I. FRANTIŠKÁNSKÉ KRONIKY A SVĚDECTVÍ

O PŘÍCHODU MENŠÍCH BRATŘÍ DO ANGLIE
od Tomáše z Ecclestonu

Obsah

• Věnování
• KAPITOLA I. Příchod Menších bratří do Anglie
• KAPITOLA II. První šíření bratří
• KAPITOLA III. Přijímání noviců
• KAPITOLA IV. Zakládání konventů
• KAPITOLA V. O upřímnosti života prvních bratří
• KAPITOLA VI. Ustanovení kazatelů
• KAPITOLA VII. Rozdělení provincie na kustodie
• KAPITOLA VIII. Kapituly vizitátorů
• KAPITOLA IX. Rozdělení Anglie na provincie
• KAPITOLA X. Změny a rozšíření konventů
• KAPITOLA XI. Ustanovení lektorů
• KAPITOLA XII. Ustanovení zpovědníků
• KAPITOLA XIII. Posloupnost generálních ministrů
• KAPITOLA XIV. Posloupnost provinčních ministrů
• KAPITOLA XV. Duchovní pokroky některých bratří
  
  

»TRAKTÁT« Tomáše z Ecclestonu je napsán v obvyklé formě, kterou nám autor chce předložit přesný popis: bratři se tehdy na různých místech, kde se usadili, obvykle večer scházeli k důvěrným rozpravám a osvěžovali se douškem piva, které nabírali přímo z hrnce na ohni, u kterého se zahřívali. Nedostatek a kyselost nápoje překonávali zbožnými a duchovními úvahami. A právě témata takových »rozhovorů« jsou obsahem 15 kapitol, které Tomáš zasílá svému spolubratrovi pro poučení mladých.

Tímto způsobem oživuje historii příchodu, rozšíření a organizaci bratří v Anglii. Historii, která, jestliže se pohybuje při prvních krocích v improvizaci, žárlivě střeženém dědictví chudoby a života z almužny, později přechází v otevření se řádu Menších bratří pro veškeré formy apoštolátu s následujícím rozvíjením teologických škol. Anglická bratrská společenství se představují jako svět kvasícího růstu, příznačného pro četná jiná společenství a provincie, které tehdy neměly štěstí mít svého historika. Kromě toho, že nám podal podrobnou a přesnou historii této františkánské provincie při jejím rozšiřování a rozkvětu, dílo Ecclestona nám také zanechalo řadu vzpomínek prvních časů a stránky o činnosti bratra Eliáše a o počátcích sporů s duchovenstvem. Některé osoby od Františka po bratry Agnella a Alberta z Pisy, Haymona, Salomona, Martina z Bartonu a Grossatestu osvětlují obraz, sám o sobě již čistý a v jasných barvách.

Věnování

2413
1. Svému milovanému otci bratru Šimonovi z Ashby bratr Tomáš v lásce našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista přeje útěchu Ducha svatého.

2414
2. Spravedlivý musí posuzovat svůj život v porovnání s příklady ještě ctnostnějších lidí, protože příklady téměř vždy podněcují více než slova. Pokládám proto za užitečné, abyste měli k dispozici vyprávění o těchto vzorech z našich řad, abyste mohli povzbuzovat své drahé syny, aby oni, kteří odmítli tolik tak velkých věcí a nakonec se rozhodli sdílet život našeho řádu, když čtou a poslouchají podivuhodné věci ostatních řádů, ať nacházejí nemenší důvod pro povznesení ve svém povolání, a tak vyjadřují neskonalou vděčnost milému Ježíši, který je povolal.

2415
A proto věnuji Vám, milovaný otče v Pánu, tyto kapitoly, které jsem s radostí sbíral od svých otců a druhů během dvaceti šesti let. Na počest Toho, v kterém Bůh Otec má zalíbení (Mt 3,17), Ježíše Krista, našeho milého Boha a Pána, zasílám Vám toto dílko.

KAPITOLA I.

PŘÍCHOD MENŠÍCH BRATŘÍ DO ANGLIE

2416
3. Léta Páně 1224 za času papeže Honoria, to je ve stejném roce, ve kterém potvrdil řeholi svatého Františka, a osmém roce panování Jindřicha, syna Jana, v úterý po svátku Narození svaté Panny, který v tom roce připadl na neděli, Menší bratři, čtyři klerici a pět laiků přistáli poprvé v Doveru v Anglii.

2417
4. Těmito kleriky byli: Prvním bratr Agnello z Pisy, jáhen kolem 30 let, kterého svatý František jmenoval provinčním ministrem pro Anglii na poslední generální kapitule. Předtím byl kustodem v Paříži a jednal s takovou rozvážností, že si získal náklonnost jak bratří, tak světských lidí pro svou pověst svatosti.

Druhým byl Richard z Ingworthu, původem Angličan, již starší kněz a kazatel; který prvý z řádu kázal lidem za Alpami, později byl poslán jako provinční ministr do Irska bratrem Janem Parenti svaté paměti. Byl vikářem bratra Agnella v Anglii, když tento se odebral na generální kapitulu, během níž došlo k přenesení těla svatého Františka, a podal skvělý příklad mimořádné svatosti. Když ukončil svůj ministerský úřad, věrný a oddaný Bohu, na generální kapitule byl zproštěn od bratra Alberta svaté paměti všech úřadů u bratří. Tehdy zapálen horlivostí pro víru odešel do Sýrie a zde svatě zemřel.

Třetím byl Richard z Devonu, také Angličan, akolyta, který byl přijat do řádu v mladém věku a zanechal po sobě mnoho příkladů trpělivosti a poslušnosti. Skutečně, když z poslušnosti procestoval různé provincie, trpěl potom častými zimnicemi po jedenáct let a pobýval po celý tento čas v místě zvaném Rommey.

Čtvrtým byl Vilém z Ashby, Angličan, ještě novic s kaparonem, mladík, který teprve nedávno vstoupil do řádu. Ten v různých úřadech, které po dlouhý čas zastával, nechal se s velkou vytrvalostí vést duchem Ježíše Krista a dal nám příklady pokory a chudoby, laskavosti a přívětivosti, poslušnosti a trpělivosti a veškeré dokonalosti. Když bratr Řehoř, ministr Francie, se ho zeptal, zda chce jít do Anglie, odpověděl, že neví, jestli chce. K údivu ministra bratr Vilém opakoval, že neví, jestli chce, nebo nechce, protože jeho vůle není jeho vůlí, ale vůlí ministra: chce tedy všechno, co chce ministr, aby chtěl. Bratr Vilém z Nottinghamu mu vydal svědectví, že je velmi poslušný. Když ho ministr požádal, aby si vybral místo svého působení, odpověděl, že se mu bude nejvíce líbit to místo, které se bude líbit ministrovi, aby mu ho určil.

2418
5. A protože se všemi jednal především s velkou přívětivostí, získal pro řád sympatie četných světských lidí; kromě toho přivedl na cestu spásy znamenité osoby různého stavu, věku a úřadu a dokázal při mnoha příležitostech, že milý Ježíš dokáže dělat zázraky a potřít obry kobylkami (srov. Nm 13,33).

Protože trpěl velkým tělesným pokušením, z horlivé touhy po čistotě se zbavil mužné síly. Musel se proto odebrat o pomoc k papeži, který mu to přísně vytkl, ale udělil mu dispens, aby mohl sloužit mši. Zemřel po mnoha letech v Londýně.

2419
6. Dále byli bratři laici: prvním byl bratr Jindřich z Trevisa, původem Lombarďan, který s přihlédnutím k jeho svatosti a velké rozvážnosti se potom stal kvardiánem v Londýně. Když splnil svou službu v Anglii a dost vzrostl počet bratří, vrátil se do vlasti.

Druhým byl bratr Vavřinec, původem z Beuvais, který od začátku pracoval na řemeslných pracích podle příkazu řehole. Vrátil se potom k blaženému Františkovi a zasloužil si často ho vidět a těšit se útěchou jeho slova. Blažený Otec mu nakonec daroval s velkou láskou svou kutnu a poslal ho opět do Anglie a zároveň ho zahrnul radostí ze svého požehnání. Po nesčetných trampotách - myslím si, že pro zásluhy blaženého Otce - došel klidu v Londýně, kde se dostal z nevyléčitelné nemoci, a nyní očekává konec svého tak dlouhého namáhání.

Třetím byl bratr Vilém z Florencie, který se ihned po příchodu bratří do Anglie vrátil do Francie.

Čtvrtým byl bratr Melioratus. Pátým bratr Jakub z kraje jižně od Alp, ještě novic s kaparonem.

2420
7. Těchto devět bratří bylo laskavě dopraveno do Anglie mnichy z Fécamp a byli přátelsky zaopatřeni vším potřebným. Když přijeli do Canterbury, zůstali tam dva dny na převorství Nejsvětější Trojice. Ihned potom čtyři z nich, totiž bratři Richard z Ingworthu, Richard z Devonu, Jindřich a Melioratus odcestovali do Londýna. Ostatních pět se odebralo do hospice kněží a zůstali tam, dokud jim nebylo zajištěno ubytování.

Stejná věc se často stávala v Salisbury, kde s tak dobrou náladou a veselím bratři pili v kuchyni kolem ohně během rozhovoru, každý byl šťastný, když mohl seškrábat usazeniny piva a bratrsky podat šálek sousedovi, aby se napil.

Stejně tomu bylo v Shenwsbury, když tam bratři přišli. Starý bratr Martin, který poprvé přišel na to místo, s radostí vzpomíná na tento zvyk.

2421
8. V oněch dnech byli bratři tak starostliví, aby nedělali dluhy, že se zadlužovali jen v krajních případech. Stalo se, že bratr Agnello chtěl poznat účty bratří v Londýně v době, kdy tam byl kvardiánem bratr Salomon. Chtěl vědět, kolik vydali za rok. Když zjistil, že utratili příliš, ačkoliv bratři měli velmi skromnou životní úroveň, záznamy a účty hodil na zem, tloukl se do hlavy a volal: »Já ubohý, podvedli mě! « A již účty nechtěl vidět. Stalo se také jednoho dne, že do konventu jako hosté přišli dva velmi unavení bratři. Protože chybělo pivo, kvardián na radu starších ho nechal přinést džbán na dluh, ale bratři v konventu, kteří hostům dělali společnost, ho nepili, pouze ze zdvořilosti předstírali, že je pijí.

2422
9. Dodatek. Před konečným schválením řehole bratři měli ve zvyku, že ti, kteří chtěli, každý den se scházeli na rozmluvy a společné pití a drželi kapitulu. Nebyla tehdy omezení, co se týkalo kvality jídla a vína. Nicméně v mnohých konventech přijímali masité pokrmy, které jim byly nabízeny, pouze třikrát týdně. V londýnském konventu za času ministra bratra Viléma svaté paměti byl kvardiánem bratr Hugo, a tam jsem viděl bratry pít tak kyselé pivo, že některý raději pil vodu, a jíst nejhorší druh chleba, který se nazýval »tona«. Kromě toho když byl nedostatek chleba a v domě byl ministr a hosté, mnohokrát jsem jedl ječný chléb.

KAPITOLA II.

PRVNÍ ŠÍŘENÍ BRATŘÍ

2423
10. Když přišli do Londýna čtyři shora jmenovaní bratři, odebrali se k bratřím Kazatelům a ti je vlídně přijali. Zůstali tam dva týdny a jedli a pili to, co jim předložili, jako kdyby byli skutečnými členy jejich společenství

Potom si pronajali dům v Cornhillu a v něm si vybudovali cely tím, že mezistěny spletli ze slámy. Žili takto prostě až do následujícího léta bez vlastní kaple, protože ještě neměli povolení zřídit oltáře a slavit mši ve svých hospicích. Tu krátce před svátkem Všech svatých, ještě dříve než bratr Agnello přišel do Londýna, vydali se bratr Richard z Ingworthu a bratr Richard z Devonu do Oxfordu, kde stejným způsobem byli s láskou přijati bratry Kazateli: jedli v jejich refektáři a spali v jejich dormitáři po osm dní, jako kdyby patřili do konventu. Potom si pronajali dům ve farnosti sv. Ebba a tam bydleli bez vlastní kaple až do následujícího léta.

2424
11. Zde milostivý Ježíš zasel hořčičné zrno, které vyrostlo větší než ostatní rostliny (Mt 13,31-32). Potom bratr Richard z Ingworthu a bratr Richard z Devonu odešli do Northamptonu a byli přijati v hospici; později si pronajali dům ve farnosti sv. Jiljího. Prvním kvardiánem zde byl bratr Petr, Španěl, který nosil drátěnou košili na těle a dal mnoho dalších příkladů dokonalosti. Pevním kvardiánem v Oxfordu byl ještě jako novic bratr Vilém z Ashby; ale dostal dovolení nosit hábit jako bratr se sliby. Prvním kvardiánem v Cambridgi byl bratr Tomáš ze Španělska. Prvním kvardiánem v Lincolnu byl bratr Jindřich Misericorde, laik.

2425
Dodatek. Za představenství tohoto posledního patřil do konventu bratr Jan z Yarmouthu, muž velké svatosti, který potom zemřel v Nottinghamu a byl pohřben u kanovníků selfordských.

2426
12. Pan Jan Travers poprvé přijal bratry v Cornhillu a pronajal jim dům. Zde vykonával úřad kvardiána jeden lombardský bratr laik jménem Jindřich. Ten v té době začal studovat po nocích při kostele sv. Petra v Cornhillu a stal se potom vikářem Anglie, když bratr Agnello odešel na generální kapitulu. V úřadu vikáře mu byl pomocníkem bratr Richard z Ingworthu. Ale nakonec neunesl tak velkou a hýčkající hodnost, odcizil se sám sobě a opustil hanebně řád.

2427
13. Stojí za to zaznamenat, že ve druhém roce úřadu bratra Petra z Tewkesbury, pátého ministra Anglie, tj. ve 32. roce po příchodu bratří do Anglie, žilo v té krajině 1242 bratří, rozdělených do 49 konventů.

KAPITOLA III.

PŘIJÍMÁNÍ NOVICŮ

2428
14. Když se první bratři, kteří přišli do Anglie, rozdělili a rozešli na různá místa, někteří světští lidé vedeni Ježíšovým duchem požádali o vstup do řádu.

2429
15. První z těch, kteří byli přijati, byl bratr Salomon, mladý muž s dobrým charakterem, známý svou milou povahou. Rád mi vyprávěl, že když byl novic, žebral pro klášter a odebral se do domu své sestry, aby požádal o almužnu. Ale ona když mu dala chléb, obrátila se na druhou stranu a řekla: »Ať je proklatá hodina, ve které jsem tě viděla.« A on s radostí přijal chléb a odešel. Držel se tak přísně ideálu největší chudoby, jakou si předsevzal, že někdy přinesl mouku a sůl a pár fiků pro nemocné bratry ve svém kaparonu a pod paží dřevo na oheň; a střežil se přijmout něco nebo podržet, pokud to nebylo zcela nutné.

Jednou se mu stalo, že trpěl takovou zimou, až si myslel, že už na místě zemře. A ačkoliv bratři neměli nic, čím by ho zahřáli, svatá láska jim vnukla dobrou myšlenku. Shromáždili se všichni kolem něho a přitlačili se na jeho tělo, aby ho zahřáli, jako to dělají prasata.

2430
Když měl být vysvěcen na akolytu, byl poslán k důstojnému otci arcibiskupovi Štěpánovi (Langtonovi) svaté paměti a byl představen jedním ze starších bratří. Arcibiskup ho přijal velmi přívětivě, udělil mu svěcení a přitom ho takto oslovil: »Ať přistoupí bratr Salomon z řádu Apoštolů!«

2431
16. Dodatek. Je třeba připomenout skutečnost, že když bratři byli v Cornhillu, přišel jednoho dne ďábel ve viditelné podobě a řekl bratrovi Gilbertovi z Wyzu, když ten seděl zcela sám: »Myslíš, že mi unikneš? Zatím ti dám tyhle! « A hodil na něho hrst vší a zmizel.

2432
17. Druhým bratrem, kterého bratr Agnello přijal do řádu, byl bratr Vilém z Londýna, který byl po určitý čas němý, ale u Barkingu opět začal mluvit na přímluvu svaté Ethelburgy, jak mi řekl. Byl také přítelem soudce Anglie, Huberta z Burghu. Ačkoliv byl laik, byl vzdělaný, a jak se říkávalo, byl prý velmi známý jako krejčí. Do hábitu byl oblečen v Londýně, když bratři ještě neměli ani pozemek na výstavbu, ani kapli.

Třetím byl bratr Joyce z Cornhillu, klerik, rodilý Londýňan, byl to mladý muž s výbornou povahou, vznešený a jemný. Když vykonal mnoho namáhavé práce ve svém městě, odebral se do Španělska, aby se tam usadil a zde svatě zemřel.

Čtvrtým byl klerik bratr Jan, mladý muž asi 18letý s dobrou povahou a výborným chováním, který brzy ukončil běh svého života a vrátil se k Pánu Ježíši Kristu. Poradil knězi Filipovi, který trpěl nesnesitelnou bolestí zubů, aby poslal chleba a pivo Menším bratřím a slíbil mu, že ho Pán Ježíš uzdraví. Tak se i stalo; nedlouho potom se oba dva zasvětili Pánu a vstoupili do řádu Menších bratří.

2433
18. Po nich vstoupilo do řádu několik Mistrů, kteří dali vzrůst pověsti bratří, totiž bratr Walter z Burghu, o kterém jeden bratr měl podivuhodné vidění: spatřil, že Pán Ježíš sestoupil z nebe a nabídl bratru Waltrovi svitek, na kterém bylo napsáno: »Místo tvé žně není zde, ale jinde.« Bůh mu tak zjevil podvod jedné řeholnice, která prostřednictvím předstíraných vidění uvedla do klamu jednoho bratra, byť i obezřetného, takže je sepsal.

2434
Do řádu také vstoupil jiný Mistr, Norman, bratr Richard. Když ho zmíněný Walter požádal o povzbudivé slovo, dlouho přemýšlel a potom odpověděl: »Ten, kdo chce žít v pokoji, ať zachová pokoj.«

2435
19. V tom čase vstoupil do řádu také Mistr Vincenc z Coventry, který svou horlivostí a za pomoci Ježíše Krista přivedl krátce potom svého rodného bratra, Mistra Jindřicha, aby rovněž vstoupil. Byl slavnostně přijat ve svátek Obrácení svatého Pavla společně s Mistrem Adamem z Oxfordu svaté paměti a panem Vilémem z Yorku, znamenitým bakalářem.

Tento Mistr Adam, známý v celém světě, učinil slib splnit všechno, o co by byl požádán pro lásku k Panně Marii. To řekl poustevnici, které důvěřoval. Ale ta tajemství prozradila svým přátelům, totiž jednomu mnichovi z Readingu, několika cisterciákům a jednomu bratrovi Kazateli. Řekla jim, že by mohli mít užitek z takového muže, protože nechtěla, aby se stal Menším bratrem. Avšak pokaždé, když jeden z nich se k němu přibližoval, Panna Maria nedovolila, aby ho o něco žádal pro lásku k ní a vždy způsobila, že tuto otázku odložil na jinou příležitost. Jednou v noci Mistr Adam měl vidění: musel přejít most, kde několik lidí ponořených do vody rozprostřelo sítě, aby ho chytili.

Ale i když to bylo velmi obtížné, podařilo se mu utéci a dojít na zcela klidné místo. Když tedy z vůle Boží se mu podařilo ujít jiným řádům, náhodou přišel na návštěvu k Menším bratřím, a když mluvil se starším bratrem Vilémem z Colville, mužem velké svatosti, ten mezi jiným mu řekl: »Mistře nejdražší, pro lásku k Matce Boží vstup do našeho řádu a pozvedni naši prostotu.« Sotva zaslechl tato slova, jako kdyby je slyšel z úst Matky Boží, ihned přijal a jak bylo řečeno, vstoupil do řádu k velkému povznesení duchovenstva.

2436
20. On byl tehdy druhem Mistra Adama Marshe a patřil k jeho důvěrným domácím přátelům. S pomocí milosti Boží a svým přesvědčivým způsobem se mu podařilo přimět ho, aby vstoupil také on do řádu nedlouho po svém vlastním přijetí. Jedné noci potom bratr Adam Marsh měl vidění: přišel s bratrem Adamem z Oxfordu k mříži a na vratech byl namalovaný kříž a kdokoli chtěl vstoupit, musel políbit kříž. Bratr Adam z Oxfordu políbil kříž a vstoupil první, druhý bratr Adam ho následoval, když kříž také políbil. Ale první ihned zmizel na točitém schodišti a vystupoval tak rychle, že v okamžiku se ztrácel z dohledu druhého. Ten tedy křičel: »Stoupej pomaleji! Stoupej pomaleji!«

2437
Po něm vstoupil bratr Jan z Readingu, opat z Osney, který nám zanechal příklady veškeré dokonalosti. A po něm přišel také Mistr Richard Rufus, věhlasný jak v Oxfordu, tak v Paříži.

Do řádu vstoupilo také několik rytířů: Richard Gubiun, Jiljí z Merku, Španěl Tomáš a Jindřich z Walpole. Při vstupu těchto posledních král řekl: »Kdybyste byli rozvážnější při přijímání bratří a nedbali na výsady na úkor jiných lidí a především kdybyste nebyli dotěrní při žebrání, mohli byste vládnout nad knížaty.«

KAPITOLA IV.

ZAKLÁDÁNÍ KONVENTŮ

2438
21. Když se pak zvyšoval počet bratří a šířily pověsti o jejich svatosti, vzrostla také podle toho úcta věřících, kteří se jim postarali o vhodné příbytky. V Canterbury pan Alexander, mistr hospice kněží, jim dal malý kousek pozemku a vybudoval kapli dostatečnou pro jejich tehdejší potřeby. A protože bratři nechtěli přijmout žádné vlastnictví, majitelem bylo ustanoveno město, které bratřím přenechalo užívání podle libosti. Jejich podporovateli se stali zejména pan Šimon z Langtonu, arcijáhen z Canterbury, a pan Jindřich ze Sandwiche. Šlechetná hraběnka, která žila uzavřena v Hakyngtonu, jim ve všem pomáhala jako matka svým dětem a vynalézavě jim zajistila přízeň knížat a prelátů, na které získala podivuhodným způsobem velký vliv.

2439
22. V Londýně poskytl bratřím pohostinství Jan Iwyn a převedl na město vlastnictví pozemku zakoupeného pro bratry, nechal jim ho k užívání podle vůle měšťanů. Potom sám vstoupil do řádu jako bratr laik a byl nám příkladem opravdového pokání a velké zbožnosti. Joyce, syn Petra, rozšířil tento pozemek a jeho syn, zbožný mladý muž dobré povahy, vstoupil také zbožně do řádu a s ještě větší zbožností setrval až do konce.

Vilém Joynier potom vystavěl kapli na své náklady a nabídl při různých příležitostech částku asi 200 sterlingů, aby se pořídily další stavby. Zůstal až do smrti přítelem a dobrodincem bratří.

Na výstavbu ošetřovny Petr z Elylandu zanechal po své smrti 100 sterlingů. Jindřich z Frowiku a výborný mladík Salekin z Basingsu přispěli zejména svými dary na výstavbu vodovodu, na který však král přispěl s nevšední štědrostí. V době mého pobytu v Londýně jsem viděl, že nejmilejší Ježíš zaopatřuje bratry tak rozsáhlými dary na jejich stavby, na nákup knih, na rozšíření pozemků a na další nezbytnosti, že by to mělo vyvolat údiv všech. Proto bratři ho musí milovat a ctít na věky více než všechny ostatní dobrodince.

2440
23. V Oxfordu jako prvý přijal bratry Robert le Mercer a pronajal jim dům, ve kterém byli přijati do řádu četní výteční bakaláři a mnozí šlechtici. Potom si pronajali dům v místě, kde jsou nyní, od Richarda le Mulinera, který během roku převedl pozemek a budovu na město pro užívání bratří. Ale pozemek byl příliš malý a velmi úzký.

2441
24. V Cambridgi byli bratři nejdříve přijati městskými úřady, které jim přidělily starou synagogu přilehlou k vězení. Protože však sousedství vězení bylo bratřím nesnesitelné, neboť byl jediný vchod pro bratry a pro strážce vězňů, dal jim král 10 marek, aby mohli zaplatit nájem za pozemek. Tak bratři mohli vybudovat kapli, ale tak chudou, že tesař ji pokryl během jednoho dne krovem s 15 dvojicemi trámů. A na svátek svatého Vavřince, ačkoliv byli pouze tři bratři klerici, bratr Vilém z Ashby, bratr Hugo z Bugetonu a novic bratr Eliáš, který byl tak chromý, že musel být do kaple přinesen, slavnostně zpívali oficium s hudbou. Novic tak plakal, že mu slzy stékaly po tváři, když zpíval. Po své svaté smrti v Yorku se zjevil bratrovi Vilémovi z Ashby v Northhamptonu a když ten se ho zeptal, jak se má, odpověděl: »Mám se dobře, modli se za mě.«

2442
25. V Shrewsbury dal král bratřím pozemek, měšťan jménem Richard Pride vystavěl kostel a Vavřinec Cox další budovy. Ale z vůle ministra bratra Viléma z horlivosti o chudobu byly strženy kamenné zdi dormitáře a vybudovány z hlíny, všechno s obdivuhodnou pokorou a trpělivostí a s velkými výdaji.

2443
26. V Northamptonu rytíř Richard Gobium usídlil bratry na zděděném pozemku za východní branou u kostela svatého Edmonda, kde krátce potom syn již zmíněného dobrodince Jan oblékl řádový hábit. Ale příbuzní přijali jeho vstup do řádu ve zlém a otec nařídil bratřím, aby odešli z jeho pozemku a vyklidili jej. S rozvahou kvardián odpověděl takto: »Mladík ať se postaví doprostřed a kterou stranu si vybere, bude oběma schválena.« Příbuzní souhlasili. Mladík tedy byl doveden doprostřed na chóru, rodiče na jednu stranu a bratři na druhou. Když mu kvardián řekl, aby si vybral, bratr Jan běžel k bratřím, objal chórový pult a řekl: »Chci zůstat zde.« Potom bratři se chystali opustit konvent, zatímco zmíněný pán čekal u východu. Šli po dvou v procesí a na konci řady kráčel starý a slabý bratr a v ruce nesl žaltář. Když onen pán viděl jejich prostotu a pokoru, zasažen božským vnuknutím začat plakat a naléhavě je prosil, aby mu odpustili a vrátili se do domu; a tak to udělali. Potom se choval k bratřím jako otec. Později měšťané odvedli bratry do části města, kde sídlí dodnes.

KAPITOLA V.

O UPŘÍMNOSTI ŽIVOTA PRVNÍCH BRATŘÍ

2444
27. Bratři v té době měli první dary Ducha (Řím 8,23), sloužili Bohu ne pod tlakem lidských zákonů, ale podle své svobodné náklonnosti ke zbožnosti, spokojení pouhou řeholí a velmi málo ustanoveními, které byly vydány ve stejném roce jako byla schválena řehole. A toto byla první ustanovení, která udělal svatý František po vyhlášení potvrzené řehole, jak řekl Albert z Pisy svaté paměti: že bratři neměli jíst jídlo společně se světskými lidmi, nejvýše tři sousta masa, jak předpisuje evangelium (Lk 10,8), neboť se mu doneslo, že bratři hřešili chtivostí při jídle.

2445
Měli zvyk setrvávat v mlčení až do třetí hodinky. Byli tak vytrvalí v modlitbě, že sotva se mohla nalézt nějaká noční hodina, ve které by někdo nebyl na modlitbě v oratoři. O hlavních ročních svátcích potom zpívali oficium vigilie s tak velkou vroucností, že se zpěv nezřídka prodloužil na celou noc; a i když byli pouze tři nebo čtyři nebo nanejvýš šest, slavnostně ho recitovali a zpívali.

2446
Jejich prostota a čistota byla tak velká, že na kapitule se veřejně obviňovali i z nočních poskvrnění. Dále měli ve zvyku nikdy nepřísahat, ale jednoduše říkali: »Je to tak.« Jakmile někomu vytkl něco představený nebo druh, ihned odpovídal: »Moje vina« a často se vrhl k zemi. K této záležitosti řekl bratr Jordán, generální mistr Kazatelů, že když se mu jednou zjevil ďábel, přiznal, že toto »Moje vina« mu zničilo všechno, co se domníval, že získá u Menších bratří, protože vzájemně vyznávali svou vinu, když se prohřešili proti spolubratrovi.

2447
28. Při každé příležitosti byli bratři mezi sebou tak milí a veselí, že sotva se mohli zdržet úsměvu, když se potkávali. Ale poněvadž mladí bratři z Oxfordu se smáli příliš často, bylo jednomu z nich přikázáno, že pokaždé, když se zasměje v chóru nebo při stole, bude se muset sám potrestat důtkami. Stalo se, že v jediný den onen ubohý bratr dostal trest jedenáctkrát, aniž by však dokázal potlačit smích. Ale jedné noci měl vidění: celá komunita stála v chóru jako obvykle a bratři byli pokoušeni zasmát se jako jindy; avšak Ukřižovaný, který visel na dveřích k chóru, se k nim obrátil, jako by byl živý, a řekl: »Jsou syny Koreho (srov. Nm 16) ti, kteří se v hodině kříže smějí nebo spí.« Zdálo se mu také, že Ukřižovaný se pokusil uvolnit si z kříže ruce, jako kdyby chtěl sestoupit a odejít; a hned kvardián konventu vstal a opět přitloukl hřeby, aby nemohl sestoupit. Bratr tedy vyprávěl o svém vidění a spolubratři z toho byli zmatení; od té doby se stali vážnějšími a již se tak lehce nesmáli.

2448
Tak mnoho milovali pravdu, že se téměř ani neodvážili vyjádřit se obrazně a neskrývali nikdy vlastní viny, ačkoliv věděli, že budou potrestáni, jestliže je přiznají.

2449
29. Otázka, zda si mají vybrat konvent nebo zůstat či nezůstat, jim nedělala nejmenší těžkosti, a ani je neznepokojovala povinnost vykonat další příkazy, jakékoli byly a jakýkoli musel být způsob jejich splnění; stačilo jim vědět, že je to příkaz představeného. Tak se stalo, že byli posláni na místa divoká nebo zpustošená bratři, kteří byli vznešení rodem nebo jinak významní ve světském životě nebo pro velkou přívětivost v řádu, a oni tam šli bez odporu. Jediná věc, pro kterou byli smutní, bylo, že ti, co si byli nakloněni, se museli od toho okamžiku oddělit. Tak se často stávalo, že bratři doprovázeli ty, kteří odcházeli na dlouhou cestu, a prokazovali si vzájemnou náklonnost, která se měnila v mnoho slz v okamžiku odloučení.

KAPITOLA VI.

USTANOVENÍ KAZATELŮ

2450
30. Třebaže bratři usilovali s veškerou snahou, že ve všem budou zachovávat krajní prostotu a čistotu svědomí, přece byli plni zápalu při studiu Písma a scholastických disciplín, takže každý den chodili do teologických škol, jakkoli vzdálených, pěšky a bosi i za kruté zimy nebo v hlubokém blátě. Zato s pomocí milosti Ducha svatého někteří byli za krátký čas ustanoveni do úřadu kazatelského. Mezi nimi byl první bratr Jindřich z Baldocku, dobré paměti, potom bratr Filip z Londýna a bratr Vilém z Ashby, který hlásal slovo Boží jak duchovenstvu, tak lidu nejen kázáním, ale také příkladem své zbožnosti.

2451
31. Příchod bratra Haymona z Favershamu do řádu dal velký podnět pro kázání a přispěl k jejich vážnosti a autoritě. Byl již knězem a známým kazatelem, když požádal o přijetí do řádu společně s dalšími třemi Mistry v Saint-Denis na Velký pátek.

2452
Když potom o Velikonocích viděl velké množství lidí ve farním kostele, ve kterém se bratři účastnili mše - neměli totiž ještě svou vlastní kapli - bratr Haymon řekl kustodovi, bratru laikovi Benvenutovi, že kdyby souhlasil, bude kázat lidu, aby nikdo nešel k přijímání v smrtelném hříchu. Kustod z vnuknutí Ducha svatého mu nařídil, aby kázal. A bratr Haymon kázal tak dojemně, že mnozí se rozhodli odložit přijímání, dokud je nevyzpovídá. Zůstal tedy v tomto kostele po tři dny, zpovídal a utěšoval veškerý lid.

2453
32. Jak již bylo řečeno, když bratři přišli do Anglie, také on tam přišel a kázáním, scholastickými disputacemi a zejména tím, že si získal přízeň mnohých prelátů, mohl být velmi užitečný prostotě prvních bratří. Byl tak vlídný a výmluvný, že se mu podařilo být oblíbeným i u těch, kteří řád neradi viděli. Proto byl zvolen nejdříve kustodem v Paříži, pak lektorem v Tours, Bologni a Padově. Potom papež Řehoř svaté paměti ho vyslal s diplomatickým posláním do Řecka k císaři Vatatzesovi společně s bratrem Rudolfem z Remeše, dobré paměti.

2454
33. Bratr Haymon nechal zbavit úřadu provinčního ministra bratra Řehoře z Neapole, dosud ministra Francie, pro jeho přestupky a podle spravedlivého Božího soudu nechal ho uvěznit a osvobodil ty, které ministr nespravedlivě zavřel do vězení. S mimořádnou Boží pomocí dokázal také zbavit úřadu bratra Eliáše, který byl generálním ministrem, pro pohoršení a tyranii, s kterou postupoval proti horlivcům v řádu, v přítomnosti našeho otce, papeže Řehoře IX., neboť proti bratrovi Eliášovi na jeho popud mnohé provincie podávaly odvolání.

Kdo si tedy může zakládat na svých zásluhách a cítit se sám sebou jistý, když vidí osoby tak významné padnout tak nízko? Kdo opravdu může být srovnáván s mužem jako Řehoř z Neapole mezi kazateli nebo preláty na univerzitě v Paříži nebo mezi duchovenstvem z celé Francie? Kdo v celém křesťanském světě byl více ctěný a známý než bratr Eliáš? A přece první z nich si zasloužil doživotní vězení, druhého dal papež do klatby pro neposlušnost a odpadlictví. Oba dva však, i když pozdě, konali pokání.

2455
34. Potom přišel do Anglie s bratrem Haymonem bratr Vilém z Colville, starý prostý člověk vynikající láskou. Jeho sestra byla později krutě zavražděna v katedrále v Chichestru, protože hájila své panenství. Jeden mladík byl totiž omámen její krásou, dlouhý čas dychtil po tom, aby ji potkal samotnou a svedl ji; když se mu nijak nepodařilo přimět ji, aby byla nakloněna jeho choutce, dokázal, jak je ohavná tělesná láska, když ji podřezal v kostele. Často mezi dvěma osobami, které se tělesně milují, vypukne nenávist stejně silná jako předtím byla láska.

2456
35. Dále přišli do Anglie mnozí další urození bratři anglického původu, ale vstoupili do řádu v Paříži, poznal jsem je, když jsem byl ještě laik, totiž: bratr Richard Rufus, vynikající lektor, který za svou horlivost pro reformu řádu proti bratru Eliášovi byl poslán spolu s bratrem Haymonem k papežské kurii jako zástupce Francie. Vyprávěl, jak mu jeden novic svěřil, že v té době trpěl neustálou žízní a nemohl spát, až jednou v noci se mu zjevil muž ušlechtilé postavy v hábitu bratra a nařídil mu, aby vstal a následoval ho. Potom ho zavedl na místo velmi příjemné, nechal ho vstoupit do překrásného paláce, nabídl mu velmi lahodný nápoj a řekl mu: »Synu můj, pokaždé až budeš mít žízeň, přijď ke mně a já ti dám napít.« Novic se ho zeptal, kdo je a on odpověděl, že je bratr František. Když bratr, o němž jsme mluvili, se probudil, již nezakoušel žízeň a cítil se posilněn a povzbuzen na duši i na těle.

2457
36. V té době přišel také bratr Rudolf z Rochesteru, který se stal velkým přítelem pana krále Anglie pro svůj kazatelský talent. Svým koncem však ukázal, jak spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem, a jak být poctěn přízní mocných a zdržovat se neustále u dvora knížat odporuje dokonalosti řádu Menších bratří.

2458
37. Přišel také bratr Jindřich z Burfordu, který, když byl ještě novic a kantor bratří v Paříži, složil při rozjímání následující verše proti pokušením, se kterými musel bojovat:

»Ty, který jsi Menším bratrem, nikdy se nesměj,
protože tobě patří pouze slzy,
žij tak, aby tvému jménu odpovídal život.
Menším jsi podle jména: bud jím také v činech,
snášej námahy s dobrou myslí
a trpělivostí pokoř hrdost mysli.
Vskutku srdce trestá malost duše,
trpělivost očisťuje všechno nečisté.
Jestliže tě někdo napomíná,
považuj ho za svého ochránce,
protože ne tebe nenávidí, ale zlo, které konáš.
Co si myslíš, že jsi v této chudé kutně,
s tímto jídlem a pelechem jak chlívek?
Ztrácíš všechno, jestliže svým chováním
odporuješ tomu, co říkáš svým oděvem.
Nic než stín Menšího bratra je ten,
kdo jím je pouze jménem, a ne skutky.«

Tento bratr později pro své velké ctnosti měl čest být zvláštním druhem čtyř generálních ministrů a čtyř provinčních ministrů Anglie. Byl také prvním tlumočníkem a kazatelem patriarchy z Antiochie, když přišel jako legát do Lombardie, a byl potom penitenciářem pana papeže Řehoře IX., kustodem Benátek a po určitou dobu vikářem kustoda Londýna.

2459
38. V té době přišel také bratr Jindřich z Reresby, který později, když byl vikářem kustoda Oxfordu, byl jmenován ministrem Skotska, ale smrt ho předešla. Po své smrti se zjevil kustodovi a řekl, že i když bratři nejsou zavrženi pro mimořádné výdaje na výstavbu, přesto jsou přísně trestáni; a dodal, že jestliže bratři se budou dobře modlit božské oficium, budou ovečkami apoštolů.

2460
39. V tom čase přišel do Anglie také bratr Martin z Bartonu, který měl to štěstí, že často viděl svatého Františka. Později byl zvolen vikářem ministra Anglie a osvědčil se chvályhodně i při jiných úkolech. Bratr Martin vyprávěl, že na generální kapitule, při které svatý František nařídil strhnout dům, vybudovaný právě pro kapitulu, bylo přítomno na pět tisíc bratří, a že jeho rodný bratr byl prokurátorem kapituly a zabránil demolici jménem města.

Z jeho podnětu napsal blažený František vlastnoruční list a zaslal ho jeho prostřednictvím ministrovi a bratřím Francie. František psal list pod širým nebem na dešti, aniž by promokl. Bratři se potěšili, když viděli tento list a vzdali chválu Nejsvětější Trojici: »Dobrořečme Otci, Synu i Duchu svatému.«

V týž den uvedený otec uslyšel žbluňknutí, běžel hned do kostela a zachránil svou úpěnlivou modlitbou spolubratra, který spadl do hluboké studně. Také nám řekl, že bratr, který se právě modlil v Brescii na den Narození Páně, byl nalezen netknutý pod troskami kostela při zemětřesení, které svatý František předpověděl a nechal oznámit bratřím ve všech školách v Bologni dopisem napsaným lidovou latinou. K tomuto zemětřesení došlo před válkou, kterou začal císař Bedřich,a protáhlo se na čtyřicet dní, takže se otřásaly všechny hory v Lombardii.

2461
40. Do Anglie přišel také bratr Petr Španěl, který byl potom kvardiánem v Northamptonu. Nosil drátěnou košili, aby překonával tělesná pokušení. V jeho klášteře byl novic, který měl pokušení opustit řád. Nakonec bratr Petr ho přesvědčil, že ho doprovodí k ministrovi. Během cesty s ním začal mluvit o síle svaté poslušnosti, a tu před nimi v lese poskakoval po cestě pták. Tehdy novic, který se jmenoval Štěpán, řekl: »Jestliže je tomu tak, jak ty říkáš, otče, přikaž pod svatou poslušností tomuto ptáku, aby se zastavil tak, abych ho mohl chytit.« Když mu to přikázal, pták se ihned zastavil, novic k němu šel, chytil ho a dělal si s ním, co chtěl. A ihned veškeré pokušení zmizelo a Pán mu dal nové srdce, takže se vrátil do Northamptonu a slíbil, že vytrvá. Stal se později velkým kazatelem, jak jsem se mohl sám přesvědčit.

KAPITOLA VII.

ROZDĚLENÍ PROVINCIE NA KUSTODIE

2462
41. Po těchto událostech, když se rozmnožil počet klášterů a bratři den ode dne rostli jak zásluhami, tak počtem, ukázalo se vhodné rozdělit provincii na kustodie. Na první provinční kapitule v Londýně byla tedy provincie rozdělena na několik kustodií, z nichž každá se vyznačovala zvláštní ctností.

2463
Kustodie v Londýně byla svěřena bratrovi Gilbertovi, jemuž se v hodině smrti zjevila Matka Boží; vynikal především horlivostí, pokorou a zbožností při božském oficiu. Kustodie v Oxfordu, která byla spravována bratrem Vilémem z Ashby, se stala slavnou především intelektuální činností.

2464
42. Když byla oxfordská kustodie po dvanáct let spravována bratrem Petrem, bratři nepoužívali podušky, až se stal ministrem bratr Albert z Pisy. Když bratr Albert na kapitule řekl, že bratři používají nepatřičným způsobem hory (podušky), aby drželi hlavu vzhůru, kustod odpověděl, že bratři dobře vědí, že mají lidské slabosti, a že není třeba mu to říkat. Nenosili ani sandály, leda nemocní a slabí a pouze s povolením představených. Potom se stalo, že bratr Walter z Madeley, dobré paměti, našel pár sandálů a obul si je, když šel na matutinum.

2465
43. V kustodii v Cambridgi, když stál v čele bratr Richard z Ingworthu, vládla především taková kajícnost, že až do doby, kdy bratr Albert vizitoval Anglii, bratři kustodie nenosili pláště, jak to dosvědčil tento otec.

2466
44. V kustodii Yorku, kterou spravoval bratr Martin z Bartonu, vládla horlivost pro chudobu. Nedovolil, aby v konventech bylo více bratří než byla možnost obživy, kterou mohli získat pouhým žebráním, aniž by se dostali do závazků kvůli zásobování živobytím.

2467
45. V kustodii v Salisbury, které stál v čele bratr Štěpán, rozkvétalo hlavně úsilí o vzájemnou lásku. Kustod byl tak milý a veselý a tak mimořádně laskavý a soucitný, že se všemi prostředky snažil, aby nikdy nikdo nebyl smutný. Proto když nadešla jeho smrtelná hodinka a přijal posilu na cestu, viděl v Hostii bránu, kterou musel projít, a tak nahlas zpíval: »Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství;« skonal šťastně v Salisbury.

2468
46. V kustodii Worcesteru, které byl v čele bratr Robert z Leicestru, vládla především prvotní prostota. Byl postavou malý, ale měl velké srdce, stále se choval velmi prostě a svěřil úkoly v řádu několika mužům, vyznačujícím se stejnou ctností. Nakonec ve Worcestru odevzdal svou svatou a prostou duši Pánovi s mnoha slzami a s naléhavým voláním (srov. Žid 5,7).

KAPITOLA VIII.

KAPITULY VIZITÁTORŮ

2469
47. Když uběhlo několik let, byli posláni do Anglie zvláštní vizitátoři, kteří u příležitosti svých vizitací konali kapituly. Prvním vizitátorem byl bratr Vilém z Colville starší a konal svou kapitulu za provinčního ministra bratra Agnella z Londýna, kde Vilém Joynier vystavěl kapli na své náklady; a v této době vizitátor slavil její posvěcení s pamětihodnou okázalostí.

2470
48. Na této vizitační kapitule bratra Viléma z Colville jeden bratr kázal proti zlořádu dělat dluhy a řekl, že s prokurátory je to jako s jedním knězem, který měl ve zvyku slavit každým rokem svátek svatého Mikuláše. Hle, stalo se, že tak zchudl, že již nemohl slavit svátek podle zvyku ani připravovat hostinu. Když nastal sváteční den a ranní zvony zvonily, ležel v posteli a přemýšlel, co by mohl udělat. Zdálo se, že první zvon, který zazněl, jako by říkal: »Co dělat, co dělat«, a druhý zvon odpovídal: »Na dluh, na dluh«. A zatímco přemýšlel, jak zaplatí výdaje na oslavu, oba dva zvony zvonily společně a zdálo se, že mu říkají: »Něco od jednoho, něco od druhého.« A tak vstal a oslavil svátek na dluh. Kapitula přijala toto kázání s potleskem.

2471
49. Po něm přišel do Anglie Jan z Malvern, který poprvé přinesl prohlášení papeže Řehoře IX. k řeholi (bulou »Quo elongati« z 28. 9. 1230). Ten u příležitosti vizitace, která byla za provincialátu bratra Agnella, shromáždil velký počet bratří a také noviců v Londýně, Leicesteru a Bristolu. Tehdy bylo svědomí bratří ohledně výstavby budov a výzdoby tak přísné, že učinil nejpřísnější opatření ohledně oken kaple konventu v Gloucesteru. A pokud jde o chórový pult, který jeden bratr sám vyzdobil malbou, stáhl tomuto bratrovi kapuci a stejný trest uložil kvardiánovi konventu, protože malbu povolil.

2472
50. Třetího vizitátora poslal generální ministr bratr Eliáš za provincialátu bratra Alberta. Byl to bratr Wygerius, Němec, pověstný svou znalostí práva, vážený pro své čestné chování a velký přítel pana kardinála Ottona, který byl v té době legátem v Anglii. Ten dostal od generálního ministra velmi přísné a přesné pokyny. Zejména byli hned dáni do klatby všichni, kteří mu jakkoli něco tajili nebo vědomě zamlčovali pravdu; a tohoto trestu je mohl zbavit jen on sám. Kromě toho podával zprávu generálnímu ministrovi o všech obviněních. Výsledkem bylo, že všude mezi bratry vznikl takový neklid, jaký nikdy předtím nebyl. Vskutku, když se bratři shromáždili v Londýně, Southhamptonu, Gloucesteru a Oxfordu a byli tam společně v mimořádně velkém počtu a jejich pobyt se příliš protahoval, hned se zvedlo po celé provincii nesnesitelné pobouření, protože bratři se během kapituly navzájem obviňovati a zvenku stoupalo podezřívání světských lidí. Nakonec když ve všech konventech skončila vizitace, slavili provinční kapitulu v Oxfordu a jednomyslným rozhodnutím bylo podáno odvolání proti bratru Eliášovi.

2473
51. Vizitátor potom kromě vizitace měl pravomoc a ve svém pověření dostal pokyny, aby udělal další věci, které by byly pro bratry značným zatížením. Odebral se tedy do skotské provincie, svolal kapitulu a chtěl vizitovat. Ale bratři se odvolali, odmítli vizitaci a prohlásili, že měli už vizitaci provinčního ministra Irska podle zmocnění generální kapituly a že nechtějí další vizitaci. Když vizitátor viděl, že všude byl všeobecný zmatek a také sám se cítil nemálo zneklidněn, vrátil se do Německa a vzal s sebou zprávu o své vizitaci. Bratr Vilém z Ashby, kterého poslal vizitovat Irsko, jakmile vykonal to, co mu bylo nařízeno, odcestoval za ním do Kolína.

Proto když se bratři sešli v Římě, hned prosadili, aby vizitace určovala generální kapitula podle toho, jak to předpisují ustanovení o vizitátorech. Bratr Arnulf, papežský penitenciář, řekl, že kdyby se vtělil ďábel; nemohl by najít důmyslnější a silnější smyčku, kterou by spoutal duše, než byla tato vizitace.

2474
52. Na vizitační kapitule bratra Wygeria byl několikrát obviněn bratr Eustachius z Mercu, svaté paměti, a byl na jeden a půl dne vyloučen z kapituly. Jiný bratr, který se těšil menší důvěře, byl však hned ospravedlněn. Ten tehdy zvolal: »O já ubohý! Tento člověk tak vyhlášené svatosti a tak vyzkoušené ctnosti byl nakonec tak přísně odsouzen; a já jsem tak dobře vyvázl! Kdo ještě uvěří ve spravedlnost lidí?«

KAPITOLA IX.

ROZDĚLENÍ ANGLIE NA PROVINCIE

2475
53. Když uplynul dostatečný čas od příchodu bratří do Anglie, generální ministr bratr Eliáš vydal příkaz, aby anglická provincie byla rozdělena na dvě: jedna byla pojmenována skotská a druhá anglická jako dosud. Jak se říkalo, přál si, aby jako řád bratří Kazatelů měl dvanáct provinčních převorů po celém světě místo dvanácti apoštolů, tak on chtěl mít pod sebou 72 provinčních ministrů místo 72 učedníků.

2476
Ministrem Skotska byl zvolen bratr Jindřich z Reresby, avšak zemřel dříve, než ho zastihlo jmenování. Následoval ho bratr Jan z Kethene, kvardián Londýna, který zahrnul do provincie všechny konventy severně od Yorku. Přijal do řádu několik čestných a velmi užitečných osob. Naplněn horlivostí zejména pro božské oficium skýtal sám příklad zbožnosti. Přijal s největší úctou našeho ctihodného bratra Alberta z Leicesteru a pokorně ho požádal, aby vysvětloval řeholi bratřím. Potom po několik let řídil provincii Skotska chvályhodným způsobem a po jejím opětném sjednocení s Anglií byl vybrán generálním ministrem bratrem Albertem za provinčního ministra Irska.

2477
54. Dodatek. Za časů bratra Jana nařídil bratr Eliáš, aby si bratři sami prali své spodky: bratři anglické provincie uposlechli, zatímco bratři provincie skotské vyčkávali zvláštní písemný příkaz.

2478
55. Domnívám se, že je vhodné připomenout skutečnost, že i tento bratr Jan na generální kapitule v Janově houževnatě hájil ministra Anglie bratra Viléma z Nottinghamu, svaté paměti, společně s bratrem Řehořem z Bosellisu, a proti téměř celé generální kapitule vyhráli spor, podle kterého se měla zcela zrušit výsada povolená papežem ohledně přijímání peněz prostřednictvím prokurátorů a měl se zrušit výklad řehole vydaný papežem Inocencem IV. v těch bodech, ve kterých byl širší než výklad Řehoře IX.

2479
56. Tentýž bratr Jan z Kethene zasáhl na této generální kapitule u všech definitorů ve prospěch usmíření bratra Eliáše a dosáhl jeho napomenutí ze strany bratří, aby už neodkládal svůj návrat k poslušnosti vůči církvi a řádu.

2480
Tento bratr Jan se kromě toho tak horlivě snažil povznést studium, že nechal koupit v Paříži Bibli s podrobnými poznámkami a dal ji poslat do Irska. Kromě toho tak dbal na utěšování bratří, že mnozí roztrpčení v jiných provinciích utíkali se k němu a ukázalo se, že dělají velké pokroky pod jeho vedením. Když tedy vykonával úřad ministra asi dvacet let, byl na kapitule v Metzu zbaven úřadu, jako se stalo také bratrovi Vilémovi, ministrovi Anglie.

2481
57. Dodatek. Když bratr Eliáš byl zbaven úřadu, rozhodlo se, že v řádu bude pouze 32 provincií: 16 před Alpami a 16 za Alpami, a to z tohoto důvodu: od té doby, co volba generálního ministra příslušela pouze provinčním ministrům a kustodům, kdyby se počet těch, kdo měli hlas při volbách a v usneseních, příliš zvýšil, bylo by téměř nemožné dosáhnout souhlasu tolika osob v jakékoli věci, neboť velký počet je vždy příčinou nejednotnosti.

KAPITOLA X.

ZMĚNY A ROZŠÍŘENÍ KONVENTŮ

2482
58. Protože den ze dne rostl počet bratří, domy a pozemky, které byly postačující pro malý počet, již nestačily pro větší množství Navíc z Boží prozřetelnosti často vstupovaly do řádu osoby, pro které se zdálo spravedlivé a patřičné opatřit důstojnější životní podmínky. Na některých místech potom prostota bratří je pobádala, aby neuváženě přijali tak omezené prostory, že nebylo vůbec možné pomyslet na rozšíření prostoru a bylo nutné zcela zbořit příbytky.

2483
59. Za bratra Haymona došlo také k rozšíření parcel některých konventů, protože on tvrdil, že dává přednost tomu, aby bratři měli více pozemků a obdělávali je tak, aby měli potřebnou zeleninu, než aby ji od jiných žebrali. Toto řekl u příležitosti rozšiřování pozemku v Gloucesteru, který bratři předtím z rozhodnutí bratra Agnella zmenšili tak, že ho z větší části postoupili a nyní ho s velkými nesnázemi získávali zpět od pana Tomáše z Berkeley a podařilo se jim to jen díky zbožnosti jeho manželky.

2484
60. Za bratra Viléma byly přemístěny konventy v Yorku, Bristolu, Bridgewateru a byly dostatečně rozšířeny domy v Grimsby a Oxfordu. Ale když jeden bratr povzbuzen jeho mimořádnou důvěrou, takže bratři ho nazývali »jeho duší« - skutečně dostal od ministra velmi milý vlastnoručně napsaný list, kde ho tak nazval, když byl sklíčený - řekl bratru Vilémovi, že ho obžaluje u generálního ministra, protože konvent v Londýně není obehnán zdí, ten mu zapáleně odvětil: »A já odpovím generálnímu ministrovi, že jsem nevstoupil do řádu, abych stavěl zdi.« Se stejnou horlivostí nechal zřídit s prostotou střechu kostela v Londýně a odstranit ohradu kolem konventu. Jednou nicméně řekl onomu bratrovi, který byl jeho přítelem, že se musejí vystavět domy dost velké, tak aby je bratři v budoucnu již nezvětšovali.

2485
61. Dodatek. Bratr Robert ze Slaptonu mi sdělil, že když bratři obývali pronajatý dům, pokud neměli vlastní pozemek, kvardián měl následující vidění: Viděl, jak svatý František přišel do konventu. Bratři mu ihned běželi naproti a odvedli ho na terasu. On se posadil a mlčky se dlouho díval kolem. Zatímco bratři byli plni údivu, kvardián se zeptal: »Otče, na co myslíš?« Svatý František odpověděl: »Podívej se na tento dům!« On uposlechl a obrátil se, aby se podíval a viděl, že dům je ze spletených větví, hlíny a slámy. Svatý František řekl bratřím: »Takové by měly být domy Menších bratří!« Tu kvardián vzal vodu, umyl mu nohy a políbil stigmata na nohou. Toto se, myslím, stalo bratrovi Robertovi samému. Sám jsem potom poznal proslulého kazatele, který se veřejně přiznával, že kvůli starosti o budování domů ve městě ztratil radost z kázání a vroucnost, kterou pociťoval při modlitbě.

2486
62. Také bratr Jan, vizitátor bratří Kazatelů v Anglii, řekl o bratru Vilémovi z Abingtonu, že dříve než započal s výstavbou konventu v Gloucesteru, měl neocenitelný dar kázání a že takový a tak přesvědčivý kazatel by se nikdy neměl starat o stavby, protože, jak pokračoval bratr Jan, pro samé starosti, jak nabádat k almužnám, se stal natolik jalovým, že anglický král mu řekl: »Bratře Viléme, ty jsi dokázal tak duchovně mluvit, a nyní všechno, co umíš říci, je: Dej mi, dej mi, dej mi.« Při jiné příležitosti, když tento bratr Vilém lichotkami něco na králi vymáhal, ten ho nazval hadem.

2487
63. Pan opat z Chertsey mi vyprávěl, že když jeden jeho dobrý přítel bratr dominikán žádal ho o dříví, dal mu pouze jeden kus dřeva. A protože ten bratr mu řekl, že ho mrzí, že se obtěžoval jít až tam pro jediný kus dřeva, opat mu dal ještě jeden. Když však dále naléhal a říkal, že Bůh je trojjediný a že tedy mu musí dát tři kusy, opat odpověděl: »Ve jménu Boha, který je jediný, dostaneš teď jen jeden kus.«

2488
64. Když bratr Jindřich z Burfordu vstoupil do řádu v Paříži, v konventu bylo pouze třicet bratří. V té době právě stavěli konvent ve Valvertu, byla to velmi rozsáhlá stavba jak do výšky, tak do šířky, takže se mnohým bratřím zdála v rozporu se stavem chudoby řádu. Proto někteří, a zejména bratr Angeler, modlili se k svatému Františkovi, aby ji nechal spadnout. A hle, když bratři se chystali vstoupit do konventu, z Božího vnuknutí tam nikdo nevstoupil, a v tom okamžiku střecha a zdi se zřítily až do základů. Na tom místě se našly napsané tyto verše: »Boží dobrota ukázala tímto zřícením, že člověk má být spokojený s domem skromnějším.« A tak bratři to místo opustili.

KAPITOLA XI.

USTANOVENÍ LEKTORŮ

2489
65. Když byl rozšířen konvent (v Oxfordu), kde rozkvétalo hlavní studium v Anglii a kde obvykle se shromažďovali studenti, bratr Agnello dal vystavět dosti důstojnou školní budov při konventu bratří a požádal Mistra Roberta Grossatestu, svaté paměti, aby je učil.

Pod jeho vedením v krátkém čase učinili viditelné pokroky jak v teologických, tak v morálních předmětech, které jsou nutné pro kazatele. Když potom byl z Boží prozřetelnosti přeložen z učitelské stolice na biskupskou, učil bratry Mistr Petr, který se později stal biskupem ve Skotsku. Po něm následoval Mistr Rogger z Weseamu, dříve děkan v diecézi Lincoln a později jmenovaný biskupem v Coyentry. Stejně tak Mistr Tomáš z Walesu, poté co chvályhodně učil bratry v onom konventu, byl povýšen na biskupa v Sv. Davidu ve Walesu. Tedy tito mistři byli vždy bratřím ve všem nakloněni a šířili jejich skutky a jejich způsob života na různých místech. Proto pověst anglických bratří a jejich pokrok ve studiích se staly tak známými i v dalších provinciích, že generální ministr bratr Eliáš poslal bratra Filipa z Walesu a bratra Adama z Yorku, aby učili v Lyonu.

2490
66. Když přišel do Anglie bratr Albert z Pisy, jmenoval bratra Vincence z Coventry lektorem v Londýně a bratra Jindřicha, jeho rodného bratra, lektorem v Cambridge, a tak tam pomalu byli jmenováni další lektoři: bratr Vilém z Leicesteru v Herefordu, bratr Řehoř z Bosellisu v Leicesteru, bratr Gilbert z Cranfordu v Bristolu, bratr Jan z Westonu v Cambridge, bratr Adam Marsh v Oxfordu. A dar moudrosti se rozšířil v anglické provincii s takovou hojností, že před koncem provincialátu Viléma z Nottinghamu bylo v Anglii třicet lektorů, kteří vedli veřejné disputace a tři nebo čtyři, kteří učili bez práva disputace. Provinční ministr totiž určil z každého konventu na univerzity studenty, kteří by mohli nahradit lektory po jejich smrti nebo odvolání. Nyní další věci pomineme a povíme si krátce o nastoupení lektorů na univerzitách.

2491
67. Někteří začínali učit jako mistři, jiní přednášeli jako bakaláři. V Oxfordu jako prvý učil bratr Adam Marsh. Druhým mistrem byl bratr Radulf z Corbridge, který vstoupil do řádu, když chvályhodně zastávat místo mistra regenta v Paříži, byl jmenován generálním ministrem na stejné místo v Oxfordu, kde učil ještě jako novic. Třetím byl bratr Eustachius z Normanville, který byl ve světě šlechticem a byl bohatý; stal se mistrem svobodných umění a práva a kancléřem v Oxfordu.

2492
68. Bratr Petr, provinční ministr Anglie, řekl, že vstup bratra Eustachia z Normanville do řádu byl největším povzbuzením pro ostatní bratry, protože ve světě byl šlechtic a bohatý a vyučoval slavně svobodná umění a právo jako mistr regent, byl kancléřem v Oxfordu a byl připraven stát se i mistrem v teologii.

2493
69. Čtvrtým byl Tomáš z Yorku. Pátým Richard Rufus z Cornwallu, který oblékl františkánský hábit v Paříži v době, kdy bratr Eliáš vnesl do řádu neklid; složil své sliby v Anglii věrně a zbožně v době odvolání se do Říma proti zmíněnému ministrovi. Později přednášel Sentence (Petra Lombardského) jako bakalář kursor v Paříži, kde byl považován za velkého a vynikajícího filozofa.

2494
'Tento bratr Richard, když přišel do Anglie, vyprávěl na kapitule v Oxfordu, že v Paříži jeden bratr, když byl v extázi, měl vidění: viděl bratra Jiljího, prostého bratra laika, avšak kontemplativního života, vystoupit na učitelskou stolici vykládat sedm proseb modlitby Páně; posluchači byli pouze bratři, kteří byli lektory v řádu. Tu vstoupit svatý František, nejdříve setrvával v mlčení, potom zvolal: »Jaká hanba pro vás, že bratr bez vzdělání vás převyšuje ve vašich zásluhách před Bohem! « Potom pokračoval: »A protože poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává (1 Kor 8,1), mnozí učení bratři, kteří jsou velmi váženi, nebudou platit za nic v Božím království.«

2495
70. Jeden vynikající lektor, který se mnou studoval v Oxfordu, měl ve zvyku, zatímco učitel učil a disputoval, že ho neposlouchal a zabýval se jinými věcmi jako přepisováním kodexů. A hle, když se stal sám lektorem, jeho žáci byli tak nepozorní, že, jak tvrdil, byl každý den v pokušení zavřít knihu a odejít. Kajícně prohlásil: »Byl jsem stižen spravedlivým Božím trestem, že mě nikdo nechce poslouchat, protože ani já jsem nikdy nechtěl věnovat pozornost žádnému učiteli.« Kromě toho, protože měl příliš mnoho styků se svými světskými přáteli a pro tuto důvěrnost se staral o bratry méně než by měl, svým chováním ukázal ostatním, že pouze v mlčení a v pokoji se lze naučit slovům moudrosti a že nelze jinak proniknout do Božího zákona, jak říká jeden svatý, než klidnou myslí.

Když později šel do sebe, oblíbil si klid a mlčení a udělal takové pokroky, že biskup v Lincolnu prohlásil, že on sám by tak dobře neučil. A proto jak rostla pověst o jeho schopnostech, byl povolán generálním ministrem do Lombardie a získal si vážnost u samotné papežské kurie. Nakonec potom Matka Boží, k níž choval velkou úctu, se mu zjevila v okamžiku smrti, vzdálila od něho zlé duchy a zasloužila mu, že vstoupil šťastně do očistce, jak sám zjevil jednomu svému příteli. Řekl, že byl v očistci a že ho velmi bolely nohy, protože příliš často chodil k jedné zbožné paní, aby ji utěšoval, zatímco se měl více zabývat svými přednáškami a jinými důležitějšími starostmi. Prosil, aby se slavily mše za jeho duši; přítel je nechal po dva roky sloužit a připojil mnoho dalších prosebných modliteb.

2496
71. Další mistři vyučovali v Cambridgi: bratr Vincenc z Coventry, bratr Jan z Westunu, bratr Vilém z Poitiers a bratr Humphrey. Tento poslední mi sdělil, že když byl jednoho dne nemocný v Cambridgi, uslyšel hlas, který mu říkal: »Zůstaň bez pohnutí jako kámen.« Když tedy ležel nehybně jako kámen, přišli dva démoni, kteří se posadili po jeho levici, a anděl, který se postavil po pravici. Démoni ho začali dráždit nepravdivým obviněním, zatímco anděl dlouho stál mlčky. Nakonec oba ďáblové řekli: »Když bratři pijí nebo klábosí, místo aby šli na kompletář, zůstaneme tam; když se však zvednou, jdeme i my jinam.« Tehdy anděl řekl: »Vidíš, jak velká je zlomyslnost těchto ďáblů, chtějí tě zabít znechucením, abys již nebyl schopen chválit jméno svého Stvořitele.« Povzbuzen touto řečí začal se potit a vyléčil se.

KAPITOLA XII.

USTANOVENÍ ZPOVĚDNÍKŮ

2497
72. Bylo také více bratří, kteří ačkoliv neměli úřad kazatelů nebo lektorů, pro přízeň prelátů byli na různých místech pověřeni naslouchat zpovědím jak řeholníků, tak laiků, z poslušnosti a vůle provinčního ministra. Mezi nimi byl nejznámější bratr Salomon, který byl generálním zpovědníkem měšťanů a členů dvora v Londýně. V době, kdy byl kvardiánem v Londýně, po své nemoci, jak již bylo řečeno (kap. III.), pan Rogger svaté paměti, biskup Londýna, žádal na něm kanonickou poslušnost. Ale bratr Salomon, který měl dlouhý čas dobré vztahy s biskupem, přátelsky mu odmítl a dosáhl odklad až na další. Tento biskup si natolik vážil řádu, že vstal pokaždé, když ho některý bratr pozdravil. Při této příležitosti bratr Agnello poslal ihned do římské kurie svého delegáta a dostal pro bratry bulu pod názvem »Nimis iniqua«.

2498
73. Ve službě zpovědníka byl velmi vážený také bratr Mauritius z Derehamu, dobré paměti. Jednoho dne potkal chlapce, který chřadl dlouhou dobu pro nevyléčitelnou nemoc; když vyslechl jeho zpověď, uložit mu za pokání každý den se pomodlit třikrát »Zdrávas, Maria« a vyprosit si od Matky Boží zdraví, aby se mohl stát Menším bratrem. Chlapec poslechl a úplně se vyléčil. Proto když mu bylo asi patnáct let, bratr Mauritius ho zavázal žít mezi bratry jako jeden z nich, dokud neměl požadovaný věk (18 let). A když jej dosáhl, bez váhání vstoupil do řádu za provincialátu bratra Agnella.

2499
74. V Gloucesteru byl velmi známý bratr Vincenc z Worcesteru; byl skutečným otcem pro celou zemi, byl tak přísný sám k sobě a tak mírný a přívětivý ke svým podřízeným, že byl všemi milován jako anděl. Pro svůj přísný život a mimořádnou rozvážnost byl později ustanoven do úřadu kazatele a stal se zpovědníkem biskupa Rogera z Coventry.

2500
75. V Lynnu se proslavil věhlasem svatosti bratr Gottfried ze Salisbury, člověk, který přísností svého života se projevoval jako druhý František a svojí ctností, dobrotivostí a prostotou jako druhý Antonín. Když poslouchal zpovědi, jeho dobrota a soucit byly tak veliké, že když se nesetkal u kajícníků se znamením hluboké zkroušenosti, pohnul je k pláči vlastními slzami a vzlykáním. Tak se mu to stalo právě u šlechtice pana Alexandra z Bassingbournu. Když ten se zpovídal jako kdyby dával k lepšímu nějakou historku, bratr Gottfried hořkým pláčem a svými zásluhami a moudrými radami přiměl ho k rozhodnutí vstoupit do řádu Menších bratří. V tomto předsevzetí svatě zemřel. Potom se zjevil svému příteli, bratru Janovi ze Stamfordu, a na jeho otázku, jak se mu daří, odpověděl: »Moje duše se chová jako tvor poslušný svého Stvořitele a nachází svůj pokoj v Něm, který ji vytvořil z lásky.« Poučil ho také o víře ve svátost eucharistie tak hluboce, že žádný smrtelník by to nedokázal.

2501
76. V` Oxfordu se proslavil bratr Eustach z Mercu dobré paměti, který byl potom kvardiánem a nakonec kustodem Yorku. Ten rád vyprávěl následující epizodu. Svatý Lanfranco chtěl vstoupit do některého řeholního řádu; přestože již byl významným teologem, oblékl se jako šašek a putoval po různých klášterech, aby poznal mnišský život. Přicházel, tloukl na dveře chóru holí a když viděl, že se mniši otáčejí směrem ke dveřím a smějí se, říkal: »Zde není Bůh.« Ale když přišel do Bec-Hellouinu a žádný mnich si nevšímal, kdo to klepe, vstoupil tam jako bratr laik. Když potom papež Mikuláš svolal koncil proti Berengariovi, dostal povolení, aby tam přišel se svým opatem; a zde, zatímco všichni zůstali mlčky, ztrnulí nad slovy kacíře, požádal, aby byl vyslechnut a vyvrátil jeho názory tak jasnými důkazy, že Berengarius řekl: »Bud' jsi Lanfranco, nebo jsi ďábel.« A tak ho koncil poznal.

KAPITOLA XIII

POSLOUPNOST GENERÁLNÍCH MINISTRŮ

2502
77. Prvním generálním ministrem po svatém Františkovi byl bratr Eliáš, který byl notářem v Bologni. Po něm následoval bratr Jan Parenti z Florencie, provinční ministr Španělska, muž moudrý, zbožný a velmi přísný. Když byl zbaven úřadu stoupenci bratra Eliáše, ten byl opět zvolen generálním ministrem: Stalo se to takto: Na kapitule, která se konala v době přenesení ostatků svatého Františka, ti, kterým bratr Eliáš dovolil přijít na kapitulu - dal totiž dovolení všem, kdo si přáli na kapitulu přijít - chtěli ho udělat generálem proti názoru provinčních ministrů. Vzali ho tedy z jeho cely a přinesli na ramenou až před dveře kapitulní síně, a když je vyrazili, chtěli ho posadit na místo generálního ministra. Když to bratr Jan viděl, vysvlékl se před celou kapitulou.

2503
78. Tato kapitula vyslala k papeži Řehořovi IX. posly, aby získali prohlášení o řeholi, totiž svatého Antonína, bratra Gerarda Rossignola, penitenciáře papeže, bratra Haymona, který se později stal generálním ministrem, bratra Leona, později jmenovaného arcibiskupem v Miláně, bratra Gerarda z Modeny a bratra Petra z Brescie. Ti informovali papeže také o pohoršení vyvolaném bratrem Eliášem, protože generální ministr odvolal jeho nařízení, že na generální kapitulu nemohou přijít všichni bratři, kteří chtějí; dále ho informovali, že bratr Eliáš byl proto rozhořčen, a nechal přenést tělo svatého Františka dříve, než se bratři shromáždili. Papež byl tím vším dosti pobouřen a zaujal velmi tvrdý postoj proti Eliášovi, dokud se nedozvěděl o mimořádném životě, který vedl v poustevně. Proto dokonce na generální kapitule v Rieti, když Jan Parenti byl uvolněn z úřadu, papež dovolil, aby Eliáš byl jmenován generálním ministrem; především vzal v úvahu přátelství, které bylo mezi ním a blaženým Františkem.

2504
79. Později, protože bratr Eliáš byl důvodem pobouření po celém řádu svojí náklonností k pohodlí a svým násilným chováním, bratr Haymon z Paříže předložil návrh na jeho odvolání. A ačkoliv se bratr Eliáš proti tomu stavěl, mnozí ministři a četní bratři osvědčené ctnosti z předalpských provincií se sešli, aby konali generální kapitulu, zatímco byl pověřen záležitostmi řádu u kurie bratr Arnulf, penitenciář papeže Řehoře IX. Po dlouhém jednání byli z celého řádu vybráni bratři, kteří byli pověřeni přípravou reformy. Když byl návrh připraven, byl přečten za přítomnosti papeže na generální kapitule, na které bylo přítomno také sedm kardinálů (1239).

2505
80. Bratr Haymon tedy vstal, zdál se nesmělý a téměř se třásl, zatímco Eliáš si seděl zcela klidně a neochvějně, aspoň se tak zdálo. Bratr Haymon stručně řekl, že zvážil slova bratra Eliáše jako slova ctihodného otce, ale upozornil, že jestliže bratři řekli, že souhlasí, aby »jedl zlato«, nevyslovili tím svůj souhlas, aby měl poklad. Kromě toho jestliže řekli, že může mít koně, neřekli, že souhlasí, aby měl oře nebo ušlechtilého hřebce. Vtom bratr Eliáš ztratil trpělivost a prohlásil nahlas, že bratr Haymon lže. Jeho stoupenci začali vykřikovat urážky a pokřikovat a stoupenci druhé strany se chovali stejně. Papež jim pln nevole nařídil, aby mlčeli, a řekl: »Toto není chování hodné řeholníků.« 

2506
81. Papež se potom uchýlil do jedné cely a zavolal si ministry a kustody k volbě, a dříve než odevzdali svůj hlas, vyslechl názor každého. Když byl potom kanonicky zvolen bratr Albert z Pisy, ministr Anglie, bratr Arnulf, penitenciář papeže, který byl duší celé této záležitosti, vyhlásil výsledek volby a zanotoval: »Tebe, Bože, chválíme«. A protože, jak se říkalo, bratr Eliáš nikdy nesložil sliby na řeholi potvrzenou bulou papežem Honoriem III., a proto se považoval za oprávněného přijímat peníze, dostal ihned příkaz složit sliby na tuto řeholi, a tento příkaz byl rozšířen na celou kapitulu a potom na celý řád. Tak se i stalo. Potom nově zvolený ministr sloužil mši a když skončila, řekl bratřím, kteří nebyli účastníky kapituly: »Nyní jste byli přítomni první mši, kterou slavil generální ministr tohoto řádu. Vraťte se teď s požehnáním Ježíše Krista do svých konventů.« (Poznámka: Předcházející ministři včetně bratra Eliáše byli laici a cítíme tu, že opozice proti němu vycházela od duchovních.)

2507
82. Na této kapitule byl bratr Haymon zvolen ministrem celé Anglie a bratr Jan z Kethene, který byl ministrem Skotska, se stal ministrem Irska.

2508
83. Po těchto událostech bratr Eliáš se rozhodl přebývat v Cortoně a bez povolení a přes zákaz generálního ministra se odebral navštívit kláštery Chudých paní. Zdálo se, že je to důvod, pro který by mohl upadnout do klatby podle nařízení papeže. Bratr Albert mu přikázal, aby ho navštívil a dostal rozhřešení, nebo aby se alespoň setkali na nějakém místě na půli cesty. Ale bratr Eliáš to odmítl, a doslechl se o tom papež. I když bratr Eliáš dobře věděl, že papež chce, aby poslouchal generálního ministra jako každý jiný bratr, toto ponížení nesnesl on, který se nikdy nenaučil poslouchat, a přestěhoval se do oblasti Arezza (pozn.: kde se zdržoval císař Bedřich II.). Tehdy ho papež dal veřejně do klatby, jak si zasloužil.

2509
84. Pokud jde o bratra Alberta, choval se ve svém úřadu generálního ministra chvályhodně, napravil výstřelky svého předchůdce, prodléval za Alpami, kde první nadšení řádu zesláblo. Zemřel potom svatě v Římě, Angličané ho velebili víc než ostatní bratři pro jeho zbožnou horlivost.

2510
85. Po něm následoval Angličan bratr Haymon, který se snažil pokračovat v započatém díle svého předchůdce. Za jeho správy se konala první a poslední kapitula definitorů, která v řádu potom již nikdy nebyla svolána pro jejich přehnané požadavky. Snažili se všemi způsoby odvolat provinční ministry, kteří byli na kapitule společně s generálním ministrem, což se stalo. Proto nařízení, vydané za přítomnosti papeže na kapitule, na které byl sesazen bratr Eliáš a týkalo se této kapituly podřízených, a další nařízení, týkající se kanonické volby kustodů a kvardiánů, při následující generální kapitule právě pro přehnané požadavky podřízených bylo zrušeno. Někteří bratři totiž žádali, aby byli zcela zrušeni kustodi řádu a říkali, že jejich úřad je zbytečný. Bratr Haymon byl za Alpami, když uprostřed zimy byl povolán k protektorovi řádu a dalším kardinálům; odpověděl jim tak vyčerpávajícím způsobem na obvinění vznesená proti němu, že si opět získal jejich důvěru.

2511
86. Když byl generálním ministrem, kapitula vydala nařízení, kterým byli vybráni bratři ze všech provincií řádu, aby sepsali ty body řehole, o kterých byly pochybnosti, a předali je generálnímu ministrovi. V Anglii byli vybráni bratr Adam Marsh, bratr Petr, kustod Oxfordu, bratr Jindřich z Burfordu a několik dalších. V téže noci se zjevil svatý František bratrovi Janovi z Banastre a ukázal mu hlubokou studnu. Bratr Jan řekl: »Otče, hle, otcové chtějí vysvětlit řeholi, mnohem lépe by bylo, abys ji vysvětlil ty.« Světec odpověděl: »Synu, jdi k bratřím laikům a oni ti vyloží tvoji řeholi.«

2512
87. Dodatek. Bratr Haymon řekl, že bratři, kteří se nechtěli vrátit do konventu po nemoci dříve, než opět získají všechny síly ze strachu, že by nemohli více využít dobu k zotavení, podobají se dítěti, které museli učit číst proti jeho vůli. Totiž když dítě řekne A, ačkoliv umí vyslovit B stejně dobře jako A, nechce pokračovat dál, protože kdyby řeklo B, učitel by mu nařídil říci C a tak dále. Bratr Haymon řekl, že když žil ještě ve světě, byl tak rozmazlený, že nemohl žít bez mnoha šatů a obuvi, ale že se potom stal silnějším právě bez takových šatů. Když se bratr Haymon vrátil z generální kapituly, na které byl zvolen provinčním ministrem, měl strach pro své slabé zdraví a uvažoval, zda vůbec přejde na druhou stranu Alp. Ale stal se přesný opak, že tam, kde se obával o své zdraví, bylo odolnější a naopak ve Francii bylo slabší.

2513
88. Po něm následoval bratr Crescentius, kdysi slavný lékař a provinční ministr ve Veroně. Jeho horlivost byla podněcována milosrdenstvím, utvářena vědou a posilována vytrvalostí. Ale bratři jeho provincie byli tak proti němu, že v noci před generální kapitulou, na které byl zvolen, po obžalobě, kterou přednesl horlivcům řádu proti vzpouře spolubratří, jeden bratr měl vidění: viděl bratra Crescenda s oholenou hlavou, s dlouhými bílými vousy až k provazu a uslyšel hlas vycházející z nebe, který říkal: »To je Mardocheus.« Když se bratr Radulf z Remeše dozvěděl o tomto vidění, ihned řekl: »Jistě tento bude ještě dnes zvolen generálem.« Když potom nějaký čas věrně a pečlivě spravoval řád, bratr Crescentius požádal, aby byl z úřadu uvolněn; nato byl jmenován biskupem ve svém rodném městě.

2514
89. Dodatek. Tento bratr Radulf z Remeše, Angličan, po dlouhých obtížích se vrátil do Anglie a u Salisbury svatě zemřel, poté co dlouhý čas se věnoval rozjímání. Vyprávěl, že když se svatý František ubíral dlouho cestou v mrazivém větru, ztratil odvahu. Potom sebral odvahu a vystoupil na horu, svlékl si oděv, obrátil se proti větru a řekl si pro sebe, že by bylo lepší, kdyby teď měl hábit.

2515
90. Po něm následoval bratr Jan z Parmy, jeden z největších horlivců řádu, který v Paříži četl sentence jako bakalář kursor. Přišel do Anglie za časů bratra Viléma z Nottinghamu, slavil provinční kapitulu v Oxfordu a přivedl zpět k jednotě ty bratry, kteří chtěli ostatní předejít tím, že zastávali cizí názory. Velebil potom ve všech provinciích poslušnost a horlivost anglických bratří. V Paříži osobně usmířil bratry s mistry tím, že na univerzitě se prohlásil za prostotu povolání řádu, když odvolal stížnost bratří proti mistrům.

2516
Rozhodl, že generální kapitula se od té doby má konat střídavě před a za Alpami.

2517
Nakonec, když již necítil silu nést dále tíhu úřadu generálního ministra, dostal od papeže Alexandra IV. dovolení zřeknout se ho. Bratr Jan z Parmy říkal, že budova řádu se musí stavět na dvou zdech, totiž na svatosti života a na vědění, a že bratři postavili zeď vědění až do nebe tak vysoko, že se ptali, zda vůbec existuje Bůh. Naopak zeď ctnosti tak snížili, že bylo velkou chválou, když se o bratrovi dalo říci: »Je to člověk, jemuž se dá věřit,« a proto soudil, že se stavělo nerovnoměrně. Kromě toho chtěl, aby se bratři chránili proti prelátům a před vladaři spíše svatostí svého života a svými veřejnými zásluhami než papežskými výsadami, a byli vskutku menší mezi všemi pokorou a mírností.

2518
91. Dodatek. Bratr Jan z Parmy, generální ministr, během generální kapituly v Janově nařídil bratrovi Bonizovi, který byl druhem svatého Františka, aby řekl bratřím pravdu o stigmatech světce, protože mnozí ve světě o nich pochybovali. Bratr Bonizo se slzami odpověděl: »Tyto moje hříšné oči je viděly a tyto moje hříšné ruce se jich dotýkaly.«

2519
92. Také bratr Lev, druh svatého Františka, řekl bratru Petrovi, provinčnímu ministrovi Anglie, že se svatému Františkovi zjevil seraf, když byl vytržený v kontemplaci, a že toto zjevení bylo zřetelnější, než jak bylo popsáno v jeho životopise. A že při tomto zjevení mu byly odhaleny mnohé věci, které nikdy nikomu nesdělil. Svatý František však prozradil svému druhovi bratru Rufínovi, že když ještě zdálky viděl anděla, velmi se poděsil a že anděl ho tvrdě zasáhl; řekl mu, že jeho řád bude trvat až do konce světa a že žádný bratr se zlou vůlí v něm dlouho nevydrží, že nikdo, kdo nenávidí řád, nebude dlouho žít a že žádný řeholník, který miluje vlastní řád, neskončí špatně. Potom svatý František přikázal bratru Rufínovi, aby umyl a natřel olejem kámen, na kterém anděl stál, a on uposlechl. Tyto události, které sepsal bratr Warin ze Sedenefeldu, mu osobně vyprávěl bratr Lev.

KAPITOLA. XIV.

POSLOUPNOST PROVINČNÍCH MINISTRŮ

2520
93. Prvním provinčním ministrem Anglie byl tedy bratr Agnello z Pisy, jak bylo výše řečeno. Byl to muž nadaný především přirozenou rozvážností, vynikající v každé ctnosti, přesnosti a počestnosti života. Při návratu z poslání splněného chvályhodně u římské kurie pro anglické preláty společně s bratrem Petrem z Tewkesbury, tehdy kvardiánem v Londýně, a několika bratry Kazateli, onemocněl úplavicí v Oxfordu, jak se říkalo z chladu a pro námahu, kterou vynaložil, aby opět sjednal mír mezi králem a jeho maršálkem v marce Waleské, a ze svých cest po Anglii. Když se léky vyléčil z úplavice, byl postižen zánětem v břiše a bolest v boku byla tak prudká, že stěží potlačoval sténání.

Dříve než umřel, po tři dny neustále prosil: »Přijď, nejsladší Ježíši!« Když přijal svátosti církve, byl požádán, aby navrhl svého nástupce a on poradil, aby poslali bratra Huga z Wellys k bratru Eliášovi a toho aby bratři požádali, aby jim dal za ministra bratra Alberta z Pisy nebo bratra Haymona anebo bratra Radulfa z Remeše. Ze své pravomoci určil bratra Petra z Tewkesbury za svého vikáře. Když požádal jednotlivě každého bratra o modlitbu a společně s celou komunitou poručil svou duši Bohu, svatě ji vydechl. Jeho druhovi bratru Walterovi z Maddeley se zdálo, že vidí v chóru ležet mrtvé tělo, které vypadalo jako by bylo právě sejmuto z kříže s pěti krvácejícími ranami jako u Ježíše Krista; přišel blíže, protože myslil, že je to sám Ježíš Kristus, a viděl, že je to bratr Agnello.

Když po mnoha letech bratři byli nuceni jeho tělo přenést, totiž když zbořili kapli, kde byl v chóru blízko oltáře pohřben, nalezli olověnou rakev, ve které ležel, i samotný hrob plný nejčistšího oleje, jeho tělo však nedotčené zkažením a ještě oblečené, a vydávalo velmi příjemnou vůni.

2521
94. Dodatek. Je hodná zmínky skutečnost, že ctihodný muž, Mistr Serlo, děkan v Exeteru, vyčítal bratru Agnellovi, že málokdy jedl mimo konvent. Jednou se stalo, že kvardián v den, kdy kázal lidu, se po obědě zdržel a s jedním mnichem si vyprávěli vtipy před světským člověkem; onen den totiž jedli s bratry. Ten světský člověk řekl potichu jednomu bratrovi, který byl jeho tajemníkem, že tento způsob řeči se nehodí pro preláta a kazatele. Kvardián mi pak řekl, že by byl raději bodnut kopím mezi žebra než dávat takový příklad. Bratří dbali o dobré jméno řádu a přede všemi bratr Agnello tak, že neudělal výjimku ani pro královského tajemníka, naopak odvolal ho od dvora a nedovolil mu nic darovat ani přijímat.

2522
95. Dodatek. Bratr Agnello byl po dlouhý čas ministrem Anglie, ačkoliv byl pouze jáhnem a nechtěl být vysvěcen na kněze, až provinční kapitula požádala generální kapitulu, aby mu to nařídila. A byl tak zbožný v božském oficiu, že se nejen při mši, ale také v chóru a když byl na cestě, zdálo, že neustále pláče, ale tak, že se to nedalo zjistit ani podle nějakého zvuku či vzdechů nebo změny výrazu. Kromě toho vždy odříkával hodinky vstoje a trpce vyčítal jednomu bratrovi, že po puštění žilou odříkával velké hodinky vsedě. Když potom cítil, že smrt je nablízku, řekl bratru Petrovi z Tewkesbury: »Ty znáš celý můj život.« A protože bratr Petr odpověděl, že u něho nikdy nevykonal generální zpověď, tloukl se do hlavy a začal hořce plakat a ihned se zpovídal z celého svého života s podivuhodnou kajícností. Potom nechal zavolat bratry, dal jim rozhřešení a když na jeho přání začali za něj modlitby za umírající, vlastní rukou si zavřel oči a položil si ruce zkřížené na prsou.

2523
96. Když se tedy bratr Eliáš dozvěděl o smrti bratra Agnella, ihned rozlomil pečeť provincie, na které byl zobrazen beránek s křížem, a přijal s rozhořčením skutečnost, že bratři z Anglie ho požádali, aby jmenoval ministrem někoho z těch, které vyznačili. Proto téměř rok protahoval jmenování nového ministra Anglie. Nakonec, když opět odvolal jednoho bratra, kterého již poslal, nařídil bratru Albertovi z Pisy, který byl ministrem v Uhrách, Německu, Bologni, Marce Ankonské, Trevisu a Toskánsku, aby odcestoval do Anglie a ujal se úřadu ministra bratří. Přijel do Anglie v den svaté Lucie a v den Očišťování slavil provinční kapitulu v Oxfordu, kde kázal na téma: »Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni« (Iz 51,1). Všechny záležitosti bratří projednával podle svého uvážení, a to byl způsob, jak mohl vyzkoušet v mnoha formách pokoru, dobrotivost, prostotu, horlivost, lásku a trpělivost bratří v Anglii.

A ačkoliv bratřím veřejně řekl, že ho vždy najdou až do konce takového, jaký se jim ukázal na kapitule, nicméně od té doby mísil sůl evangelia s moudrostí stále rostoucí při každé mešní oběti, až se zcela změnil. A později vskutku tolik vzrostla jeho úcta k bratřím v Anglii, že se jim věnoval s veškerou náklonností svého srdce a připoutal si je nepopsatelným svazkem. Vpravdě shledal, že se ztotožňují s jeho vůlí při každém návrhu na zdokonalení a že jsou ochotni jít s ním do vězení a vyhnanství pro reformu řádu.

2524
97. Bratr Albert stanovil, že v domech pro hosty se má zachovávat ticho u stolu, ledaže by byli přítomni bratři Kazatelé nebo bratři z jiných provincií. Chtěl také, aby bratři nosili staré hábity přes nové, pro pokoru a aby nové déle vydržely. Nechal zbořit konvent v Southamptonu, který byl kamenný, i když s velkými obtížemi pro odpor obyvatel města; a s rozhořčením opět vrátil dokument o dohodě ujednané mezi bratry a mnichy v Readingu, podle níž tito je nemohli podle libosti vyhnat, a nabídl mnichům, že sám přemístí bratry z konventu, kdykoli to budou chtít. Když však kapli konventu nemohl zrušit, protože ji vystavěl král, přál si, aby byla zničena zásahem z nebe. Pouze s velkou potíží se mu podařilo umístit bratry v Chesteru a Winchesteru.

2525
98. Bratr Albert dostal od papeže Řehoře IX. bulu, ve které bylo stanoveno, že bratři Kazatelé nemohou nikomu bránit ve vstupu do toho řádu, který si dobrovolně vybral a že nesmějí připustit své novice k slibům, dokud neukončili zkušební rok. Ti opravdu měli ve zvyku připouštět k slibům toho, koho chtěli, třebas v den jeho vstupu do řádu, jako to udělal bratr Robert Bacon dobré paměti.

2526
99. Bratr Albert jednou řekl, že musíme velice milovat bratry Kazatele, protože v mnoha věcech velmi našemu řádu pomáhali a příležitostně nás naučili, jak se chránit před nastávajícím nebezpečím.

2527
100. Bratr Albert říkal, že především tři věci proslavily řád: bosé nohy, chatrné odění a pohrdání penězi.

2528
101. Bratr Walter z Reygate říkal, že jednomu bratrovi z provincie svatého Františka bylo zjeveno, že démoni konají každý rok sněm proti řádu a že objevili tři způsoby, jak mu uškodit: důvěrnost se ženami, přijímání neužitečných osob a užívání peněz.

2529
102. Provinční ministr bratr Albert říkával svému druhovi, bratru nazývanému »Všechno dobré« (Ognibene), když přišli k některému duchovnímu příteli: »Jez, jez, nyní to můžeme udělat bez škody.« Ale velmi se chránil vyhledávat světské osoby.

2530
103. V oněch dnech se stalo, že dva velmi známí bratři přišli do domu majitele půdy, který je přijal s poctou a bohatě pohostil. Zatímco seděli u stolu, přišel rektor kostela, který jim vyčítal, že nepřišli k němu; a neustále je pobízel, aby jedli masitá jídla, aniž by se mu však podařilo zviklat jejich střídmost; tu rozhněván řekl: »Jezte, jezte, opravdu zima zabije vaše těla jako hrdlo naše duše.« Nato vstal a odešel.

2531
104. Při božském oficiu bratr Albert byl vždy velmi zbožný a vyhýbal se rozptýlení mysli tím, že zavíral oči: Ve společenství bratří si získal jejich náklonnost svou veselostí a přívětivostí.

2532
Když se jednou všichni v konventu podrobili pouštění žilou, bratr Albert vyprávěl svým druhům následující podobenství, hlavně kvůli jednomu novicovi, který byl přítomen a považoval se za příliš chytrého, takže se odvažoval plést se do věcí, které se ho netýkaly. »Jeden venkovan,« řekl, »když uslyšel, že v ráji je největší klid a tolik slastí, odešel ho hledat, zda se mu náhodou nepodaří do něj dostat. Když konečně přišel k bráně, uviděl svatého Petra a prosil ho, zda může vstoupit.

Bratr Albert také chtěl, aby podřízení měli úctu ke svým představeným, protože je třeba bdít, říkal, aby »důvěrnost neplodila pohrdání.«

2533
105. Bratr Adam Marsh vyprávěl o jednom zvláště jemném chlapci, který byl stižen nemocí a na naléhání svého otce, aby jedl a udělal to z lásky k němu, neboť je jeho milovaný syn, odpověděl, že není jeho synem. Stejně odpověděl matce, která ho žádala o totéž. A když se ho jindy otec ptal, čí myslí, že je syn, jestliže není jeho, odpověděl podrážděně a drze: »Jsem svým vlastním synem.« Takoví jsou i ti, kdo jsou otroky svých vášní a rozmarů.

2534
106. Dodatek. Během tohoto rozhovoru bratr Albert vyprávěl podobenství proti domýšlivosti mladých, a řekl: Byl jeden býk, který běhal každý den na louky a na pole, kam se mu nejvíc zlíbilo. Ale jednou v čas první nebo třetí hodinky se přiblížil k pluhu a uviděl staré voly, kteří šli dopředu krok za krokem a vyorali málo. Tu jim to vyčítal a říkal, že on by udělal stejnou práci za chvilku. Voli ho požádali, aby jim pomohl. Zapřáhl se do jha a začal orat s velkým zápalem až do poloviny brázdy; zde unavený začal funět a oddechovat. Ohlédl se za sebe a řekl: »Jak, ještě jsem neskončil?« Staří volové mu odpověděli, že ne a tropili si z něho žerty. Býk odpověděl, že už nemůže. Tehdy volové řekli, že oni chodí pomaleji, protože musí pracovat stále a ne jen krátký čas.

2535
107. Bratr Albert byl přítomen na kapitule v Oxfordu, kde kázal mladý bratr. A protože ten odvážně odsuzoval přepych konventů a hojnost jídla, bratr Albert ho napomenul, že je slávychtivý.

2536
108. Jednou přinutil bratra Eustacha z Mercu jíst ryby proti zvyklostem, řekl, že řád ztratil mnoho dobrých lidí pro vlastní nerozumnost. A vzpomínal, že když pobýval se svatým Františkem ve špitále, světec ho přinutil sníst každý den dvojnásobné množství jídla, než byl zvyklý si brát. Bratr Albert byl také tak velkorysý, že jednou přísně vyčítal kvardiánovi i prokurátorovi, že se nepostarali lépe o bratry po námaze velké slavnosti. Byl člověkem tak dobrotivým a soucitným, že nařídil pod poslušností jednomu bratrovi se slabým zdravím, aby navštívil svou rodnou zemi a cestoval od jednoho konventu k druhému po celé kustodii, jestliže si to bude přát, a že zaplatí výdaje, jestliže by mu bratři dělali těžkosti. Potom co anglickou provincii výtečně dva a půl roku spravoval, odešel společně s několika delegáty na kapitulu svolanou proti bratru Eliášovi. A když se potom stal generálním ministrem, zemřel svatě v Římě v kruhu svých anglických spolubratří.

2537
109. Po něm následoval bratr Haymon, člověk velmi dobrotivý a přívětivý, staral se o to, aby mezi bratry vládl pokoj a láska. Oblékl do hábitu řádu biskupa z Herefordu, Radulfa z Maidstone. K tomu došlo po vidění, které on měl o bratru Haymonovi, když byl arcijáhnem v Chesteru. Takové bylo to vidění: zatímco seděl na synodě a dával pokyny duchovenstvu, přišel k němu chlapec, chrstl mu do tváře vodu a ihned se proměnil na dítě hodné soucitu. Potom přišel k posteli, na které ležel bratr Haymon, a požádal ho, aby mu dovolil položit se vedle něho, a tak to i udělal. A podle tohoto vidění došel dobrého konce v řádu. Bratr Haymon spravoval anglickou provincii jeden rok, potom byl zvolen generálním ministrem.

2538
110. V době, kdy bratr Haymon byl provinčním ministrem Anglie, řekl, že došlo k určitému neklidu po celém řádu, když bratři dosáhli toho, aby mohli nechat světit oltáře a hřbitovy v areálu svých konventů, protože tato místa nemohla už být užívána k světským účelům. Byl tak velkým horlitelem pro chudobu, že během provinční kapituly seděl s posledními bratry na podlaze jídelny, oblečený do velmi chudého a potrhaného hábitu.

2539
111. Po něm následoval jeho vikář bratr Vilém z Nottinghamu, jednomyslně zvolený a potvrzený těmi, kterým byla svěřena volba. Bratr Vilém, ačkoliv neměl zkušenost z nižších úřadů, totiž kvardiána a kustoda, spravoval provincii velmi energicky a horlivě, takže zpráva o jeho horlivosti a počestnosti se roznesly po všech provinciích.

2540
112. Bratr Vilém často vyprávěl, že svatý Štěpán, zakladatel řádu Grandmontu, měl na tajném a bezpečném místě uloženou skříňku a všem zakázal se jí dotknout, dokud žije. Bratři byli zvědavi, rádi by věděli, co je ve skříňce. Ale světec chtěl, aby k ní všichni měli podle jeho příkladu největší úctu Po jeho smrti se nemohli dočkat; otevřeli ji a našli tam pouze jeden lístek, na kterém bylo napsáno: »Bratr Štěpán, zakladatel řádu Grandmontu, zdraví své bratry a prosí je naléhavě, aby se vyhýbali světským lidem, protože tak jako vy, dokud jste nevěděli, co bylo ve skříňce, uchovávali jste ji ve velké vážnosti, tak budou jednat světští lidé s vámi.«

KAPITOLA XV.

DUCHOVNÍ POKROKY NĚKTERÝCH BRATŘÍ

2541
113. Nakonec mám za to, že musím připomenout, že dokud ještě žilo mnoho bratří, kteří založili vinici Menších bratří v Anglii, její větve se tak rozšířily v provincii a v řádu, že na její bratry byly vloženy různé hodnosti a úřady jak v řádu, tak mimo něj, a především na ty, kteří byli nejpokornější. Tak bratr Mikuláš, který byl laik a studoval v Anglii, stal se později zpovědníkem papeže Inocence IV. a potom biskupem v Assisi.

2542
Byl tu také chlapec, který velmi mladý byl přijat do řádu jako bratr laik; jemu se později zjevila svatá Panna a položila mu prst na ústa, aby pochopil, že se stane kazatelem a lektorem. Ten se stal nejen kazatelem a vynikajícím lektorem, ale byl také povýšen do nejvyšších úřadů v řádu.

Ale kdo by dokázal vyprávět, jaké pokroky udělali jednotliví bratři, kteří hnáni velkým nadšením vstoupili do řádu ihned po příchodu bratří. Ačkoliv někteří již byli zdatnými bakaláři a lidmi ze šlechtického rodu, přece nosili zkušební kaparon. Později někteří z nich vynikli horlivostí a s chválou vykonávali úřad kazatelský nebo vyučování anebo správy řádu.

2543
114. Bratr Eustach z Mercu, který byl po dlouhý čas kvardiánem v Oxfordu a později kustodem v Yorku, zachovával vytrvale až do smrti odříkání, noční bdění a tělesné umrtvování, ale k ostatním měl stále postoj laskavé a přímo andělské přívětivosti. Ve chvíli smrti opakoval z hloubi srdce tato slova k Matce milosrdenství: »U svého Syna, u Otce a Ducha svatého, tě prosím, Panno, stůj při mně při mé smrti a na mé poslední cestě.«

2544
Bratr Robert z Thornhamu, nejdříve kvardián v Lynnu a potom po mnoho let kustod v Cambridgi, podněcován podivuhodnou horlivostí vyžádal si dovolení, aby mohl odjet s křižáky do Svaté země. Když si potom získal nesrovnatelnou pověst jak mezi světskými lidmi, tak mezi bratry při vykonávání svízelných úřadů, projevil nám při své smrti tak zřejmá znamení spásy, že nikdo by o ní neměl pochybovat.

2545
Bratr Štěpán z Belassisu, nejdříve kvardián v Lynnu, potom kustod v Herefordu, byl člověkem takové přívětivosti a takové dokonalosti, že i slzami dokazoval horlivost svého srdce, když viděl, že ochabuje v řádu přísnost. Pro svou živou touhu po klidu dosáhl toho, že byl zbaven všech úřadů a měl z toho užitek, své posvěcení a nakonec věčný život (Řím 6,22).

2546
Bratr Vilém Cook, muž mimořádné síly, vyčerpal téměř všechny své sily při počátečních námahách v kustodii v Londýně a při dalších pracích; přešel proto od života aktivního k rozjímavému a bohatý na dobré skutky zemřel v pokoji.

2547
115. Bratr Augustin, pokrevní bratr bratra Viléma z Nottinghamu dobré paměti, byl od počátku důvěrníkem papeže Inocence IV., potom odjel do Sýrie společně s jeho synovcem, patriarchou z Antiochie, a později se stal biskupem v Laodicei. Vyprávěl přede všemi v konventu v Londýně, že byl v Assisi na svátek svatého Františka, jehož se účastnil také papež Řehoř, a když papež šel kázat, bratři zpívali antifonu: »Toho si světec vybral za otce«, a papež se usmíval. V tomto kázání papež vyprávěl, jak došlo k obrácení dvou bludařů v Benátkách, co byli k němu posláni s listy od kardinálů, kteří tam byli jako legáti. V těchto listech stálo, že oba tito bludaři viděli jedné noci ve stejnou hodinu našeho Pána Ježíše Krista jako soudce, seděl se svými apoštoly a zástupci všech řádů na světě, ale neviděli žádného z Menších bratří ani svatého Františka, kterého jeden z legátů prohlásil v jednom kázání za většího než svatého Jana Evangelistu pro jeho stigmata. Viděli potom, jak se Pán Ježíš sklonil na hruď Jana a ten na jeho.

2548
116. Jak hluboce však byli zavázáni, jak milostivě byli zaplaveni Božími dary, jak nesmírně byli poctěni ti, kdo mohli nalézt radu ve svých pochybnostech, posílení ve svém zármutku, příklady a podněty v závažných věcech od takových osob, které měly první dary Ducha (Řím 8,23)! Jak nevýslovná milost! Jaká neporovnatelná výsada! Jak nevyčerpatelná sladkost dobrotivé lásky moci se těšit z důvěrnosti takových lidí, být potěšeni během pozemské pouti zvláštní náklonností tak vynikajících lidí, být chráněni přízní lidí tak slavných!

2549
117. Po tomto kázání odešli, aby papeže mohli navštívit noví rytíři a on každému z nich položil na krk květinový věnec. Z této události vznikl zvyk, že všichni ti, kdo se měli stát rytíři, dostávali zbraně o tomto svátku. Při této příležitosti slavil papež mši mimo kostel na stole pod širým nebem, protože se pro obrovský zástup lidí nemohl vejít do kostela.

2550
118. Bratr Petr z Tewkesbury, ministr Německa, hájil za pomoci milosti Boží věc řádu proti králi, legátovi a některým falešným bratřím, a to s takovým mistrovstvím, že pověst o jeho činu se rozšířila do mnoha provincií a jeho horlivost pro pravdu se ukázala nepřekonatelná.

2551
Bratr Petr si zasloužil zvláštní náklonnost biskupa z Lineolnu a dostával od něho často důvěrné moudré rady. Jednoho dne mu opravdu řekl, že jestliže se bratři nebudou věnovat studiím a nebudou se pilně zabývat poznáváním Božího zákona, stane se jistě i nám to, co jiným řádům, které žel vidíme v temnotách nevědomosti.

2552
Biskup z Lincolnu dále řekl bratru Janovi z Dya, aby mu poslal ze své země šest nebo sedm duchovních, kterým by mohl udělit obročí ve své diecési, třebas by neznali anglický jazyk, neboť by kázali svým příkladem. A to dokazuje, že biskup neodmítl duchovní, které papež jmenoval, a synovce kardinálů proto, že neznali anglický jazyk, ale proto, že se zajímali pouze o pozemské věci. Tak tedy, když advokát řekl v kurii: »Církevní zákony to nařizují,« odpověděl: »Ale ne, jsou to psi, kdo to nařizují.« (Slovní hříčka: canones - canes.) Ale.potom vstal a na kolenou přiznal svou vinu anglicky před mladými lidmi, které mu navrhli kardinálové, a bil se v prsa, plakal a naříkal. Mladíci zmateni odešli.

2553
Jindy při návštěvě v kurii jeden papežův komorník požádal biskupa o tisíc liber a chtěl, aby si je půjčil u kupců. Biskup odpověděl, že jim nechce dát příležitost k těžkému hříchu, ale že jestliže se vrátí zdráv a bez pohromy do Anglie, uloží peníze u templářů v Londýně, jinak však komorník nedostane ani pětník.

2554
Jindy řekl bratru Kazateli: »Tři věci jsou nutné pro uchování zdraví těla: jídlo, spánek a dobrá nálada.« Jednou nařídil melancholickému bratrovi, aby za pokání vypil plný pohár nejlepšího vína, a když ho ten s těžkým srdcem vypil, řekl mu: »Milý bratře, kdybys častěji dělal takové pokání, měl bys určitě klidnější svědomí.«

2555
119. Bratr Petr dále vyprávěl, že když někteří duchovní arcibiskupa sv. Edmunda žádali nějakou výhodu pro svého příbuzného, který byl kočím, tento svatý biskup odpověděl: »Jestliže je jeho vůz rozbitý, nechám ho vzhledem k vašim prosbám opravit; jestliže se nedá opravit, koupím jiný; ale buďte si jisti, že nikdy nezměním jeho postavení.« Týž svatý biskup jindy řekl, když mu nabízeli drahocenné šperky a trvali na tom, aby je přijal: »Jestliže vezmu, zaplatím. Mezi těmi slovy je rozdíl pouze jediného písmena.« (Slovní hříčka: »Si prendo - pendo.«)

2556
Ještě otec bratr Petr vyprávěl, že biskup z Lincolnu, když se ujal úřadu ve své diecézi, neměl koně. Jeho správce ho přišel navštívit, když seděl uprostřed svých knih, a oznámil mu, že přišli dva bělovlasí mniši, aby mu předvedli dva nádherné jezdecké koně a trval na tom, aby je přijal, přitom zdůrazňoval, že mniši jsou volní. Ale biskup to kategoricky odmítl, ani se nepohnul ze svého místa, a řekl: »Kdybych je přijat, zatáhli by mě svými ohony do pekla.«

2557
120. Robert Grossatesta, biskup z Lincolnu, se jednou velice urazil, protože provinční ministr nedovolil jednomu bratrovi, aby bydlel v jeho domě, jako to dříve dělal, takže již nechtěl mluvit s žádným bratrem, ani se svým zpovědníkem. Tehdy bratr Petr mu řekl, že kdyby daroval všechno své jmění bratřím, nepokládali by to za nic, jestliže by jim nedal i náklonnost svého srdce. Biskup začal plakat a řekl: »Opravdu stále hřešíte, protože mi ukládáte příliš velký trest, neboť já vás nemohu nemít rád, ačkoliv jsem se tak jevil.« A opravdu, třebaže bratři jedli u jeho stolu, vedle něho, nechtěl s nimi mluvit.

Biskup řekl bratru Petrovi, že konventy položené při vodě jsou zdravé, jen jsou-li umístěny dosti vysoko. Také řekl, že se mu velmi líbí, když vidí zalátané rukávy bratří. Ještě dodal, že je lepší čistý pepř než zázvor v omáčce. Také řekl, že ho těší, když vidí, že jeho žáci věnují málo pozornosti jeho přednáškám, které si velmi pečlivě připravoval, protože tehdy je zbaven příležitosti být domýšlivý a neztrácí tedy nic ze své zásluhy.

2558
121. Bratr Mansvet, nuncius papeže Alexandra IV. v Anglii, vyprávěl tomuto otci v témže místě, že v den, kdy byl čten v konsistoři list o osmi bodech, který Inocenc IV. vydal proti bratřím Kazatelům a Menším bratřím, ztratil řeč a v důsledku toho se mu podařilo říci pouze: »Trestem káráš vinu člověka« (Žl 39,12). Často vzýval svatého Františka; a když ještě měl pevné zdraví, měl ve zvyku říkat, že žádný svatý mu nikdy tolik nepomohl jako svatý František.

2559
Papež Alexandr IV. předpovídal, když ještě byl biskupem v Ostii, že Pán rychle odstraní papeže pro jeho horlivost v neprospěch řádu. Když pak zemřel, všichni jeho přátelé ho opustili, ne však Menší bratři. A stejná věc se stala při smrti jeho předchůdců, Řehoře, Honoria a Inocence, dokonce při smrti tohoto posledního byl přítomný sám svatý František. Bratr Mansvet dodal, že žádný žebrák, ba žádný člověk neumírá bídněji a ubožeji než papež.

2560
Týž bratr Mansvet uvedl, že hned v den svého zvolení papež Alexandr IV. zrušil list, který vydal Inocenc IV. proti bratřím Kazatelům a Menším bratřím, a byl to první čin jeho papežského úřadu, že ho odvolal. Inocenc skutečně vydal dekret, kterým měli být dáni do klatby všichni bratři, kteří by dovolili farníkům ve sváteční den být přítomni na jejich mši a další podobné věci.

2561
122. Bratr Mansvet ještě vyprávěl, že jeden bratr, zatímco dlel na modlitbách v zahradě na Sicílii, uviděl, že mocné vojsko o pěti tisících rytířích vstoupilo do moře a moře zaznělo, jako kdyby bylo z roztaveného žhavého bronzu, a jeden z nich mu řekl, že je císař Bedřich a že táhne na horu Etnu. Skutečně Bedřich zemřel v tuto dobu.

2562
123. Ještě vyprávěl, že když byl asi desetiletý chlapec, Menší bratři ho učili, aby měl ve velké vážnosti svátost oltářní a on, aby mohl o Velikonocích jít k přijímání, třebaže byl ještě chlapec, postil se po téměř celou postní dobu. A právě v den Velikonoc, když všichni lidé šli k přijímání, ničema nejhorší pověsti jménem Ezzelino také šel k přijímání. Když přijal svátost oltářní, bez náležité úcty se ihned vrátil na své místo, posadil se na lavici, začal si povídat se sousedy a choval se tak, jako by měl v ústech jen kus chleba. Tu uviděl bratr Mansvet, jak z jeho úst vypadla svatá hostie, která ve velké vzdálenosti spadla na zem. Ihned přiběhl ke knězi, který byl svatý muž, a sdělil mu, co viděl. Kněz mu nařídil hledat hostii tam, kde ji viděl spadnout, a on běžel a našel ji na stejném místě, ačkoliv to bylo tam, kde lidé procházeli sem a tam, jak chodili k přijímání. Tak jako chlapec zbožně přijal tuto hostii i všechny posvěcené hostie, které zůstaly na oltáři, a jeho víra se nevýslovně posílila.

2563
124. Bratr Petr, ministr Anglie, který byl ve velmi důvěrném vztahu s domem Gottfrieda le Despenser, vyprávěl, že jednoho dne odešel do tohoto domu a jako vždy mu šel radostně naproti syn pána, malý chlapec jménem Jan. Když se potom s jeho matkou odebrali do kaple, i on se účastnil mše, kterou slavil bratr Petr. Když se vrátili do domu, chlapec se začal bratrovi vyhýbat a ani matce se nepodařilo přesvědčit ho, aby k němu šel. Když se chlapce zeptala na důvod, odpověděl, že viděl, jak bratr Petr pohltil dítě na oltáři v kapli, a proto má strach, aby to neudělal i s ním.

2564
125. Bratr Warin z Erwelle vstoupil do řádu velmi mladý a dělal takové pokroky, že učil v několika konventech a byl mnohými velmi obdivován; choval se moudře ve vztazích s významnými lidmi a jednal v záležitostech řádu vždy chvályhodným způsobem, každým dnem rostl v kazatelské službě a rozvíjel se obdivuhodně i v kontemplaci. Zemřel v Southamptonu před oltářem o třetí hodině odpolední, když objímal a líbal Ukřižovaného. Stalo se potom, že jeden bratr jménem Jan, již dlouho mrtvý, se zjevil v Salisbury bratru Šimonovi z Wynbourne a řekl mu, že se mu daří dobře a že bratr Warin zůstal jen krátký čas v očistci a vystoupil k Pánu Ježíši.

2565
126. Anglická provincie se pozvedla k takové dokonalosti, že když byl v Anglii generální ministr bratr Jan z Parmy, často opakoval: »Kdyby jen taková provincie ležela uprostřed světa, aby sloužila za příklad pro všechny! « Tento generální ministr slavil provinční kapitulu Anglie v Oxfordu a na ní potvrdil provinční konstituce týkající se střídmosti a chudoby budov. Bratřím ponechal svobodu, zda má potvrdit nebo odvolat provinčního ministra, a ti jednomyslně žádali, aby ho potvrdil.

2566
127. Tento bratr Vilém (z Nottinghamu, provinční ministr) vyprávěl, že když biskup z Lincolnu svaté paměti učil Menší bratry v Oxfordu, jednoho dne kázal na konventní kapitule o chudobě a objasňoval, že na žebříku chudoby stupeň nejbližší nebi je stupínek žebroty. Ale potom důvěrně dodal bratru Vilémovi, že je stupeň ještě vyšší, a to žít z vlastní práce. A tak vyslovil, že beghardi jsou nejsvětějším řádem naprosto dokonalým, protože žijí z vlastní práce a nejsou přítěží společnosti, neboť nechodí po žebrotě.

2567
128. Týž otec také řekl, že jeden novic, který chtěl zachovávat zdrženlivost, se svěřil svému magistrovi, že si předsevzal odměřovat si postupně, až kam bude moci jít. Magistr mu dal s radostí souhlas. Začal tedy a když po mnoho dní magistr se ho ptal, jak se mu daří, odpovídal, že dobře, ale jednoho dne se mu přiznal, že dostal strach, že příliš zeslábne. Tehdy mu magistr řekl: »Hned jez a pij, pro lásku Boží, nebo se celý ztratíš, protože nyní ti chybí víra. Stejně tak když svatý Petr začal mít strach, začal se topit.«

2568
129. Bratr Vilém ještě říkal, že je nutné pozorně dbát na ducha a úmysl svatého Františka, které měl při sestavování řehole, jinak do řádu proniknou zbytečnosti, tak jako nepozorovatelně rostou vousy. Dále že je důležité stavět se na odpor proti pokušením světa mnohem energičtěji, než jak by se zdálo nutné, jinak by nás mohl táhnout stále více dolů, než chceme, jak to dělá vlna řeky s těmi, kteří ji chtějí přebrodit a jdou přímo proti druhému břehu.

Ještě prohlásil, že člověk nemůže vědět, zda je dobré nebo špatné změnit místo, dokud ho nevyzkoušel, jako si nevšimne, že má vlasy na hlavě, dokud ho někdo za ně netahá.

2569
Tento bratr Vilém se věnoval studiu Písma a snažil se velmi svědomitě, aby pro ně nadchl studenty. Také když byl u stolu mimo refektář, chtěl stále mít nějakou knihu na čtení. Uctíval se zvláštní láskou jméno Ježíš a rozjímal s velkou zbožností slova svatého evangelia. Dal dohromady také velmi užitečný komentář ke Konkordanci čtyř evangelistů od Klementa (z Langthonu) a starat se o to, aby byl přepsán pro řád celý výklad od téhož autora. Zdržoval se dlouho při rozjímání, zejména po jitřní, a v noci již nechtěl poslouchat zpovědi a důvěrnosti bratří, jak to dělali jeho předchůdci. Také prohlásil, že jako je horší dát špatnou radu, jak něco splnit, než udělat to sám špatně, tak jsou horší zlomyslné úsudky o tom, co se v řádu děje, než jednat s bratry nedokonale.

2570
Nesnadno věřil obviněním, tím méně když žalobce nebyl ochoten obvinění opakovat před dalšími osobami; dělal si především starosti, aby se vyhnul podezřívání. Dále se vyhýbal velmi horlivě důvěrnosti s mocnými a ženami a s velikostí skutečně obdivuhodnou se nestaral o hněv mocných, když šlo o spravedlnost. Jednou prohlásil, že mocní si připoutali své přátele svými radami, a ženy svou falešností a zlomyslností se snaží, aby popletly hlavu i osobám zbožným. Účinně se staral, aby opět vrátil pověst osobám, které ji ztratily, jestliže viděl, že vskutku litují; s velkou laskavostí se snažil utěšit zkormoucené, zejména ty, kteří zastávali odpovědná místa v řádu.

2571
130. Když po téměř čtrnáct let řídil anglickou provincii, byl uvolněn z úřadu na generální kapitule v Metzu (1254) a poslán k papeži jako delegát této kapituly. Ale když přišel do Ženevy společně s generálním ministrem, jeho druh bratr Richard byl nakažen morem, který tam vypukl. Zatímco ostatní se spěšně vzdálili, on zůstal, aby mu pomáhal, nakazil se a také zemřel. Ale bratři v Anglii, když slyšeli, že byl zbaven úřadu, ale nevěděli o jeho smrti, svolali provinční kapitulu a opět ho zvolili. Když se generální ministr o tom dozvěděl, že bratři jednali spíše z náklonnosti než z promyšleného rozhodnutí, nechal znovu svolat kapitulu prostřednictvím vikáře, bratra Řehoře z Bosellisu, a napomenul je, aby již nikdy nevolili bratra pověřeného generální kapitulou nějakým úkolem. Přenesl potvrzení zvoleného na bratry Jana z Kethene, Adama Marshe a Jana ze Stamfordu. A byl zvolen a potvrzen bratr Petr z Tewkesbury.

2572
131. Když bratr Eliáš byl zbaven úřadu generálního ministra, požádal papeže Řehoře, zda by mohl být znovu zvolen, a papež odpověděl záporně.

2573
132. Když jednou někteří bratři protestovali, že se nemají dělat určité dluhy, svěřil mi bratr Vilém svou myšlenku: že se bratři nemají nijak zavazovat k vyrovnání určitou formou ani stanovit přesnou dobu splacení, ale spíše mají dovoleným způsobem zajistit vyrovnání vlastního závazku a vlastní spolehlivost, aby dluh mohl být vyrovnán.

Také řekl, že bratři mohou právoplatně vzít na sebe dluhy ve stovce případů a že bratr se nedopustil hříchu, jestliže rozdal peníze, které dali jiní jako almužnu.

Bratr Vilém řekl, že během jeho dlouhého pobytu v konventu v Římě, když bratři neměli jiné jídlo než kaštany, tak ztloustl, až se velmi styděl.

2574
Řekl mi také, že když byl ještě v otcovském domě, přišly chudé děti a prosily o almužnu; on jim dal svůj chléb a ony mu darovaly kousek svého, a jemu se zdálo, že ten tvrdý chléb, vyžebraný pro lásku Boží, byl chutnější než měkký chléb, který jedl on a jeho kamarádi. A tak děti, aby udělaly svůj chléb chutnější, prosily se navzájem o chléb pro lásku Boží.

Kromě toho bratr Vilém řekl, že po vizitaci bratří potřeboval trochu žertovat, aby zapomněl na to, co slyšel. Sám se mi svěřil, že milý Ježíš vyvolá nový řád, aby povzbudil ten náš, a já myslím, že to se uskutečnilo zřízením řádu Kajícníků Ježíše Krista.

2575
133. Na kapitule ve Stamfordu totiž dal za vzor bratřím zejména řeholníky z řádu svatého Augustina. Už déle před tím přijal velmi přátelsky karmelitány, které hrabě Richard z Graye uvedl do Anglie, když se vrátil ze Sýrie hrabě Richard (z Cornwallisu).

Pan Robert, biskup z Lincolnu, odmítl bratry řádu nositelů Kříže (Cruciferi) a stejným způsobem byli odmítnuti, ale právem, bratři Křížového řádu (Crucis). Bratři řádu Trinitářů do Anglie přišli mnohem dříve; založil je z Božího vnuknutí za papeže Inocence III. Mistr teologie Jan, kterému se zjevil Ježíš Kristus, když slavil mši před biskupem z Paříže a duchovenstvem.

Bratr Petr zpočátku přijal bratry Kajícníky Ježíše Krista a doporučil je na kapitule v Londýně. Vznikli v Provenci v době Lyonského koncilu a založil je novic propuštěný z našeho řádu (viz 2656). V třetím roce provincialátu bratra Petra přišli do Anglie bratři řádu Mučedníků, který založil jistý Martin, který byl předtím v Paříži šaškem německých šlechticů.

2576
134. Jeden moudrý bratr říkal, že jsou dvě věci, které mají bratři zejména rádi, ale je tu ještě třetí, o kterou se starají více: dvě věci, které milují, jsou chudoba bez nouze a trpělivost bez těžkostí, třetí, o kterou se starají více, je modlitba bez odevzdanosti.

2577
135. Jistý Jan, člověk vážený ve světě, protože měl velkou postavu a majetek, ale prostý pro malé vzdělaní, když vstoupil do řádu a složil sliby, vykonával až do stáří úkol vrátného. Ten krátce před smrtí předpověděl s jistotou hodinu svého skonu. Řekl, že musel vystoupit během jedné noci na velmi vysokou horu, ale když se dostal do poloviny, jak šplhal nohama i rukama, byl tak vyčerpaný, že považoval za marné pokračovat dát. A hle, mnoho chlapců radostně poskakovalo s veselou tváří a křičeli na něho z vrchu: »Hej, bratře Jane, proč se zastavuješ? Pojď nahoru!« A hned někteří ho vzali pod paží, jiní za provaz a ještě jiní za rukávy a táhli ho vesele na vrchol hory. »Myslím,« řekl, »že malí a chudí, které jsem nasytil u brány zbytky ze stolu bratří, mi pomohou dostat se do nebe.« A když to řekl, vydechl duši do rukou Spasitele.