlehl pokušení a uklouzly mu nohy (srov. Žl 66,9). Ale jakmile se vzdálil kousek cesty, potkal ho jakýsi mladík a ptal se ho, kam jde. A protože byl rozzlobený, odpověděl mu: »Co ti je do mých věcí,« onen mladík nato odhalil svůj bok, rozevřel ruce, kde bylo vidět jakoby čerstvé rány silně krvácející a dodal: »Ty jsi znovu otevřel mé rány a podruhé mě křižuješ.« Vyděšen tímto viděním, vrhl se s pláčem k. jeho nohám a prosil za odpuštění. A ihned ten, který se zjevil, zmizel mu z očí. Tu se vrátil k blaženému Františkovi, vyprávěl mu, co viděl, a zůstal v řádu s velkou zbožností až do konce svého života.
2688
Biskup z Assisi, náš bratr, uváděl tento příběh, který mu vyprávěl bratr Bonaparte, svatý muž ještě za života. Byl přidělen do kuchyně v místě, kde pobýval František s několika bratry. Tehdy blažený František, když se posadil k stolu, lil na jídlo studenou vodu nebo sypal popel nebo něco jiného, tak aby jídlo udělal téměř nechutným. Bratra Bonaparte to zarmucovalo a jednoho dne řekl blaženému Františkovi: »Hle, Otče, já se namáhám s největší pečlivostí připravit něco dobrého, abys dostal trochu posily, a ty mi zase všechno kazíš; a to mě trápí.« Světec odpověděl: »Ty to děláš dobře a Pán ti to vynahradí. Skutečně s dobrým úmyslem děláš to, co máš dělat, ale také já s dobrým úmyslem dělám to, co považuji za svou povinnost dělat.«
2689
Bratr Jan, muž velké svatosti, který se stal zvláštním druhem a zpovědníkem bratra Jiljího až do jeho smrti, vyprávěl tento příběh, který mu sdělil právě bratr Jiljí, čtvrtý bratr v řádu. Bratr Jiljí tedy říkal:
Když nás bylo teprve sedm bratří, ne víc, jednoho dne blažený otec František nás shromáždil kolem sebe u Panny Marie v Porciunkule, v lese, který se tehdy rozkládal kolem konventu; abychom jaksi slavili první synodu nebo kapitulu řádu, a takto k nám promluvil: »Vím, milí bratři, že Pán nás nepovolal jen pro naši spásu. Chci proto, abychom se rozešli mezi lidi a přinášeli posilu světu v nebezpečí prostřednictvím Božího slova a příklady ctnosti.«
Pokorně jsme mu odpověděli: »Jsme nevzdělaní bratři laici, co můžeme udělat pro spásu světa?« Odpověděl: »Jděte s jistotou Boží pomoci,« a snažil se vysvětlit nám jak umět a vtisknout do našich srdcí tato dvě povzbuzení Pána: »Svou starost hod' na Hospodina a on tě zachová« (Žl 55,23); toto řekl, aby nás zbavil každé nedůvěry, neboť nás posílal do neznámých krajů a bez ničeho; a druhé z evangelia: »Nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit atd. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce« (Mt 10,19-20); takto odpovídal na to, když jsme mu namítali, že jsme nevzdělaní, chtěl nás tak povzbudit a posílit naše srdce, abychom si byli jisti, že Pán je všemohoucí a rád doplní naše slabosti, když jednáme s duchem zbožnosti a doufáme v něho.
(»Slova bratra Ilumináta, druha blaženého Františka v krajinách Východu a před sultánem Egypta,« z uvedené Knihy příkladů)
2690
Generální ministr (sv. Bonaventura) říkal, že bratr Iluminát, kdysi druh svatého Františka při jeho poslání k sultánovi Egypta, rád vyprávěl tyto příběhy.
Když byl František u dvora, sultán chtěl podrobit zkoušce víru a zbožnost, kterou projevoval k našemu ukřižovanému Pánu. Jednoho dne nechal rozprostřít v přijímacím sále nádherný koberec, celý zdobený geometrickým motivem v podobě kříže, a potom řekl přítomným: »Teď zavolejte toho muže, který se zdá být věrohodným křesťanem. Jestliže pošlape svýma nohama tato znamení kříže vetkaná do koberce, aby přišel až ke mně, obviníme ho, že pohaněl svého Pána; jestliže naopak odmítne přijít, zeptám se ho, proč se dopouští této nezdvořilosti, že nepřijde až ke mně.«
Když byl zavolán, František plný Boha a z této plnosti dobře poučený, co má dělat a co má říkat, šel přímo k sultánovi. Ten se domníval, že má dostatečný důvod, aby vyčetl Božímu člověku, proč pohaněl svého Pána Ježíše Krista, a řekl mu: »Vy křesťané uctíváte křiž jako zvláštní znamení vašeho Boha; proč jsi tedy neměl strach pošlapat tato znamení kříže vyznačená na koberci?« Blažený František odpověděl: »Musíte vědět, že společně s naším Pánem byli ukřižováni také dva lotři. My máme pravý kříž našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a ten uctíváme a obklopujeme ho největší úctou; a zatímco ten svatý a pravý kříž Pána byl svěřen nám, vám naopak byly ponechány kříže lotrů. Proto jsem neměl strach kráčet po znameních kříže lotrů. Mezi vámi a pro vás není žádný svatý kříž.«
2691
2. Sultán ho chtěl chytit ještě na jednu otázku: »Váš Pán učí v evangeliu, že nemáte odplácet zlem za zlo a nemáte odmítat ani plášť tomu, kdo vám chce vzít košili atd. Tím spíš byste vy, křesťané, neměli vtrhnout do našich zemí atd.« Blažený František odpověděl: »Zdá se mi, že jste nečetl celé evangelium. Jinde se tam totiž říká: Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč (Mt 5,29). A tím nás chtěl poučit, že i kdyby nějaký člověk nám byl přítelem nebo příbuzným nebo dokonce nám byl drahý jako zřítelnice oka, musíme být schopni se od něho odloučit, odvrhnout ho, vyrvat z kořenů ve svém srdci, jestliže se pokouší odloučit nás od víry a lásky našeho Boha. Právě proto křesťané jednají spravedlivě, když vnikají do vašich zemí a bojují s vámi, protože vy proklínáte jméno Kristovo a snažíte se odloučit od jeho náboženství, co nejvíce lidí můžete. Kdybyste naopak chtěli poznat, vyznat a uctívat Stvořitele a Vykupitele světa, milovali by vás jako sebe sama.«
Všichni přítomní byli jati obdivem k jeho odpovědím.
(Poznámka: Také tato událost je z Knihy příkladů; v 2 Cel 159 je uváděna velmi stručně.)
2692
Blažený František byl podněcován horoucím přáním vzdát Bohu vždy takovou poctu, která by se jemu ubila. Jednou v noci, když nemohl spát kvůli této myšlence a modlil se, obrátil se k Bohu a s krajní naléhavosti ho prosil, aby ho uznal hodna odhalit mu nějakými znameními, aby mohl porozumět, že jeho život se mu líbí. Nakonec po mnoha a mnoha zbožných modlitbách uslyšel hlas Pána Ježíše, který ho volal: »Františku! « Dobře ten hlas poznal a protože věděl, že je to Pán, byl naplněn radostí. A hlas pokračoval: »Chceš vědět, atd. Hle, z těchto znamení budeš moci poznat, jestliže můžeš, že jsi mi milý: Když myslíš a říkáš a děláš to, co je správné, tehdy věz, že jsi ve vůli a v pravé lásce Boží. Jsi spokojen s těmito znameními?«
František odpověděl: »Můj dobrý Pane, rád se s nimi uspokojuji a přijímám je s nesmírným uznáním.«
Tehdy blažený František zavolal bratra Lva, svatého muže, kterého ustanovil za svého kvardiána a který byl jeho zpovědníkem, a řekl mu: »Přikazuji ti, pokaždé, když mě uvidíš ochabovat v jedné z těchto tří věcí, oprav mě.« Ale bratr Lev odpověděl: »Otče, poněvadž to chceš, udělám, co žádáš, pokud jde o slova a skutky, ale není to možné, pokud jde o myšlenky.« A František odpověděl: »Synu, starosti týkající se myšlenek ponech mezi mnou a Bohem, doufám, že s ním budu v pořádku; jinak však neopomiň, o co jsem tě požádal.«
To, co jsem ti vyprávěl, slyšel jsem od druhů blaženého Františka.
2693
1. Bratr Petr vyprávěl tuto skutečnost, kterou mu svěřil bratr Lev, druh svatého Františka.
Když jsem byl novoknězem, měl jsem ve zvyku dlouho protahovat slavení mše; zakoušel jsem božské útěchy, a proto mi bylo sladké zastavovat se. Jednoho dne mě zavolal blažený František a přátelsky mi domlouval: »Synáčku, bratře Lve, dělej, jak ti to říkám já. Slav svou mši se zbožností, to ano, ale bez přehnaného zastavování, přizpůsob se ostatním kněžím. Jestliže potom Pán ti udělí nějakou milost, po skončení mše odeber se do cely a tam rozjímej a užívej božských útěch, jestliže ti je poskytlo nebe. Myslím, že takové chování je lepší a jistější: Vzhledem k těm, kteří se účastní mše, snadno by tě mohla totiž napadnout nějaká myšlenka marné slávy nebo jiný nepatřičný vnější pocit a ďábel by ti ihned vyrval zásluhu oné zdánlivé zbožnosti. Ale v cele, kde tě nikdo nevidí, s větší jistotou se budeš moci oddati modlitbě a ďábel by nenašel tak snadno příležitost pokoušet tě. Bylo by třeba také pochopit, že někdo z těch, kdo se účastní příliš dlouhé mše, by se mohl nechat unést nějakým zlovolným posuzováním.
2694
2. Bratr Jan, druh bratra Lva, druha svatého Františka, vypráví:
Bratr Lev měl zimní hábit starý čtyři roky ušitý z pytle. A já jsem mu jednou řekl: »Bratře Lve, dovol, abych ti opatřil lepší hábit, protože tento ti již není nic nebo téměř nic platný proti zimě!« Odpověděl mi: »Cítím se slabší než obvykle a myslím si, že je snad Boží vůlí ukončit mé dny. Proto nechci jiný hábit, neboť toužím po tom, aby mě smrt našla chudého.« A tak zemřel velmi chudý v témže roce; a věří se, že zbožný a nahý vstoupil bohatý do nebeského království.
2695
3. Bratr Bonaventura vypráví, že tuto skutečnost slyšel od bratra Lva, druha svatého Františka:
Velmi jsem si přál vědět, zda když se člověk na okamžik zastaví u špatné myšlenky, aniž by ji schvaloval, ale s určitým zalíbením, hřeší smrtelně. Jednou v noci, když jsem usnul, měl jsem toto vidění. Obdivoval jsem velmi krásnou holubici s bílými pírky na větvi stromu. Naproti pod stromem byl had, oči pozorně upřené na tu holubici. Po delší době holubice vzlétla, uviděla hada a ihned spadla na zem mrtvá při pouhém pohledu na něho, ačkoliv byla dost daleko. Tehdy jsem začal přemýšlet a děkovat Pánu, že tímto způsobem chtěl odpovědět na moje pochybnosti. Pochopil jsem totiž, že holubice představovala duši, která se zdála celá čistá a nevinná, zatímco had představoval pokušení vyvolané od ďábla, především neřest tělesného hříchu prostřednictvím nedovolených a nečistých myšlenek. A jako holubice při pouhém pohledu na hada spadla mrtvá na zem, tak duše může ztratit život milosti, když jen na okamžik se zastaví v nečistém zalíbení, aniž by svolila ke špatné myšlence.
Poznámka bratra Lva
(Poznámka: Text připsal bratr Lev na začátek breviáře sv. Františka, když jej někdy mezi roky 1253-1260 daroval klášteru sv. Kláry v Assisi, kde je uchován jako vzácná památka.)
2696
Blažený František opatřil tento breviář pro své druhy bratra Angela a bratra Lva a když byl zdravý, chtěl vždy podle něho říkat hodinky, jak je předepsáno v řeholi. V době nemoci, když nemohl z něho recitovat, chtěl mu naslouchat. Tomuto závazku zůstal věrný, dokud žil.
Nechal také napsat tento evangeliář a když kvůli nemoci nebo jiné zjevné překážce nemohl být přítomen mši, nechával si číst úryvek evangelia určený pro mši toho dne. A tak to dělal stále až do své smrti.
Uváděl k tomu tento důvod: »Když nejsem přítomen na mši, klaním se tělu Kristovu v modlitbě očima mysli, stejně jako se mu klaním, když ho nazírám při eucharistické slavnosti.« Když blažený František poslouchal nebo četl úryvek evangelia, pro svou hlubokou úctu k Pánu vždy líbal knihu evangelia.
Z těchto důvodů bratr Angelo a bratr Lev naléhavě prosí abatyši Chudých paní kláštera svaté Kláry Benediktu a všechny abatyše, které po ní budou následovat, aby ve svém klášteře stále uchovávaly tuto knihu na paměť a pro úctu k svatému Otci, který si v ní tolikrát četl.
(Poznámka: Uvádíme tu několik příběhů, rozptýlených v spisech sv. Bonaventury, především v »Řečech na počest sv. Františka«, které bud' nejsou uvedeny v jeho Větším životopise, anebo odchylně. Jsou částí obrovského materiálu, z kterého musel vybrat jen podstatné věci pro svůj úřední Větší životopis.)
2697
1. František měl, pokud jde o jeho první pokolení, sedm bratří, on
byl osmý: jsou to ti, které z příkazu Páně rozdělené po dvou poslal do čtyř částí světa a které potom na přání světce Pán nechal vrátit se všechny současně.
František měl také tři dcery: na počátku svého obrácení totiž založil tři kostely: jeden na počest svatých Kosmy a Damiána, druhý vystavěl na počest apoštola Petra, třetí na počest blahoslavené Panny - a stalo se v tomto posledním, že Pán mu odhalil, kterou cestou se má dát. A zřídil tři řeholní rodiny; první je řád Menších bratří, druhý řád Sester svaté Kláry, které se dříve nazývaly Chudé paní od svatého Kosmy a Damiána, zatímco nyní, když byla blažená Klára svatořečena, jsou nazývány Sestry svaté Kláry. Pak založil třetí řád řečený řád Kajícníků, kteří jsou zváni Zdrženliví bratři. Tyto tři řehole založil jakoby své tři dcery a určil je k službě Boží (srov. Job 1,2).
2698
2. Jestliže však svatý František byl, jak bylo vidět, pokorným služebníkem pro svou úctu k Bohu, byl ještě pokornějším v službě bližnímu, když uskutečňoval slova svatého Pavla: Jsem nezávislý na všech, ale udělal jsem ze sebe služebníka všech, abych mnohé získal ( 1 Kor 9,19). Svatý Otec František se stal vším pro všechny a stal se služebníkem všech; chtěl být služebníkem i osob pohrdaných a na svých cestách projevoval poslušnost kdekterému bratru...
Velice moudrý Řehoř IX., který byl důvěrným přítelem blaženého Františka, stal se jeho napodobitelem a měl ve svém pokoji malomocného, kterému sloužil oblečený jako bratr. Je pravdou, že jednoho dne onen malomocný se ho zeptal: »Což papež má jen tohoto starce, aby mi posloužil? Víc se namáhej!«
2699
3. Jestliže však svatý František byl pokorný v úctě k Bohu, byl pokornější v službě bližnímu a nejpokornější byl v pohrdání sám sebou...
Blažený bratr Pacifik, ten, který poprvé uvedl řád bratří do Francie, byl mužem velké svatosti. Nuže, když se jednoho dne modlil v kostele společně se svatým Františkem, trochu zaspal a uviděl otevřít se nebe a tam v nebi uviděl velmi krásný stolec. Zeptal se, čí je ten stolec, a dostalo se mu vysvětlení: »Toto je stolec, který ztratil Lucifer pro svou pýchu a který je vyhrazen blaženému Františku pro jeho pokoru.« Pacifik procitnu( a zeptal se Františka: »Co si myslil o sobě?« »Myslím si,« odpověděl František, »že jsem největší hříšník na světě.« Pacifik odvětil: »Na světě jsou vrazi, lupiči a zločinci.« František mu odpověděl: »Není na světě člověk tak špatný, že kdyby dostal tolik darů milosti, nebyl by zbožnější než já« (srov. 2 Cel 123; LegMai 6).
2700
4. Jeden bratr, který žil se svatým Františkem v okolí hradu nedaleko Sieny, kde se nachází Montepulciano, mu jednoho dne řekl, že se mu podařilo sehnat pouze kousek suchého chleba. Usadili se tedy před branou kostela, pojedli chléb a napili se vody. Potom vstoupili do kostela, a František začal být uchvácen velkou radostí a více než hodinu setrval v kostele; druhý bratr už byl unaven. Potom se onen bratr zeptal Františka, jak se cítí, a on odpověděl, že od té doby, co se obrátil, nikdy nezakusil tak velkou radost.
Bohu se líbí chudoba spojená s přísností, bezúhonností, pokorou, prostotou, přívětivostí.
2701
5. František dále byl vyvolen pro nepřekonatelnou horlivost v šíření víry... Blažený František chtěl se pro Krista stát chudým, a pro horlivost víry byl vybraným nástrojem (srov. Sk 19, 15) v Božích rukou; šel do celého světa, aby se šířila víra. Třikrát se chtěl odebrat do zámořských zemí. Poprvé nemohl kvůli ztroskotání lodi. Aby se odebral k Miramolinovi, odešel do Španělska, maje namířeno do Maroka, kde potom naši bratři byli umučeni. Potřetí odešel k sultánovi hlásat víru v Krista: pro víru v Krista by se chtěl nechat rozsekat na kousky.
Sultán řekl: »Shromážděme zde naše mudrce a diskutujme o naší a vaší víře.« Blažený František odvětil: »Naše víra převyšuje rozumové důvody a ty jsou přesvědčivé jen pro toho, kdo věří. Kromě toho bych nemohl použít důkazy z Písma, protože oni Písmu nevěří. Ať se raději udělá oheň ze dřeva: vstoupím do ohně společně s vašimi mudrci, ti, kdo se spálí, budou znamením, že jejich víra je nepravá.« Ale sultánovi mudrci ihned zmizeli, takže se sultán začal usmívat a řekl: »Nevěřím, že bych našel někoho ochotného vstoupit s vámi do ohně.« Blažený František odpověděl: »Chci tam tedy vstoupit sám: jestliže se spálím, připočtete to mým hříchům, jestliže se nespálím, přijměte křesťanskou víru.« Sultán odpověděl: »Neodvážil bych se to udělat, obávám se, že by mě moji ukamenovali. Nicméně věřím, že vaše víra je dobrá a pravá.« A od té doby měl stále křesťanskou víru otištěnou do srdce.
2702
6. František nebyl vzdělaný, ani neměl učitele; když však začal kázat, nepromluvil ani slovo, které by se dalo vytknout - totéž se říká o Antonínovi. Apoštolové také nebyli vzdělaní, nicméně byli plni moudrosti, kázali a učili jiné.
Jednou svatý František pod vedením (pozdějšího papeže) Řehoře IX. si připravil velmi dobrý projev, který měl přednést před papežem Honoriem. Když však měl začít, všechno zapomněl. Tehdy řekl: »Jedna dobrá osoba (totiž papež Řehoř IX.) připravila pro mne do puntíku velmi moudrý projev, který jsem vám chtěl přednést, a nyní jsem ho úplně zapomněl. Počkejte, a já poprosím Pána, aby mi vnuknul, co mám říkat.« Když se pomodlil, udělal ten nejkrásnější proslov a ukázalo se, že je rozumnější než starci (ŽI 119,100).
2703
7. Slyšel jsem vyprávět od pana papeže Alexandra, že František předpověděl smrt Honoria a povýšení na papeže Řehoře IX., tehdy kardinála ostijského.: Tak také předpověděl, že v určitý den a určitou hodinu nastane zemětřesení, a skutečně se to stalo tak. jak to řekl.
«2704
8. Ale co řeknu o těch, kteří se stávají mistry na univerzitách. zatímco řehole říká: »Ti, kdo nemají vzdělání, ať se nesnaží je získat atd.« (10)? A když i evangelium říká, že se nesmíme nechat nazývat mistry? Já tvrdím, že řehole nezakazuje studium bratřím vzdělaným, ale těm, kdo vzdělání nemají a laikům. Opravdu chce, ať každý podle povzbuzení Apoštola zůstane před Bohem v tom stavu, v kterém byl povolán (1 Kor 7,24), aby nikdo nevzestupoval z laického stavu do duchovního a duchovní aby se nestávali laiky tím, že odmítají studium. Jinak bychom museli říci, že sám František se proviňoval proti řeholi, neboť nejdříve věděl velmi málo, a když potom byl v řádu, dělal pokroky ve vzdělání tím, že kázal, ale také že četl.
2705
Protože ty víš, jak mu bylo drahé studium svatého Písma, budu ti vyprávět příběh, který mi vyprávěl jeden bratr ještě žijící. Jednoho dne napadlo Františka, že by měli mít Nový zákon; a poněvadž bratří bylo několik a nemohli ho mít celý všichni společně, oddělil list po listu a dal z nich každému, aby ho všichni studovali a navzájem se nerušili. Kromě toho měl velikou úctu k duchovním, které přijal do řádu, a ve své závěti přikázal bratřím, aby chovali ve velké úctě učené ve svatém Písmu, protože od nich dostávali slova života.
2706
Na dotvrzení tohoto budu vyprávět, co sám jsem slyšel od velmi svatého otce, váženého a hodného víry, bratra Bernarda Barravi, řeholního kanovníka kostela v Carcassone a nakonec Menšího bratra, ve dvou proslovech, která měl pro novice v Béziers, kde jsem byl také já jako novic a naslouchal mu. Vyprávěl tedy tuto příhodu.
Když byl ještě kanovníkem a studentem teologie v Paříži, svatý Dominik, který se stal jeho kolegou v kanonikátu a byl jeho přítelem, se mu přiznal, že on a jeho řád se uvázali zříci se každého druhu vlastnictví podle příkladu, který jim dal František a jeho bratři. Když se odebral do Itálie a k římské kurii pro schválení svého řádu, měl příležitost zastavit se v Assisi a vidět Františka s několika tisíci bratří, kteří se tam sešli na generální kapitulu. A byl naplněn obdivem, když viděl, že tam byli bez jakýchkoli starostí o zítřek a prozřetelnost Páně je každý den opatřovala nezbytným jídlem prostřednictvím oddanosti věřících. Když se vrátil mezi své, řekl jim, že mohou s naprostou jistotou žít bez jakéhokoli vlastnictví, protože toto viděl a měl o tom důkaz v blaženém Františkovi a jeho řádu.
|
|
||
|
|||