|
|
|
Z KRONIKY bratra Salimbena de Adam z Parmy, obrovské jak svým rozsahem, tak množstvím zpráv - i v omezeném textu, který nám zůstal - předkládáme antologicky pouze ty zprávy, které se týkají přímo františkánské historie a podáváme je podle určitých témat. Zvídavost tohoto autora, která se rozšiřuje na všechno, i když se vyhýbá hlubším informacím a zkoumání, zůstává rovněž vzdálena stranickosti, zejména pokud jde o joachimské hnutí, v kterém žil a z kterého se v určitém okamžiku uvolnil. A to se obrací na prospěch větší objektivity zpráv, které podává. Rovněž při účasti na výbuchu obvinění proti bratru Eliášovi, o kterém podává velkolepé »pojednání« mezi nejrůznějšími zprávami, třebas někdy nevybírá slova - a nezdráhá se sbírat klepy, střeží se přehánění »spirituálů«, snad díky vyrovnanému vidění, jen trochu přizpůsobenému, které má z františkánství.
Ze Salimbena vybíráme z hlediska pohledu především jakýsi vlastní životopis - po pravdě celá Kronika budí dojem obrovského životopisu. Následuje několik zpráv o Františkovi a jeho prvních druzích. Ale nejzajímavější je kapitola o řádu Menších bratří, ve které můžeme číst řádky, i když ne vždycky nejzřetelnější, o jeho historii, vlastně o jednom z nejtěžších a nejvíc křivolakých momentů. Dále je zajímavá řeholní a církevní historie třináctého století, poznámky o lidových a řeholních hnutích epochy, o nichž Salimbene píše jako svědek.
2578
Dne 6. srpna léta Páně 1221 zemřel blažený Dominik. A já, bratr Salimbene de Adam z města Parmy, jsem se v tomto roce narodil dne 9. října, na svátek svatého Dionýsia a svatého Donnina. Pán Baliano di Sidone, velkobaron Francie, který přijel ze zámoří, aby se setkal s císařem Bedřichem II., mě při křtu držel v křestní kapli v Parmě, která byla v sousedství našeho domu, jak mi říkali moji příbuzní. Pamatoval si to a potvrdil mi to také bratr Ondřej ze zámoří, z města Akri, Menší bratr, který byl s tímto pánem a bydlel v jeho domě a doprovázel ho na cestách.
2579
V témže roce (1222) na den Narození Páně bylo obrovské zemětřesení ve městě Reggio, když právě biskup Mikuláš z Reggia kázal v katedrále Panny Marie. Toto zemětřesení postihlo celou Lombardii a Toskánsko, ale bylo nazývané Brescijské, protože tam bylo jeho epicentrum a obyvatelé bydleli ve stanech mimo město, aby neslyšeli, jak se tam řítí budovy... Moje matka mi často připomínala, že při tomto velkém zemětřesení jsem byl ještě dítě v kolébce a ona vzala na ruku obě moje sestry (byly ještě malé) a mne nechala v kolébce a uchýlila se do domu svých příbuzných. Měla opravdu strach, že se na ni zřítí křestní kaple, protože náš dům byl vedle ní. Z tohoto důvodu jsem ji neměl moc rád, protože se měla o mne více starat, když jsem byl mužského pohlaví. Ale ona odpovídala, že bylo jednodušší nést obě sestry, protože byly odrostlejší...
2580
Třetím dítětem (Guida de Adam) jsem byl já, bratr Salimbene, který, když jsem dospěl na rozcestí ctnosti a neřesti a dosáhl patnácti let, vstoupil jsem do řádu Menších bratří, v kterém jsem po mnoho let žil jako kněz a kazatel, viděl jsem mnoho věcí, přebýval v mnoha provinciích a naučil se mnohým věcem.
...Do řádu mě přijal bratr Eliáš, když byl na cestě do Cremony, aby se setkal s císařem jako vyslanec papeže Řehoře IX. v roce 1238.
...Tehdy se můj otec odebral do Assisi, kde pobýval bratr Eliáš, a předal generálnímu ministrovi dopis císaře, který začínal takto: »Abych zmírnil zármutek pana Guida de Adam...« Bratr Iluminát, který tehdy byl sekretářem bratra Eliáše a přepisoval nejkrásnější listy, jež generální ministr dostával od vládců světa, a ukládal je do své kartotéky, mi ho později ukázal, když jsem spolu s ním bydlel v konventu v Sieně. Bratr Iluminát se stal potom ministrem provincie svatého Františka a nakonec biskupem Assisi a tam zakončil své dny.
2581
Jednoho dne, když generální ministr bratr Jan z Parmy byl zcela sám, přistoupil jsem k němu. Ale náhle přišel můj druh, který byl z Parmy, jmenoval se bratr Giovannino de Ollis, a řekl ministrovi: »Otče, udělejte to nějak, abychom já a bratr Salimbene měli svatozář.« Bratr Jan z Parmy s veselou tváří se zeptal mého druha: »A jak mohu udělat, abyste měli svatozář?« Bratr Jan odpověděl: »Tím, že nám dáte kazatelský úřad.« Tehdy generální ministr bratr Jan řekl: »Po pravdě i kdybyste oba dva byli mými pokrevními bratry, nezískali byste ho jinak, než složením zkoušky.« Ale já jsem namítl svému druhovi: »Jdi, jdi se svou svatozáří! Já jsem již v loňském roce dostal kazatelský úřad od papeže Inocence IV. v Lyonu, a nyní bych ho měl dostat znova od bratra Giovannina od svatého Lazara? Stačí mi, že mi byl udělen jednou od toho, kdo má moc.«
...Tehdy mi můj druh bratr Giovannino de Ollis odpověděl: »Dal bych přednost dostat ho spíše od generálního ministra než od kteréhokoli papeže; a jestliže je třeba, abychom prošli ostrou zkouškou, ať nás vyzkouší bratr Hugo.« Mluvil o tom velkém provinciálovi bratru Hugovi, který tehdy byl u Arles očekávaje příchod generálního ministra, jehož byl velkým přítelem.
Bratr Jan odpověděl: »Nechci, aby vás zkoušel bratr Hugo, protože je vaším přítelem a choval by se k vám milosrdně. Ale zavolejte lektora a examinátora tohoto konventu.« Zavolali je, přišli a generální ministr řekl: »Oddělte od sebe tyto dva bratry a vyzkoušejte je jenom z kazatelství a budou-li hodni dostat kazatelský úřad, sdělte mi to.« Tak se stalo. A mně ho udělil a mému druhovi ne, protože byl shledán nedostatečným. Generál mu tehdy řekl: »To, co se dává, se nebere. Synu, věnuj se studiu moudrosti a dělej radost mému srdci, abys mohl odpovědět tomu, kdo tě zkouší (Př 27,11). Říká totiž Kazatel: Uč se dřív, než začneš mluvit (Sír 18,19).«
2582
...Jak jsem napsal v této kronice a v druhé, třetí a čtvrté, a v pojednání, které jsem napsal o Elizeovi... Jak jsem řekl v další kronice, v níž jsem popsal dvanáct zločinů císaře Bedřicha.
Při psaní kronik jsem užíval prostý a srozumitelný sloh tak, aby můj synovec, pro něhož jsem psal, mohl pochopit, co čte. Ani jsem se nestaral o vytříbenost slov, ale především jsem chtěl napsat historii podle pravdy.
Čti onu další kroniku, která začíná takto: »Oktavián Caesar Augustus atd.«, kterou jsem napsal v konventu ve Ferraře v roce, ve kterém Ludvík, král Francie, byl vězněn v zámořských krajinách, to jest 1250. A nyní máme rok 1284 a ještě jsem nepřestal pracovat na mnohých jiných kronikách, které podle mého mínění jsou výborné, z nichž jsem vypustil věci zbytečné nebo nepravdivé či odporující si a některé zlořády.
...A proto se na blaženého Františka mohou použít slova Apokalypsy: »Viděl jsem někoho podobného Synu člověka« (Zj 1,13). V čem byl podobný Kristovi, to zde vynechám, protože jsem již o tom psal jinde.
...V roce 1259 jsem bydlel v Borgo San Donnino a složil jsem a napsal jinou Knihu o omrzelosti (?) podle Pateccla.
2583
K večeru v sobotu dne 4. října 1226 blažený František, zakladatel a vůdce řádu Menších bratří, odešel z tohoto temného světa do nebeského království a byl pohřben v neděli ve městě Assisi, ozdobený stigmaty Ježíše Krista. Bylo to dvacet let od jeho obrácení. Opravdu započal svůj nový život v r.1207, když byl papežem Inocenc III. Zpívá se o něm:
»Coepit sub Innocentio - cursumque sub Honorio
perfecit gloriosum. -Succedens his Gregorius
Magnificavit amplius - miraculis famosum.«
»Začal za Inocence - za Honoria dokončil
života běh slavný. - Když pak Řehoř nastoupil,
povýšil ho vysoce - proslulého zázraky.«
2584
...Tak jsem ve svém řádu... viděl několik učených, vzdělaných a svatých bratří, kteří marnili čas takovými malichernými věcmi, že byli ostatními považováni za lehkomyslné, protože lehkovážně se bavili hraním si s myškou nebo štěnětem nebo nějakým ptáčkem, ale ne tak, jak blažený František mluvil nebo hrál si s bažantem a cvrčkem a nacházel přitom zalíbení v Pánu.
2585
V této věci čteme, že František řekl svému druhovi, když byl v noci týrán zlými duchy v paláci kardinála: »Zlí duchové jsou sluhové našeho Pána, pověření tím, aby trestali lidi. Opravdu si myslím, že Bůh dovolil svým sluhům, aby se na nás vrhli, protože naše postavení zde v paláci mocných nedává ostatním dobrý příklad.«
2586
...V konventu v Greccio, kde blažený František o svátcích Narození Páně zpíval evangelium a nechal znázornit děťátko betlémské s jesličkami, senem a děťátkem. Tato epizoda se vypravuje obšírně v legendě o něm.
2587
Domnívám se s naprostou jistotou, že jako Syn Boží chtěl mít zcela zvláštního přítele, kterého by mohl učinit podobného sobě, totiž blaženého Františka, stejně tak ďábel s Ezelinem.
Říká se, vzhledem k blaženému Františkovi, že Bůh »jednomu dal pět hřiven« (Mt 25,15). Opravdu nikdy nikdo na světě nebyl kromě jediného Františka, komu by Kristus vtiskl stopy pěti zranění, aby mu byl ve všem podobný.
Vyprávěl mi bratr Lev, který byl jeho druhem a byl přítomen, když se umývalo jeho tělo k pohřbu, že se opravdu zdálo, jako by byl sňat z kříže. A proto se mohou na blaženého Františka použít slova Apokalypsy: »Viděl jsem někoho podobného Synu člověka« (Zj 1,13). V tom byl podobný Kristovi, a protože jsem o tom psal již jinde, nebudu o tom mluvit zde.
2588
Poustevna La Verna se nachází v Toskánsku, v horské oblasti diecéze Arezzo. Zde blažený František měl vidění serafa, který mu vtiskl stigmata do podoby našeho Pána Ježíše Krista. Kdysi jsem prošel tímto místem při návratu z Assisi, kam jsem vykonal pouť... Již jsem poznamenal, že když tam bratři slaví památku svatého Františka, vždy recitují při matutinu antifonu »Mučedníku touhou« a při nešporách »Nebes jase«, protože v obou dvou antifonách je zmínka o zjevení serafa. A vždy na začátku a na konci obou antifon bratři poklekají.
2589
Dne 16. července roku 1228 papež Řehoř zapsal do seznamu svatých a prohlásil za svatého blaženého Františka. Tento papež prohlásil za svatou i blaženou Alžbětu, dceru uherského krále, manželku duryňského lanckraběte, která mezi jinými nesčetnými zázraky vzkřísila šestnáct mrtvých a dala zrak slepému od narození. Ještě dnes z jejího těla vychází vůně zvláštního oleje. Tato světice po smrti svého manžela žila pod poslušností Menších bratří a byla jim vždy velmi oddána.
2590
Léta Páně 1230 Menší bratři slavili generální kapitulu v Assisi. Dne 25. května bylo přeneseno tělo blaženého Františka. V tento den bratr Jakub z Iseo se zcela uzdravil ze zranění slabin a genitálií. A Bůh prostřednictvím svého služebníka a přítele Františka vykonal mnohé další zázraky hodné zaznamenání; ty však si můžeš přečíst v jeho legendě.
2591
Tento papež Řehoř složil na počest blaženého Františka hymnus »Potomek vyšel z nebe«, responsorium »Ze sýpky chudoby«, sekvenci »Poslední hlavu draka« a jinou sekvenci o utrpení Krista »Plačte, věrné duše«, a na prosbu bratří určil za kardinála protektora budoucího Alexandra IV. Tento papež Alexandr prohlásil Kláru za svatou a složil hymny a modlitby pro její hodinky. Kardinál Tomáš z Capuy potom... složil na počest blaženého Františka hymnus »V nebes sboru«, další »Ozdobo mravů« a responsorium »Bodec těla«; složil také sekvenci na počest svaté Panny, která začíná »Panna Rodička ať se raduje«, avšak jen text, zatímco nápěv je dílem bratra Jindřicha z Pisy, kterého o něj požádal, a druhý zpěv udělal bratr Vít z Luccy, Menší bratr, můj první kustod a mistr zpěvu, můj druhý učitel hudby.
2592
Roku 1244 zemřel anglický bratr Haymon, generální ministr řádu Menších bratří, a nástupcem byl zvolen bratr Crescentius z Marky Ankonské, který byl už stařičký. Ten přikázal bratru Tomášovi z Celana, autoru první Legendy o svatém Františkovi, aby napsal druhou, protože bylo mnoho zpráv, které nebyly do první legendy zahrnuty. A bratr Tomáš napsal velmi krásnou knihu o zázracích a životě blaženého Františka a nazval ji »Toužebně očekávaný pamětní spis o blaženém Františkovi«. Nato bratr Bonaventura, generální ministr řádu, o ní usoudil, že je jediným dílem nejlépe uspořádaným. Ale zbývá ještě mnoho nenapsaných věcí. Pán skutečně nadále koná velké zázraky prostřednictvím svého služebníka Františka v různých částech světa.
Bratr Crescentius byl povolán k papeži Inocencovi IV. na koncil kvůli sesazení Bedřicha zvláštními listy, které jsem viděl; omluvil se však pro stáří a poslal za sebe bratra Jana z Parmy, muže svatého a vzdělaného, který ho potom následoval ve vedení řádu.
2593
Když jsem procházel Markou Ankonskou směrem k Toskáně, kam jsem byl poslán, přes Citta di Castello, objevil jsem v jedné poustevně bratra ze šlechtického rodu, který již dlouhý čas byl bratrem a získal mnoho zásluh; ten měl ve světě čtyři syny rytíře. Byl posledním bratrem, který byl přijat do řádu a kterého oblékl svatý František, jak se mi svěřil. Když se dozvěděl, že mi říkají Všechnodobré (Ognibene), podivil se a řekl: »Synu, nikdo není dobrý, jen sám Bůh. Od nynějška tvé jméno bude bratr Salimbene, protože jsi udělal dobrý výstup (sali in bonum), když jsi vstoupil do svaté řehole.« A byl jsem naplněn radostí, protože jsem znal dobré důvody, které mi uvedl, a že jsem dostal jméno od tak svatého muže. Nicméně mi nedal jméno, které jsem si přál: opravdu bych se byl raději jmenoval Dionýz, jednak pro úctu k velkému učiteli, který byl žákem apoštola Pavla, jednak především proto, že jsem se narodil v den jeho svátku.
A tak jsem poznal posledního bratra, kterého František přijal do řádu, po něm již nepřijal ani neoblékl žádného.
2594
A také jsem viděl prvního, totiž bratra Bernarda z Quintavalle, s kterým jsem bydlel v konventu v Sieně během celé jedné zimy. A byl pro mne důvěrným přítelem a mně a ostatním mladým vyprávěl o mnohých a velkých činech Františkových; tolik dobrých věcí jsem vyslechl a naučil se od něho.
2595
V pátek 14. června roku 1231 nejblaženější otec bratr Antonín, původem ze Španělska, zemřel a šťastně přešel do nebeských příbytků. Stalo se to v městě Padově, kde jeho prostřednictvím Nejvyšší oslavil své jméno, v jedné malé cele konventu bratří. Ten byl z řádu Menších bratří a druhem svatého Františka. Budu o něm mluvit obšírněji a vyčerpávajícím způsobem, pokud mi na to v živote zbude čas...
2596
Řekl dobře bratr Jiljí z Perugie (nejmenoval se tak, že by pocházel z Perugie, ale protože tam dlouho žil a zemřel, muž velkých vytržení a skutečně svatý, čtvrtý bratr v řádu, když do toho počítáme i blaženého Františka); tedy řekl: »Magna gratia est non habere gratiam«; je velkou milostí nebe nemít žádnou milost; narážel tím ne na vlité milosti, ale na získané, protože kvůli těmto mnozí vedou špatný život.
...Bůh neudělal žádný zázrak při smrti bratra Mikuláše z Montefeltra, protože ho o to prosil; jako naopak jiný bratr, ba ten nejsvětější Jiljí z Perugie, který právě o to prosil Boha, aby udělil jeho prostřednictvím nějaký zázrak... Tento bratr Jiljí, čtvrtý bratr... byl pohřben v kamenné rakvi v kostele bratří v Perugii. Dobrý životopis o něm napsal bratr Lev, který patřil mezi tři zvláštní druhy svatého Františka.
2597
17. V těchto letech (papežství Inocence III.) povstaly dva řády, jeden Menších bratří, druhý bratří Kazatelů.
Z těchto posledních prorokoval opat Joachim a vykládal mnohé významné obrazy obsažené jak ve Starém, tak v Novém zákonu: obraz havrana a holubice, protože jeden je černý a druhá je pestrobarevná; obraz dvou andělů poslaných navečer, aby zničili Sodomu; obraz Ezaua a Jakuba, Manasse a Efraima, Mojžíše a Árona, Kalefa a Jozue, dvou zvědů vyslaných Jozuem do Jericha, Eliáše a Elizea, Jana Křtitele a Ježíše jako člověka, dvou učedníků z Emauz, Petra a Jana, kteří společně běží k hrobu a opět společně vystupují do chrámu kolem třetí hodiny odpolední...
2598
18. Opat Joachim také tam, kde mluvil o Ezauovi a Jakubovi, zdůraznil, že řád předobrazený v Ezauovi odešel k dcerám Hethovým, totiž k světským vědám, jako k učení Aristotela a dalších filozofů. A toto je právě řád bratří Kazatelů, předobrazený také v černém havranu, ani ne tak pro hřích, ale pro šat, který nosí. Kdežto Jakub byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech (Gn 25,27). To byl řád Menších bratří, který na počátku, sotva se objevil ve světě, věnoval se modlitbě a lásce k rozjímání.
2599
Není také bez tajemného významu to, co bylo řečeno u Jana (o dvou apoštolech běžících k hrobu): »Běželi spolu« (Jan 20,4). Totiž oba řády vznikly ve stejném období a za téhož papeže Inocence III. Opravdu v desátém roce papežství Inocence III., který odpovídá roku 1207, blažený František dal podnět ke vzniku řádu Menších bratří. A následuje věta: Ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první,... ale dovnitř nevešel«, to znamená, že řád Menších bratří se objevil na světě jako první, ve výše uvedeném roce. Blažený Dominik založil řád bratří Kazatelů v roce 1216, v prvním roce papežství Honoria III., a žil v něm pět a půl roku, ale na své svatořečení si muset počkat dvanáct let; jeho tělo je uchováváno ve velké úctě v Bologni, kde odpočívá.
2600
Naproti tomu blažený František žil ve svém řádu celých dvacet let a jeho tělo je uchováváno ve velké úctě v Assisi, kde je pochován. Zemřel v sobotu navečer 4. října roku 1226 a byl pohřben v neděli. Za svatého prohlásil blaženého Františka papež Řehoř IX. 16. července 1228 a jeho tělo bylo přeneseno 25. května 1230. Blažený Dominik zemřel 6. října 1221 za papeže Honoria III.
Dále ještě říká opat Joachim k těmto dvěma řádům, že byly předobrazeny v Barnabášovi a Pavlovi, jakož i ve dvou svědcích jedenácté hlavy Apokalypsy. A mnoho dalších podobných věcí.
2601
19. Oba tyto řády, to je Menších bratří a Kazatelů, které vedou svatý život a drží se učení, jsou určeny k tomu, aby na sebe braly nespravedlnost, která tíží svatyni, jak říká Pán v knize Numeri (18,1-3): »Ty a s tebou tvoji synové i celý tvůj rod budete odpovědni za každou nepravost ve svatyni...«
Jak se zde říká, je jasné, že oba tyto řády musí mít služebníky, kteří nejsou duchovními. Jestliže se potom čtou dobře verše, které následují (Nm 18,4-7), vychází najevo, že Gerardino Segalello se svými »Apoštoly« nesmí se vměšovat do úřadu těchto obou řádů, protože právě oba tyto řády jsou předobrazeny u Jeremiáše jako rybáři a lovci, jak to skvěle vysvětlil opat Joachim.
2602
Vskutku říká Pán ústy Jeremiáše (16,16): »Hle, já posílám k mnohým rybářům, je výrok Hospodinův, a ti je vyloví jako ryby, pak také pošlu k mnohým lovcům a ti je budou lovit na každé hoře… «
Když nechám stranou výklad opata Joachima, který už nečtu po mnoho let, zdá se mi, že tato poslední věta, ve které se mluví o lovcích, se spíše hodí na řád svatého Dominika než na řád svatého Františka, a to nejen proto, že onen řád byl předobrazen v Ezauovi, jenž byl lovcem a vzal si za manželku dcery Hethovy, to je vědy světské, jak říká Joachim, ale také proto, že vychází spíše ven z města na lov duší, ačkoliv i druhý řád dělá totéž, zejména v krajinách zaalpských. V Itálii totiž (Menší bratři) se omlouvají, že nevycházejí z měst, a říkají, že rytíři, mocní a šlechtici bydlí ve městech, a pokud jde o venkov a osady, jsou tam poustevny, ve kterých bydlí bratři a stačí pro potřeby světských lidí.
2603
20. Ve svém výkladu na knihu Jeremiáše opat Joachim říká o Menších bratřích a Kazatelích: »Tyto dva řády se objeví v církvi s prostotou a pokorou, ale jak poběží čas, budou tvrdě obviňovat a obžalovávat nevěstku babylónskou«... A ještě o nich říká: »Zdá se mi, že jeden z nich bez rozlišování sbírá hrozny země, protože vtěluje do církve duchovní i laiky, zatímco druhý vybírá pouze první plody duchovních.«
2604
Začíná Kniha preláta, kterou jsem složil kvůli bratru Eliášovi a obsahuje mnohé a užitečné věci.
V roku 1238, XI. indikce, já bratr Salimbene de Adam z města Parmy jsem vstoupil do řádu Menších bratří. Bylo to 4. února o svátku svatého Gilberta. Byl jsem přijat navečer v předvečer svátku svaté Agáty v témže mém městě generálním ministrem bratrem Eliášem.
Ten byl na cestě do Cremony jako posel papeže Řehoře IX. k císařovi, neboť byl přítelem obou dvou. Velmi příhodný vyslanec, neboť jak říká svatý Řehoř: »Když se posílá osoba, která se nelíbí, aby promluvila, duše osloveného se již rozhněvala a naklání se k horšímu.« Byl tam také bratr Gerard z Modeny, který se přimluvil, abych byl přijat, a byl vyslyšen. Starosta Parmy Gerard z Coreggio zvaný Denti, protože měl velké zuby, přišel osobně s několika rytíři do konventu bratří, aby navštívili bratra Eliáše. Ten byl v místnosti, kde jedli hosté, seděl na lůžku s poduškou, měl před sebou velký oheň a na hlavě měl arménskou čapku. Ani nevstal, ani se nepohnul, když starosta vstoupil a pozdravil ho, jak jsem na vlastní oči viděl. Ta záležitost byla všemi pokládána za velkou neomalenost...
2605
22. Otec bratra Eliáše byl z Castel de’Britti v bolognské diecézi, matka byla z Assisi. Dříve než se stal bratrem, byl nazýván Bombarone, v Assisi vyráběl žíněnky a učil děti číst knihu žalmů. Když vstoupil do řádu Menších bratří, přijal jméno Eliáš a byl dvakrát generálním ministrem. Těšil se přízni císaře i papeže. Ale potom ho Pán ponížil, podle slov Písma: Jednoho ponižuje, druhého pozvedá (Žl 74/75,8). A to se stalo následujícího roku, jak budeme vyprávět, když byl zbaven úřadu na generální kapitule, která se konala za přítomnosti papeže Řehoře IX. A on si to zasloužil za mnoho nepravostí, kterých se dopustil. Ale začněme od té neomalenosti, o které byla řeč.
...Bratr Eliáš měl kromě toho ve zvyku mluvit posměšně. Když se ho starosta zeptal, kam má namířeno a v jakých záležitostech, odpověděl, že je přitahován a postrkován zároveň: přitahován císařem a postrkován papežem, který ho k němu posílá. Aby tak řekl, že jde od jednoho přítele k druhému. Odpověď posluchači považovali za velmi moudrou.
2606
Druhou vinou bratra Eliáše bylo, že přijal do řádu mnoho neužitečných osob. Bydlel dva roky v konventu v Sieně a tam bylo dvacet pět bratří laiků; v Pise pobýval čtyři roky a tam jich bylo aspoň třicet. Ale snad Pán to z mnoha důvodů chtěl.
Především proto, že když se budují paláce nebo kostely či jiná obydlí, do základů se kladou neotesané kameny; když potom základy rostou ze země, používají se kameny otesané a krásné, aby dodaly budově lesk. Hodí se to na řád svatého Františka, co Pán slíbil své církvi bojující a vítězné, jak říká Izaiáš (54, 11-14): »Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry. Cimbuří ti udělám rubínová, brány berylové a celé tvé obezdění z drahokamů. Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky, hojnost pokoje zjednám tvým synům. Podpírat tě bude spravedlnost. «
2607
Druhým důvodem je, že blažený František chtěl napodobovat a následovat až do konce Božího Syna... A Pán si chtěl vybrat a povolat chudé, protože nemohl dát šlechticům a mocným, učencům a bohatým to, co chtěl uskutečnit...
2608
Třetí důvod je, že tak to bylo zjeveno ve vidění blaženému Františkovi. Vskutku se říká v III. kapitole jeho Legendy: »Jednoho dne, zatímco přebýval na opuštěném místě a velmi hořce oplakával uplynulá léta, uchvátila ho radost Ducha svatého, který ho ujistil, že mu byly všechny hříchy odpuštěny...« (Leg Mai).
2609
Čtvrtým důvodem je, že tato věc byla odhalena opatovi Joachimovi, který, když mluví o obou budoucích řádech, říká: »Zdá se mi, že pokornější řád (menši sbírá hrozny země, protože přivede a vtělí do církve duchovní i laiky; druhý řád naopak bude získávat především duchovní.«
2610
Kdyby se potom někdo zeptal: Co tedy bratr Eliáš spáchal přijímáním bratří laiků, jestliže konal to, co bylo stanoveno Pánem? Odpovím: To, co lidé dělají, soudí podle úmyslu, který mají. Skutečně, umučení Kristovo bylo dobrým dílem, dokonce tím nejlepším, protože jím jsme byli spaseni a osvobozeni; ale byla to bezbožnost pro Židy, kteří ji uskutečnili a potom nechtěli věřit v ukřižovaného Krista. Stejně tak, jestliže bratr Eliáš přijímal laiky ve velkém množství s úmyslem, že bude moci lépe vládnout jejich prostřednictvím, a protože když byli přijati, naplňovali jeho ruce tím, že mu přinášeli peníze, musíme jasně říci, že bylo správné, že z těchto důvodů byl sesazen z úřadu generálního ministra...
2611
Třetí vinou bratra Eliáše bylo, že povýšil do úřadů řádu osoby, které toho nebyly hodny. Ustanovil kvardiány, kustody a ministry z bratří laiků, což byla vskutku absurdní věc, protože v řádu bylo dostatek dobrých duchovních...
2612
Čtvrtou chybou bylo, že po celý čas jeho vlády nebyly v řádu vytvořeny generální konstituce, neboť jen jejich prostřednictvím se zajišťuje dodržování řehole, v řádu se vládne, žije se jednotně a vykonává se mnoho dobrých skutků. Proto se hodí dobře na tuto skutečnost poznámka, která se třikrát opakuje v knize Soudců v poslední kapitole: »V těch dnech neměli v Izraeli krále (to je nebyl zákon); každý dělal, co sám uznal za správné« (Sd 21,25), protože po dobu tří generálních ministrů řád neměl generální konstituce, totiž za blaženého Františka, Jana Parenti a za Eliáše, který řád dvakrát spravoval a dvakrát ho poškodil.
Za jeho vlády totiž mnozí bratři laici nosili tonzuru, a přitom neuměli ani psát; někteří bydleli ve městech zcela uzavřeni v poustevně vedle kostela bratří a měli ve stěně malé okénko, přes které hovořili se ženami, ačkoliv byli laici, nezpůsobilí zpovídat a dávat rady... někteří bydleli ve špitálech sami, to je bez druhého bratra... Viděl jsem ještě, že další stále nosili dlouhé vousy jako Arméni a Řekové. Někteří neměli jako cingulum obyčejný provaz, ale provaz vyrobený z příze obtočené zvláštním způsobem a kdo si mohl obstarat hezčí, byl šťastný!... Bylo by příliš dlouhé připomínat všechny neomalenosti a zneužívání, které jsem viděl dělat. Asi by mi na to chyběl čas, neměl bych dost papíru a čtenáře bych unavil, a ne povznesl.
2613
Jestliže bratr laik viděl nějakého mladíka mluvit latinsky, pokáral ho a potom mu řekl: »Ó já ubohý! Chceš se zříci svaté prostoty pro tuto svou znalost svatého Písma?« Já jsem na druhé straně odpověděl takto: »Svatá neotesanost prospívá pouze sobě samé, a nakolik buduje církev Kristovu svým životem, tak mu škodí, jestliže nedokáže odporovat těm, kteří ji ničí!« Opravdu, osel by chtěl, aby všechno, co vidí, byli oslové!
2614
... V té době laici měli přednost před kněžími a v některé poustevně, kde byli všichni laici s výjimkou jediného kněze nebo studenta, chtěli, aby i kněz měl službu v kuchyni. Tak se stalo, že služba kněze v kuchyni padla na neděli. Vešel do kuchyně, pečlivě zavřel dveře a začal vařit zeleninu tak, jak to uměl. Ale přišli světští lidé z Francie, vytrvale žádali mši a nebyl nikdo, kdo by ji slavil.
Přišli tehdy rychle bratři laici, klepali na dveře kuchyně a trvali na tom, aby kněz šel sloužit mši. On však odpověděl: »Jděte tam vy a zpívejte mši, protože já vařím, když vy to nechcete dělat!« A tak byli zahanbeni a uznali svoji bídu... Proto správně postupně byli omezeni v počtu a bylo téměř zakázáno přijímat je proto, že nedokázali pochopit čest, které se jim dostávalo a protože řád Menších bratří nepotřebuje tak mnoho bratří laiků!... Vskutku nám (duchovním) stále kladli léčky. Vzpomínám si, že v konventu v Pise chtěli předložit na kapitule návrh, že když se přijme duchovní, ať se také přijme laik. Ale nedostalo se jim sluchu, natož vyslyšení, protože to byla věc velmi nevhodná.
2615
Musím však říci, že v době, kdy jsem byl já přijat, našel jsem v řádu mnoho lidí velké svatosti, oddaných modlitbě, zbožnosti, rozjímání a široké kultury. Neboť to bylo to jediné dobré, co měl bratr Eliáš, že totiž podporoval studium teologie v řádu. Když jsem do něho vstoupil, řád měl za sebou třicet jeden rok života; a viděl jsem prvního bratra po blaženém Františkovi a další první generace...
2616
Pátou vinou bratra Eliáše bylo, že nikdy nechtěl osobně vizitovat řád, ale stále pobýval bud' v Assisi, nebo v jednom konventu, který nechal vybudovat v diecézi Arezzo, velmi krásném, příjemném a půvabném, který se nyní jmenuje Celle di Cortona...
2617
Šestou vinou bylo, že popouzel provinční ministry a pohrdal jimi, jestliže si nevykupovali své sužování poplatky a dary pro něho... a držel je pod svou holí způsoby tak tvrdými, že se ho báli, jako když rákos je zmítán vlnami nebo jako se chvěje skřivan, když ho pronásleduje jestřáb a snaží se ho chytnout. Není se tomu co divit, protože, jak je řečeno v prvé knize Králů: »A on je takový ničema, že se s ním nedá mluvit« (1 Sam 25,17). A skutečně, nikdo se mu neodvážil říci pravdu a vyčítat mu jeho život a jeho ničemnosti, až na bratra Augusta z Recanati a bratra Bonaventuru z Iseo.
Proto s lehkostí pohrdal ministry, kteří byli obviněni z nepravostí od jeho spoluviníků, rozptýlených po všech provinciích řádu, některých bratří laiků plných zlomyslnosti, nositelů zkázy a neústupných... Zbavoval je úřadu i bez jakékoli viny a připravoval je o knihy a právo kázat a zpovídat. Některým potom poslal dlouhou kapuci (kaparon) a překládal je z východu na západ... Když to shrneme, za doby bratra Eliáše ministři byli stiženi těmito třemi pohromami: byli pomlouváni, podrobeni násilným a nespravedlivým soudům a byla pošlapána spravedlnost v jejich provinciích... Pokud jde o třetí pohromu, je to známá věc a viděl jsem na vlastní oči, že Eliáš dal do každé provincie vizitátora, který tam byl po celý rok a procházel provincií, jako kdyby byl ministr, a v některých konventech se zdržel on se svým druhem až 25 dní nebo také měsíc či více anebo méně podle svého rozmaru; a je třeba říci, že provincie byly menší než jsou nyní.
A každý, kdo chtěl předložit obvinění proti svému ministrovi, mohl to udělat a byl těmito vizitátory vyslyšen. A to, co ministr nařizoval ve své provincii, vizitátor mohl zrušit nebo pozastavit či přidat něco podle svého uvážení... A co je horší: Eliáš posílal vizitátory, kteří byli spíše výběrčími než napravovateli, protože předem poslali do provincií a k ministrům vyždímat příspěvky a dary... Byl to takový systém, že provinční ministři v tom čase nechali na své náklady blízko Assisi ulít pro kostel svatého Františka velký, krásný a zvučný zvon, který jsem viděl; ten spolu s dalšími pěti zvony naplňoval celé údolí nádherným souzvukem...
2618
Tehdy řád Menších bratří nechal dojít svůj hlas k papeži Řehořovi IX., protože bratr Eliáš ve své zvrhlosti podroboval všechny nejrůznějšímu násilí. Papež vyslechl tento nářek řádu a sesadil ho... a chtěl, aby se rychle uskutečnila nová volba... A papež Řehoř ho zbavil úřadu, aby nebyl generálním ministrem, protože byl velkou zkázou řádu svatého Františka a chtěl podvodem a násilím vládnout řádu proti vůli ministrů a kustodů, jímž přísluší podle řehole konat volby.
2619
Sedmou vinou bratra Eliáše bylo, že chtěl žít nádherně v pohodlí a velkoleposti, měl zdatné a velké oře a stále jezdil na koni, i když měl ujít vzdálenost půl míle od jednoho kostela k druhému, čímž se provinil proti příkazu řehole... Měl dále světské mladíky jako pážata, jako biskup, oděné do šatů nápadných barev, kteří mu ve všem pomáhali a sloužili. Dále zřídkakdy jedl v konventu s ostatními bratry, ale sám ve svém pokoji. Měl také svého osobního kuchaře... měl svou zvláštní skupinu 12 nebo 14 bratří, které měl při sobě v konventu v Celle... Ve skupině bratra Eliáše byl jistý Jan, nazývaný Lodi, bratr laik, tvrdý a násilnický, nejhorší mučitel a ukrutník, který na Eliášův příkaz bez milosrdenství bratřím uděloval tresty...
2620
Osmou vinou bratra Eliáše bylo, že chtěl násilně udržet řád v rukou a aby mohl dosáhnout tohoto cíle, uchyloval se k mnoha zchytralostem. První byla, že často měnil ministry, aby se nestalo, že by se příliš zakořenili a mohli se s větší silou vzepřít proti němu. Druhá byla, že si vybíral ministry z těch bratří, které považoval za své přátele. Třetí, že neslavil generální kapituly, leda částečné, to je pouze s bratry před Alpami, a nesvolával bratry za Alpami ze strachu, že ho sesadí.
2621
Když se zalíbilo Bohu, od něhož pocházejí všechny dobré věci, obojí bratři se společně sešli a nechali ho sesadit, takže se na něj hodil verš z Jeremiáše: »Volal jsem své milé, a oni mě zradili« (srov. Pláč 1,19). Aby se uskutečnilo toto shromáždění všech ministrů na generální kapitule, které by sesadilo bratra Eliáše, o to se velmi snažil bratr Arnulf, Angličan, z řádu Menších bratří, muž svatý a vzdělaný, horlivý podporovatel řádu, který byl v té době penitenciářem v kurii papeže Řehoře IX.
2622
Devátou vinou bylo, že i když věděl, že se plánuje tohoto shromáždění ministrů, které by ho sesadilo, poslal »listy poslušnosti« všem schopnějším bratřím laikům, které považoval za své přátele, aby za žádnou cenu nechyběli na kapitule. Doufal totiž, že má v jejich holích dobrou obranu. Avšak bratr Arnulf to věděl a vydal nařízení s autoritou papeže Řehoře, aby na generální kapitulu přišli pouze ti bratři, kteří k tomu měli právo a povinnost na základě řehole, s druhy schopnými a rozvážnými, a nechal zrušit všechny listy poslušnosti rozeslané laikům bratrem Eliášem.
Sám papež zasáhl na kapitule a vyslechl názory bratří na sesazení Eliáše a zvolení bratra Alberta z Pisy za jeho nástupce v generalátě.
2623
Na této kapitule se také sepsalo velké množství nařízení, ale dosti neuspořádaně. Později v tom udělal pořádek bratr Bonaventura, generální ministr, připojil k tomu trochu ze svého, avšak stanovil do některých bodů pokání. Ve stejném roce bylo úplné zatmění slunce, které jsem pozoroval na vlastní oči.
2624
Desátou vinou bratra Eliáše bylo, že když byl prohlášen za sesazeného, nepřijal to pokorně a trpělivě, ale stranil ve všem císaři Bedřichovi, nad kterým Řehoř IX. vyhlásil klatbu. Jezdil s ním na koni a zdržoval se u něho společně s několika bratry své skupiny v řádovém hábitu. To vyvrcholilo jeho pohoršení u papeže, církve a řádu, především proto, že císař v oněch dnech již byl dán do klatby a usadil se ve městech Faenze a Ravenně a tento ubožák s ním stál vždy uprostřed jeho vojska a podporoval císaře svou přízní a radami. Dal příležitost k pohoršení dokonce i nevzdělancům a dalším světským lidem. A vskutku drobný lid, chlapci a děvčata, když potkávali Menší bratry na cestách Toskány, takto zpívati, jak jsem stokrát slyšel:
»Jdi si k bratru Eliáši, který špatnou cestou kráčí!«
Dobří bratři byli plni zármutku až k smrti a plni hněvu, když takovéto věci slyšeli. Zdálo se, že se potvrdil Pánův výrok: »Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali« (Mt 5,13).
Papež Řehoř na tuto vyzývavost odpověděl vyobcováním Eliáše.
2625
Jedenáctou vinou bylo obvinění, že se zabývá alchymií...
2626
Dvanáctou vinou bylo, že když byl již zbaven úřadu a potuloval se s císařem, jednoho dne se odebral do konventu Menších bratří, shromáždil je na kapitule a začal dokazovat svoji nevinu a nespravedlnost těch, kteří ho sesadili... Ale někdo mu odhodlaně odpověděl... Tu bratr Eliáš se ho zeptal: »Kdo tě přijal do řádu?« A bratr odvětil: »Ne ty, který ses zřekl svého řádu a touláš se po světě, a proto lidé si o tobě zpívají... (tu opakuje výše uvedený popěvek a připojuje pověstný výrok sv. Františka o komáru a trubci - 2 Cel 75): »Jdi si svou cestou, bratře moucho!« Když toto Eliáš slyšel, zmlkl a zahanbeně se stáhl. Ten, který tak odhodlaně bratrovi Eliášovi odpověděl, byl bratr Bonaventura z Forli, jak jsem slyšel z jeho vlastních úst.
2627
Třináctou vinou bratra Eliáše bylo, že se nikdy nechtěl usmířit se svým řádem a zůstal až do konce ve své zatvrzelosti. Jednoho dne generální ministr bratr Jan z Parmy k němu poslal bratra Gerarda z Modeny, který byl jedním z bratří prvních časů a byl mu blízký, aby ho pro lásku Boží a svatého Františka, pro dobro jeho duše a pro dobrý příklad poprosil, aby se vrátil do svého řádu; a ten použil k tomu vší jemné naléhavosti a laskavosti.
Ale Eliáš bratrovi Gerardovi odpověděl: »Slyšel jsem tolik dobrého o tomto ctihodném otci Janovi z Parmy, že bych se nezdráhal vrhnout se k jeho nohám a přiznat svoji vinu a svěřit se jeho dobrotě. Ale znepokojují mě provinční ministři, které jsem urazil, že mě oklamou, svázaného uvrhnou do vězení a budou mě živit tvrdým chlebem a trochou vody (srov. Iz 30,20). Kromě toho vím, že jsem urazil římskou kurii, a jsem si jist, že kardinál ochránce řádu by se vmísil a uložil by mi pokání. A ani nechci ztratit přízeň císaře, které se nyní těším.« Bratr Gerard se zdržel v Celle den a noc... ale namáhal se marně. Sotva se rozednilo, pospíchal se rozloučit a odjel se svým druhem a vyprávěl generálovi všechno, co slyšel a viděl.
2628
Potom bratr Eliáš zemřel. Byl vyobcován papežem Řehořem IX.
Zda byl zproštěn viny a postaral se o svou duši, to nyní ví on...
2629
To, co jsem napsal o bratru Eliášovi, může stačit. Bylo naším záměrem pojednat o generálních ministrech řádu svatého Františka, jak šli za sebou. Ale bratr Eliáš, který byl jedním z nich a který mě přijal do řádu, poskytl příliš hojný historický materiál, který jsem chtěl vyřídit hned nyní, a tak, když jsem se zhostil této úlohy, budu snadněji pokračovat ve zbývající historii.
33. Zákaz nových řádů
2630
Inocenc III. v roce 1215, osmnáctém svého papežství, svolal slavný koncil, na němž se sešli preláti z celého světa. A já jsem viděl text projevu papeže, který pronesl u této příležitosti na téma: Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka (Lk 22,15). A já jsem pozorně četl všechny dekrety, které tam byly vydány. Jeden z nich stanovil, aby od nynějška již nevznikl žádný žebravý řád. Ale pro nedbalost prelátů toto ustanovení nebylo dodržováno. Naopak kdokoli chtěli, oblékli kapuci, začali žebrat a chlubili se, že založili nový řád. Z toho ve světě pochází zmatek, protože světští lidé jsou tím zatíženi, těm, kteří se namáhají slovem a studiem, pro něž Pán ustanovit, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu (1 Kor 9,14), almužny nedostačují...
2631
...Jsou ještě maličcí, o nichž mluví evangelium u Matouše v kapitole 19: Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se, ale učedníci jim to zakazovali (Mt 19,13-14) (protože v počátečních dobách někteří kardinálové se nedívali příznivě na vznik tohoto řádu). Ježíš však řekl (protože papež, tj. Inocenc III., takto mluvil ke kardinálům): Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské. Toto řekl papež Inocenc potom, co měl vidění z nebe. Viděl z Boží milosti Lateránskou baziliku, jak se právě hroutila k zemi sešlá stářím, avšak prostý a nevzhledný člověk ji zázračně podepřel, aby se nezřítila.
Evangelista pokračuje: Požehnal jim a šel dál, protože při této příležitosti papež Inocenc III. chtěl, aby blažený František a dvanáct druhů, které přivedl s sebou, aby si vyžádali schválení svého řádu, přijali tonsuru, potvrdil řeholi a řád a propůjčil jim kazatelský úřad. Bylo to roku 1207. Od té doby jak kardinálové tak i papežové si velmi zamilovali řád blaženého Františka, uznali a na vlastní oči se přesvědčili, že Menší bratři jsou velmi užiteční pro církev a posláni k spáse.
2632
Je třeba poznamenat, že Menší bratři měli od papeže Řehoře IX. výsadu, že mohli zpovídat. Když byl generálním ministrem bratr Bonaventura, zeptal se papeže Alexandra IV., zda si myslí, že by bratři mohli zpovídat; a on odpověděl: »Právě naopak chci, aby zpovídali. A budu ti vyprávět příklad strašného žertu... Proto zajisté chci, aby Menší bratři na mou odpovědnost a s mým dovolením zpovídali světské osoby...« Chvályhodně jednal papež Martin IV., když Menším bratřím udělil nejvyšší výsadu moci svobodně kázat a zpovídat, třebaže v jejich řeholi stojí, »ať bratři nekážou v diecézi, kde jim to nedovolil biskup«.
2633
Papež Inocenc IV. byl člověkem velmi otevřeným, jak je vidět v prohlášení, které učinil o řeholi Menších bratří a v mnoha jiných věcech. Stále držel velký počet Menších bratří při sobě a vybudoval pro ně velmi krásný konvent a kostel u Lavagne, která byla jeho vlastnictvím, a chtěl, aby tam bydlelo 25 bratří, kterým by se postaral o knihy a všechno ostatní nezbytné. Ale bratři nechtěli přijmout takovou nabídku. A papež ho dal jiným řeholníkům.
2634
Duchovenstvo nám však stále ještě namítá, že jsme si násilně přivlastnili kazatelský úřad, že jim náleží kázat vzhledem k závazku vůči poddaným a protože oni byli ustanoveni preláty. Odpovídáme, že museli to dělat, když nebyli jiní lepší než oni, kteří by kázali. Ale protože toho nebyli hodní pro svůj velmi špatný život a protože k tomu neměli potřebné znalosti, Pán na jejich místa uvedl jiné lepší než jsou oni...
...Ale těmto věcem nevěří ti, jimž ctižádostí ztučnělo jejich srdce... Takoví jsou v této době kněží a duchovní a nechtějí nechat žít Menší bratry a Kazatele. A je to velká krutost, především proto, že tito jsou užitečnější pro církev než oni, kteří přijímají obročí a neplní to, za co je dostávají... A nechtějí ani, abychom žili z almužen, které tak namáhavě a se studem získáváme.
Nicméně jsou mnozí v řádu Menších bratří a Kazatelů, kteří, kdyby byli ve světském duchovenstvu, mohli by mít mnoho těch obročí, která oni mají, a mnohem víc, protože šlechetní, bohatí, mocní, vzdělaní a moudří byli a jsou jako oni a mohli by velmi dobře být kněžími, arcikněžími, kanovníky, arcijáhny, biskupy, arcibiskupy, snad i patriarchy, kardinály a papeži jako oni. A proto by měli uznat, že jsme jim zanechali všechno toto ve světě a chodíme den ze dne po žebrotě, nemáme sklepy ani sýpky, jichž oni mají nadbytek. Nicméně bereme na sebe všechnu jejich námahu, kážeme, zpovídáme, udílíme dobré a užitečné rady pro spásu...
2635
Když se objevili bratři a Kazatelé a vykonali tolik dobrého, zjevného celému světu, kněží a světští duchovní, jati závistí a zaujatostí proti těmto bratřím, předložili papeži Inocencovi IV.
stížnost, že již nemohou sebrat žádné dary při svých mších, »protože tyto dva řády slaví své mše tak dobře, že všichni lidé se od nich odvrátili. Proto žádáme, aby bylo učiněno po právu.« Papež odpověděl: »Od okamžiku, co někteří slaví mši brzo ráno, jiní o třetí hodině a další hned potom, nevím, v kterou hodinu by oni mohli slavit své mše, kdybych vás vyslyšel, protože je nemohou slavit po obědě, o deváté hodině nebo když se mají modlit nešpory. A proto vás nemohu vyslyšet.«
Ale papež chtěl dát určité zadostiučinění duchovním, kteří ho stále obtěžovali kvůli tomu a také, jak jsem slyšel, protože pojal určitou nenávist vůči bratřím Kazatelům; doufaje, že pak udělá výjimku Menším bratřím, napsal listy proti oběma řádům a nařídil, aby alespoň ve sváteční dny neotvírali své kostely od rána až přes třetí hodinu, aby tak nepřipravovali kněze ve farnostech o dary věřících.
A hned nato ho Bůh postihl a začal chřadnout na tu nemoc, na kterou potom zemřel...
2636
Generální ministr bratr Jan z Parmy poslal k
němu Huga Capolda z Piacenze, který byl lékařem a lektorem teologie v řádu a bydlel se synovcem papeže, panem Ottobonem, který se pak stal papežem Hadriánem V., aby zapřísahal papeže pro lásku Boží a blaženého Františka a také pro svou čest a dobro a spásu všeho křesťanského lidu, aby zničil ty listy. Ale on ho neuposlechl, protože Bůh ho chtěl nechat umřít, jak se také stalo. A Inocenci IV. se tak přitížilo, že nedokázal říci než onen verš žalmu: Hynu pod úderem tvé ruky, trestem káráš vinu člověka (Žl 39/38,11-12). A tuto poslední část stále opakoval, dokud nezemřel; zůstal na slámě, nahý a všemi opuštěný, jak je zvykem u římských papežů, když dospěli posledního dne.
Ale byli tam dva němečtí bratři, kteří řekli papežovi: »Opravdu jsme v této zemi už několik měsíců, abychom s vámi mohli mluvit o našich věcech, ale vaši vrátní nám vždy zabránili vstoupit, abychom mohli vidět vaši tvář. Nyní již se nestarají o to, aby vás střežili, protože již nemají co očekávat. Ale my umyjeme vaše tělo, neboť říká Sírachovec v 7. kapitole: Ani mrtvým neodpírej lásku (Sír 7,33).
2637
Několik dní potom se stal papežem Alexandr IV., který byl kardinálem protektorem, ochráncem a napravovatelem Menších bratří; ten ihned zničil ony listy.
2638
Když jsem přijel do prvního konventu bratří v Lyonu, ve stejný den (roku 1247) tam přišel bratr Jan z Pian del Carpine po návratu od Tatarů, ke kterým ho poslal papež Inocenc IV. Bratr Jan byl muž pohotový, duchovní, vzdělaný a dobrý řečník, odborník v mnoha věcech a v řádu již byl provinčním ministrem.
Ukázat nám dřevěný pohár, který přinesl pro papeže, na jehož dnu byl otištěn, ne však rukou malířů, ale silou souhvězdí, obraz překrásné královny, a i kdybys ho rozbil na sto kousků, obraz by zůstal nedotčený ve všech sto kouscích.
Vyprávěl nám, že přišel k nejvyššímu pánovi Tatarů po velmi namáhavé a nekonečné cestě s nesčetnými nebezpečími, kdy trpěl hladem, zimou, horkem a že »Tartaři« se ve skutečnosti nazývají Tataři a jedí koňské maso a pijí mléko soumarů. Viděl tam mezi nimi všechny národy kromě dvou a nemohl by se představit císaři, kdyby nebyl oblečen v purpurovém šatě, a byl přijat a jednalo se s ním velmi zdvořile a laskavě. Císař chtěl vědět, kolik panovníků je na Západě. A když se dozvěděl, že jsou dva, totiž papež a císař a od těchto dvou všichni ostatní dostávají moc, chtěl vědět, který je větší. Odpověděl, že je to papež, a tu mu předložil listy od papeže. Potom když si je nechal přečíst, řekl, aby mu dali listy s odpovědí pro papeže.
Týž bratr Jan napsal tlustou knihu o Tatarech a o divech světa, které viděl, a nechával ji číst. Vícekrát jsem to viděl a poslouchal, pokaždé byl nucen vyprávět historii Tatarů. Když ten, kdo četl, nechápal, vysvětloval mu a zastavoval se u jednotlivostí.
2639
Byl střední postavy, spíše malý, hezký a dobře urostlý, zdravý a odolný vůči námaze jak cest, tak studia. Měl andělskou tvář, stále milou a veselou. Byl ušlechtilý, zdvořilý, soucitný, pokorný, mírný, přívětivý a trpělivý. Člověk hluboké zbožnosti a modlitby, shovívavý a útrpný. Slavil mši každý den s takovou zbožností, že přítomní se cítili naplněni milostí. Kázal s takovou horlivostí duchovenstvu a bratřím, že pohnul posluchače k slzám, jak jsem to vícekrát viděl. Byl velmi výmluvný, ale nikdy nikomu nepřekážel. Byl vyzbrojen výtečnými znalostmi, neboť předtím byl výborným gramatikem a Mistrem logiky, a v řádu byl velkým teologem a vykladatelem. Přednášel Sentence v Paříži, byl po mnoho let lektorem v konventech v Bologni a v Neapoli.
Když přicházel do Říma, bratři ho nutili kázat i v přítomnosti kardinálů, kteří ho ctili jako velkého filozofa. Byl zrcadlem a příkladem pro všechny, protože jeho život byl sama počestnost, svatost a čistota mravů. Byl milý Bohu a lidem. Znal také hudbu a velmi dobře zpíval. Psal velmi rychle a zřetelně. Když diktoval, jeho listy měly elegantní styl plný moudrosti.
Byl prvním generálem, který začal vizitovat provincie...
2640
42. Také Vataces, císař Řeků, když slyšel pověsti o svatosti bratra Jana z Parmy, požádal papeže Inocence IV., aby k němu poslal generálního ministra bratra Jana, protože doufal, že jeho prostřednictvím by se mohli Řekové přivést k jednotě s Římem. A když u něho byl, Vataces si ho tak zamiloval, že mu chtěl dát nesčetně darů. Ale bratr Jan je odmítl, a to byl velký příklad pro Vatacese. Podařilo se mu pouze přesvědčit ho, aby přijal jakousi »metlu«, kterou měl nést v rukou, když se svými druhy procházel Řeckem. Bratr Jan ji přijal a myslel, že je to bičík na koně... Ale Řekové, když viděli to, co bylo císařským znamením, všichni před ním poklekali, jak to dělají Latinci, když se pozdvihuje a ukazuje tělo Kristovo při mši, a platili za něho a jeho druhy všechny výdaje. Tak se bratr Jan vrátit k papeži, který ho poslal.
2641
43. V době, kdy bratr Jan z Parmy byl lektorem v Neapoli, předtím než se stal generálním ministrem, cestoval jednou do Bologne, a když právě jedl se svým druhem cesty a dalšími bratry v budově pro hosty, vstoupili někteří bratři a násilím ho vytáhli od stolu, aby ho odvedli jíst do oddělení pro choré. Když však viděl, že jeho druh tam zůstal a nikdo ho nezval, vrátil se k němu a řekl: »Nebudu jíst jinde, leda se svým druhem.« Ze strany hostitelů bylo toto gesto považováno za netaktní, ze strany bratra Jana však bylo velkou zdvořilostí a dokonalou věrností.
2642
Jindy, když byl generálem a chtěl si trochu odpočinout, přišel do konventu ve Ferraře, kde dříve pobýval sedm let. Všiml si, že si ke stolu k němu sedali stále titíž bratři, totiž při obědě i při večeři, a to každý den, a z toho poznal, že kvardián, parmský bratr Vilém z Bucey, dělal rozdíly v osobách. Záležitost se mu dost nelíbila podle verše: »Nerozumný člověk se nezalíbí v tom, v čem se chce zalíbit.«
Jednou večer, když bratr Jan si myl ruce před večeří, obsluhující bratr se zeptal kvardiána: »Koho mám pozvat?« Kvardián odpověděl: »Zavolej bratra Jakuba z Pavie a bratra Avantia a toho a tamtoho.«
Ti pak již měli umyté ruce a stáli za zády generála, který si jich již předtím dobře všiml. Tehdy v zanícení ducha vnuknutím, myslím, z Božího ducha, začal mluvit v podobenství: »Ano, ano. Zavolej bratra Jakuba z Pavie, zavolej bratra Avantia, zavolej toho a tamtoho. Vezmi si deset kusů! (1 Král 11,31). Tohle je kejhání husy!«
Byli proto zmateni a zahanbeni, když to slyšeli ti, kteří byli pozváni od Adoniáše (srov. 1 Král 1,41), a neméně byl zmaten kvardián, který ministrovi řekl: »Otče, pozval jsem je, aby vám dělali společnost a poctili vás, od chvíle, kdy se mi zdají toho hodní.« Ale ministr odpověděl: »Neříká snad Písmo na chválu Boha, že On stvořil malého i velkého a o všechny se stará stejně? (Mdr 6,7). Neříká snad Pán: Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně? (Mt 19,14). Svatý Jakub potom píše: Což nevyvolil Bůh chudé v očích světa (Jak 2, 5); a nakonec sám Pán říká ve 14. kapitole u svatého Lukáše: Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali, a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, atd. (Lk 14,12-13).«
Slyšel jsem tato slova, protože byl blízko mne. Tehdy obsluhující bratr se zeptal kvardiána: »Tak koho mám zavolat?« On odpověděl: »Udělej, jak ti řekne ministr.« A ministr řekl: »Jdi a pozvi ty ubohé bratry konventu, protože toto je úřad, kterým všichni se mohou přiblížit k ministrovi.« Odešel tedy bratr, který měl obsluhovat, do jídelny a řekl nejslabším a nejubožejším bratřím, kteří zřídka jedli mimo jídelnu: »Generální ministr vás zve na večeři s ním, proto vám nařizuji, abyste se ihned k němu odebrali.« A tak se stalo.
2643
Generální ministr bratr Jan z Parmy opravdu chtěl, když se při nějaké nepředvídané příležitosti odebral do některého konvent u Menších bratří, aby s ním jedli ti nejubožejší bratři buď všichni společně, nebo jedni či druzí, dokonce i když se zdržoval v budově pro hosty, když se totiž neodebral k jídlu do společné jídelny, což vždy dělal po krátkém odpočinku po cestě a únavě, jestliže se zdržel nějaký čas na určitém místě, aby jeho příchod pro ně byl povzbuzením a radostí...
Bratr Jan z Parmy byl osobností, která byla všem k dispozici, bez zvláštní přednosti pro někoho, a byl zdvořilý a ušlechtilý u stolu, že dokonce, když měl před sebou různá dobrá vína, nechal je smísit pro všechny, nebo je nalil do džbánu, aby z něho pili všichni.
A tuto zdrženlivou zdvořilost a nesmírnou laskavost projevoval vůči všem.
2644
44. Bratr Jan z Parmy také, když byl generálním ministrem, sotva uslyšel zvonek, který svolávat bratry na čištění zeleniny, běžel i on pracovat s ostatními bratry, jak jsem to na vlastní oči viděl... a stejně tak se účastnil božského oficia ve dne i v noci, zejména nešpor, jitřní a mše; a o cokoli ho požádal kantor, ihned to udělal, začínal antifony, zpíval responsoria a čtení a sloužil konventní mše.
(Poznámka: Bratr Jan z Parmy byl generálním ministrem deset let a byl na svou naléhavou žádost uvolněn na kapitule v Lyonu 1247, až když na žádost kapitulářů označil svého nástupce, a to bratra Bonaventuru, který byl všemi přijat a řídil potom řád po 17 let.)
2645
Potom jsem po moři doplul do Marseille a odtud jsem se odebral do Hyéres, abych navštívil bratra Huga z Barioly, zvaného také z Digne a v Itálii bratrem Hugem z Montpellieru. Byl jedním z nejvzdělanějších duchovních na světě a slavný kazatel, milý duchovenstvu i lidu, největší v disputacích a vzdělaný v každém odvětví. Všechny převyšoval, měl poslední slovo ve všech otázkách, byl velmi silným řečníkem a měl mohutný hlas jako pronikavá trouba nebo hučení řítícího se vodopádu. Nikdy nepronesl žádné nepromyšlené nebo nejisté slovo.
Měl stále na všechno připravenou odpověď. Podivuhodné věci říkal o nebeské kurii, to je o slávě ráje, a o hrůzách pekelných trestů.
Byl původem Provensálec, střední postavy, tmavší pleti. Byl duchovním člověkem na nejvyšším stupni, takže bys věřil, že vidíš druhého Pavla nebo Elizea. To, co Sírachovec v 48, kapitole říká o Elizeovi, by mohlo platit také o něm: Za svého života se před vládcem nechvěl a nikdo nad ním neměl moci, nic mu nebylo nesnadné (Sír 48,12-13).
A opravdu mluvil s touž nenuceností jak v konsistoři před papežem a kardinály, tak před chlapci, kteří se sešli k hrám, a to v Lyonu stejně jako když byla kurie předtím v Římě. Všichni se chvěli jako rákos ve vodě, když ho slyšeli kázat...
2646
46. Vzpomínám si, že když jsem byl mladý a bydlel v konventu v Sieně v Toskánsku, bratr Hugo při návratu z římské kurie mluvil podivuhodné věci o slávě ráje a pohrdání světem před Menšími bratry a Kazateli, kteří přišli, aby se s ním setkali a viděli ho. A na jakoukoli otázku, kterou mu položili, ihned odpověděl. A všichni, kdo ho poslouchali, obdivovali jeho rozvážnost a jeho odpovědi.
2647
47. Bratr Hugo rád a velmi často pobýval v tomto městě Hyéres. Bylo zde mnoho notářů a soudců, lékařů a dalších vzdělanců. Ti se ve svátečních dnech scházeli v cele bratra Huga, aby ho poslouchali, když mluvil o učení opata Joachima a učil a vysvětloval tajemství Písma a předpovídal věci budoucí. Byl totiž velkým joachimitou a měl všechna díla opata Joachima napsaná velkými písmeny. Také jsem se zajímal o toto učení, když jsem poslouchal bratra Huga. Předtím jsem se totiž seznámil s tímto učením a poslouchal jsem jeho výklady, když jsem bydlel v Pise, u jistého opata z řádu da Fiore, starého a svatého muže, který uložil na bezpečné místo všechny své knihy vydané Joachimem v konventu v Pise ze strachu, že by císař Bedřich nechal zničit jeho klášter mezi Luccou a Pisou, při silnici do města Luni. Věřil totiž, že v té době se na Bedřichovi vyplní všechna tajemství, protože tehdy se otevřeně rozešel s církví.
2648
Francouzský král Ludvík byl jemný, štíhlý a vysoký, andělského pohledu a příjemné tváře. Přicházel do kostela bratří (na kapitulu) bez královské okázalosti, v poutnickém šatu, s taškou přes rameno a holí místo královských ozdob. Nepřijel na koni, ale přišel pěšky, a za ním šli jeho tři bratři se stejnou pokorou a ve stejném šatu... Podle zbožnosti se každý mohl domnívat, že je to spíše mnich než statečný bojovník s válečnou výzbrojí.
Když vstoupil do kostela bratří, poklekl před oltářem a setrval v modlitbě... Potom král vysokým a jasným hlasem prohlásil, že nikdo nesmí vstupovat do kapitulní síně kromě rytířů společně s bratřími, protože chtěl k nim promluvit. A když se shromáždili na kapitule, král nás začal seznamovat s potřebami svými a království, poklekl a doporučil sebe, své bratry, královnu, svou matku a celé království modlitbám a přímluvám bratří...
Když král vyslechl slova Jana z Parmy, poděkoval generálnímu ministrovi a byl tak šťastný z jeho odpovědi, že je chtěl mít potvrzené autentickými listy opatřenými pečetí řádu. A tak se stalo.
Onoho dne král převzal tíhu všech výdajů a jedl s bratřími v jejich jídelně...
2649
Jednu věc nepřejdu mlčením: že Florenťané se nepohoršují, jestliže některý Menší bratr opouští řád, naopak ho omlouvají a říkají: »Žasneme nad tím, že tam vydržel tak dlouho, neboť Menší bratři vedou zoufalý život a mnoha způsoby se trápí.«
2650
Doba »Aleluja« (rok 1233) - takto byla nazvána později - byla dobou klidu a míru, během níž byly odloženy všechny válečné zbraně, dobou veselí a radosti, chvály a jásotu.
Zpívali kantilény a božské chvály lidé urození i prostí, měšťané i venkované, jinoši a panny, starci spolu s dětmi (Žl 148,12). A tato zbožnost se rozšířila po celé Itálii. Viděl jsem na vlastní oči ve svém městě Parmě, že každá městská čtvrť chtěla mít korouhev s vyobrazením mučednictví svého svatého na procesí, která se konala. Tak například na korouhvi čtvrti, ve které byl kostel svatého Bartoloměje, bylo zobrazeno mučení stahováním kůže, a tak i v ostatních.
A tak ještě přicházeli do města z venkova s korouhvemi a ve velkých družinách muži a ženy, chlapci a dívky, aby poslouchali kázání a chválili Pána. A zpívali božská, a ne lidská slova (srov. Sk 12,22) a lidé kráčeli ke spáse. Opravdu se zdálo, že se naplnil výrok proroctví: Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení (Žl 22,28). Nesli v rukou ratolesti a zažehnuté svíce.
Konala se kázání večer, ráno a v poledne podle výroku proroctví: Večer, ráno i v poledne budu naříkat a sténat a uslyší můj hlas! Vykoupí mou duši a dá mi pokoj od těch, kteří na mě dorážejí (ŽI 55, 8-19).
2651
51. Dělala se zastavení v kostelích a na náměstích, všichni zvedali ruce k Bohu, aby ho chválili a velebili po všechny věky, ani se nemohli nabažit chválení Pána, tak byli opojeni Boží láskou; závodili v konání dobra a chválení Boha.
Nebyl mezi nimi žádný hněv, žádná neshoda, žádný spor, žádná zášť. Byli tak mírumilovného a laskavého ducha ve všem, že mohli opakovat výrok Izaiáše: Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem (Iz 65,16).
Není divu. Pili sladké víno Ducha Božího, a když to se ochutná, ztrácí příchuť všechno tělesné. Proto kazatelům se předpisuje: Dejte opojný nápoj tomu, kdo hyne, a víno tomu, kdo je zahořklé mysli, ať pijí a zapomenou na svou bídu, ať si ani nevzpomenou na své starosti (Př 31, 6-7). Vracejí se zde k vlastnímu smyslu slov Jeremiáše v Nářcích: Zpytujme své cesty, zkoumejme je, vraťme se k Hospodinu! Zdvihněme svá srdce výše než ruce k Bohu na nebesích (Pláč 3,40-41). A právě tak to dělali, jak jsem na vlastní oči viděl. Naplňovali příkaz Apoštola: Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek (1 Tim 2,8). Ale protože ty bys nevěřil, že veškerý tento lid by mohl být bez vedení, poněvadž Mudrc prohlašuje: Kde není dobrá vláda, tam lid hyne (Př 11,14), budeme nyní mluvit o vůdcích těchto skupin.
2652
Jako prvý přišel do Parmy bratr Benedikt, zvaný bratr z Kornety, muž prostý a bez vzdělání, ale s opravdovou nevinností a počestností života. Viděl jsem ho a důvěrně jsem s ním jednal v Parmě a potom v Pise. Byl původem ze spoletského údolí nebo z oblasti Říma. Nenáležel k žádné řeholi, ale žil podle svého a snažil se líbit jen Bohu. Byl velkým přítelem Menších bratří...
A já jsem ho víckrát viděl z vysoké zdi biskupského paláce, který se tehdy stavěl, jak kázal a velebil Boha. Začal své chvály tak, že říkal v lidové řeči: »Pochválen a veleben a oslaven bud Otec! « A chlapci nahlas opakovali tuto výzvu. Potom opakoval tatáž slova se závěrem: »...bud Syn!« Chlapci opět začali zpívat tatáž slova. Potřetí opakovat a přidal: »...bud' Duch svatý!« A potom: »Aleluja, aleluja, aleluja!« Tehdy zazněla trouba a potom kázal, říkal několik dobrých slov ke chvále Boha. Když kázání skončil, pozdravil Pannu těmito verši: »Ave Maria, clemens et pia atd.«
2653
Mezi kazatele doby této velké zbožnosti patřil také bratr Gerard z Modeny z řádu Menších bratří. Působil velké zázraky a udělal mnoho dobrých věcí, jak jsem to viděl na vlastní oči. Když byl ještě ve světě, jmenoval se Gerard Maletta, z bohaté šlechtické rodiny Boccabadati. Byl jedním z prvních Menších bratří, ale nepatřil ke dvanácti druhům, byl přítelem a důvěrníkem blaženého Františka a po určitou dobu jeho druhem. Byl muž velmi zdvořilý, štědrý a laskavý, zbožný, čestný a velmi vlídný, umírněný ve výrazech a ve všech svých dílech. Málo vzdělaný, ale velký recitátor, výborný a elegantní kazatel. Byl to on, kdo se za mě přimlouval u generálního ministra bratra Eliáše, aby mě přijal do řádu, a bratr Eliáš mu vyhověl u Parmy roku 1238. Jemu jsem po nějaký čas byl druhem na cestách.
V době této zbožnosti občané Parmy nabízeli bratru Gerardovi plnou vládu nad městem, aby se stal jejich starostou a přesvědčil k míru ty, kteří mezi sebou válčili. A to dokázal, nebol mnohé, kteří byli znepřáteleni, přivedl k usmíření.
Když opět myslím na bratra Gerarda z Modeny, stále si připomínám onen úryvek ze Sírachovce: Lepší je mít menší chápavost ale být bohabojný, než nadáním oplývat, ale přestupovat Zákon (Sír 19,24). Také jsem ve Ferraře onemocněl a byl spolu s bratrem Gerardem, když onemocněl chorobou, na kterou zemřel; nebol když přijel následujícího roku do Modeny, zavřel zde oči.
2654
V roku 1260, III. indikce, se rozšířili po celém světě flagelanti, a všichni lidé, malí i velcí, vznešení rytíři i prostý lid přicházeli v procesích do měst, obnažujíce a mrskajíce se, v čele s biskupy a řeholníky. Opět nastal mír, lidé nahrazovali způsobené zlo a vyznávali své hříchy v takovém návalu, že kněží sotva nacházeli čas, aby trochu pojedli. Z jejich úst nezněla slova lidská, ale božská (srov Sk 12,22) a jejich hlas byl hlasem zástupů. Svět kráčel do spásy. Skládali chvalozpěvy ke cti Boha a blažené Panny a zpívali je, když chodili a mrskali se.
V pondělí o svátku Všech svatých veškeré obyvatelstvo Modeny se odebralo do Reggia, velcí i malí, veškeré modenské venkovské obyvatelstvo se starostou, biskup a všechny jejich korouhve, přešli přes město a mrskali se; většina davu potom odešla do Parmy. A to bylo v úterý po svátku Všech svatých.
Den potom všichni obyvatelé Reggia vzali korouhve ze všech svých čtvrtí a udělali procesí kolem města. Také starosta Ubertino Robaconti z Mandella, milánský občan, se zúčastnil tohoto procesí a mrskal se.
Když tato zbožnost byla teprve na počátku, občané Sassuola, kteří mi byli velmi nakloněni, přišli si pro mě do Modeny a s dovolením představených mě odvedli do Sassuola a potom do Reggia a Parmy. Když jsme přišli do Parmy, již tato zbožnost započala. Vskutku létala jako orel za kořistí a trvala několik dní v každém městě. A nebyl nikdo jakkoli zdrženlivý nebo starý, kdo by se dobrovolně nemrskal. Jestliže někdo to nedělal, byl považován za horšího než ďábel a prstem si na něj ukazovali s pohrdáním jako na ďábla. Ale co bylo důležitější: během několika málo dní upadl do neštěstí - bud umíral, nebo těžce onemocněl.
Pouze Pellavicino, který vládl v Cremoně, nechtěl společně se svými Cremoňany přijmout ono velké požehnání a zbožnost...
2655
V témže roce mělo se začít uskutečňovat učení opata Joachima, který dělí svět na tři věky. V prvním působil Otec mezi patriarchy a syny proroků, ačkoli díla Trojice jsou nedělitelná. V druhém věku působil Syn mezi apoštoly a apoštolskými lidmi. Ve třetím věku bude působit Duch svatý v řeholnících. Toto je učení opata Joachima z Fiore. Říká se, že tento třetí věk začal tímto hnutím mrskačů v roce 1260, když se tito mrskali a křičeli slova božská, a ne lidská (srov. Sk 12,22).
(Poznámka: V Salimbenově kronice je častěji řeč o Joachimovi z Fiore a o joachimitech. Za zmínku stojí nejvýznamnější joachimité mezi Menšími bratry, o kterých mluví: Gerard z Borgo San Donino, Hugo z Digne, Jan z Parmy, Salimbene.)
2656
...Když skončil řeč muž z této země (totiž z Arey, Hyréres), kterého jsem viděl a znal, když byl ještě ve světě, požádal jsem bratra Huga, aby ho pro lásku Boží přijal do řádu. Bratr Hugo měl totiž povolení od ministra přijímat žadatele do řádu, protože byl ctihodnou osobou, významným duchovním a velmi zbožný, a kromě toho byl dříve provinčním ministrem.
Tedy onen muž, který žádal, aby byl přijat do řádu Menších bratří, by! původcem řádu Saccati. Byl s ním druh, který také žádal, aby byl přijat mezi Menší bratry. Cítili se povoláni Pánem, když slyšeli kázání bratra Huga.
Ale bratr Hugo jim odpověděl: »Jděte do lesů a naučte se jíst kořínky, protože se blíží trápení.« A tak odešli, udělali si pestrobarevné pláště podobné těm, které nosily dříve vnější sestry řádu svaté Kláry, a začali žebrat chleba v téže zemi, kde bydleli Menší bratři. A byli vydatně podporováni, protože my a bratři Kazatelé jsme učili všechny lidi žebrat. A kdo chce, nasadí si kapuci a založí novou řeholi žebravých řeholníků. Tito ihned znásobili svůj počet a byli nazváni ironicky a zlomyslně boscaioli (drvoštěpi)... Po nějakém čase si již nedělali šat z hrubé vlny, ale z plátna, a pod ním měli lepší tuniky, u krku ale plášť z pytle (sacco), a proto byli zváni saccati. A sandály si udělali na způsob Menších bratří. Neboť všichni, kdo si chtějí vymyslet nový řád a novou řeholi, vždy si vypůjčí něco od řadu blaženého Františka, bud' sandály, nebo provaz, anebo i hábit. Ale nyní řád Menších bratří získal papežskou výsadu, kterou se komukoli zakazuje nosit hábit, pro který by mohl být pokládán za Menšího bratra.
|
|
||
|
|||