I. FRANTIŠKÁNSKÉ KRONIKY A SVĚDECTVÍ

KRONIKA Jordána z Giano

Na kapitule 1221 František předložil program vyslání svých bratří do Německa po neúspěchu první misie. Jordán z Giano, »zvědavý« bratr, kletý chce osobně poznat budoucí mučedníky - ve své hrůze je o tom přesvědčen - je téměř žertem násilně přijat za člena skupiny odcházejících. Po 40 letech práce v této krajině s posláním uvnitř země i mimo ni - v r. 1241 byl vikářem česko-polské provincie, odkud poslal listy, ve kterých upozorňoval na nebezpečí Tatarů - na provinční kapitule v Halberstadtu v r. 1262 vzal na sebe úkol nadiktovat své paměti o založení a vývoji řádu v Německu. A dodržuje přísně hranici, kterou si stanovil, o misiích v dalších krajinách se nezmiňuje, spíše uvádí zprávy, které se týkají počátku řádu a událostí za času bratra Eliáše: to jsou historicky nejcennější stránky.

KRONIKA, která je na prvních stránkách živá a velmi lidská, zatímco vypráví ne vždy veselé dobrodružství nových »rytířů kulatého stolu« při cestě na sever, na dalších stránkách se stává strohou a podstatnou a pohybuje se stále mezi dvěma analytickými póly: generální kapituly a německé provinční kapituly. Ale přirozená sympatie pro drobné příběhy umožňuje starému vypravěči zřetelně, důvěryhodně a upřímně se vyjádřit o skutcích a povahách lidí, o utrpení a nadšení, jednoduchosti i lstivosti. Jordán nás seznamuje s řádem tak, jak se vyvíjel a rozrůstal, a nyní rozjímá o tom, že velké dobrodružství při jeho založení v Německu je nádhernou a velmi slibnou skutečnosti.

ÚVOD

2320
Bratřím řádu Menších bratří v celém Německu bratr Jordán z Giano ve spoletském údolí přeje nyní vytrvalost v dobrém a do budoucna věčnou slávu s Kristem.

2321
Když jsem někdy vyprávěl příhody o prostých osudech a životě prvních bratří, kteří odešli do Německa, četní bratři, kteří naslouchali, byli tím povzbuzeni a mnozí mě víckrát požádali, abych sepsal to, co jsem vyprávěl, a i další události, na které jsem si dokázal vzpomenout, a také abych uvedl, kterého léta Páně byli bratři posláni do Německa a stalo se to neb ono.

A protože, jak říká Písmo, »vzdor je jako hřích věštění a svéhlavost jako zločin modloslužby« (1 Sam 15,23), rozhodl jsem se vyhovět naléhavému přání bratří, ke kterému mě především měl bratr Baldovín z Brandeburgu, který, povzbuzován bratrem Bartolomějem, nabídl se jako písař a byl pak k tomu určen bratrem Bartolomějem, tehdejším ministrem saské provincie.

Tedy léta Páně 1262, po mši při kapitule v Halberstadtu, slavené v neděli »Jubilate« (30. dubna 1262), když jsem tu zůstal po kapitule já jako vypravěč a bratr Baldovín jako písař, jsem se do toho pustil, aniž bych předpokládal, že učiním zadost onomu přání. A jestliže se mi to podaří, budu i já spokojený; pokud ne, budete muset být shovívaví, protože, jak víte, dal jsem se do tohoto díla, i když nejsem právě učený, ale vy jste mě přinutili.

Pokud jde o časovou posloupnost, jestliže jsem se na některém místě zmýlil, protože mi paměť již dobře nesloužila, věc to přirozená pro člověka již starého a unaveného, prosím čtenáře o prominutí a tam, kde našel chybu, nechť mě laskavě opraví.

Rovněž tak budu vděčen tomu, kdo okrášlí elegantnějšími slovy styl spisovatele a hrubé chyby vzniklé při diktování. Zdá se mi dostačující, že jsem dal věcné podklady výborným spisovatelům a znalcům psaní.

2322
 Když zvážím, jak skromně jsme tenkrát začali já i ostatní bratři, kteří se mnou byli vysláni do Německa, a k jaké slávě náš řád dnes dospěl, jsem dojatý, velebím ve svém srdci božskou dobrotivost a cítím povinnost obrátit se k vám tímto slovem Apoštola: »Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek,« kteří by položili základ našemu řádu svojí moudrostí, »ani mnoho mocných,« kteří mu zajistili silnou ochranu, »ani mnoho urozených,« kvůli jejichž přízni bychom vzali na sebe řádový život. »A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet« (1 Kor 1,26-29).

Proto se tedy chválíme v Bohu, který si ve své moudrosti vymyslel tento řád a skrze svého služebníka Františka jej dal světu za příklad, a to ne jen v jediném člověku. O tom se bude vyprávět v následujících kapitolách, kdy, jak a prostřednictvím kterých osob k nám tento řád dospěl.

2323
1. Léta Páně 1207 František, který byl obchodníkem, se zkroušeným srdcem a zasažen shůry Duchem svatým, začal život v pokání a šatu poustevníka. Ale protože o jeho obrácení toho bylo řečeno dost v »Legendě« (Celanově), zde vybíráme jiné příběhy.

2324
2. Léta Páně 1209, tři roky od svého obrácení, pozorně naslouchal v evangeliu tomu, co Kristus řekl svým učedníkům, když je poslal kázat. Ihned odložil hůl, mošnu a obuv a změnil oděv za takový, jaký nyní nosí bratři, a stal se následovníkem evangelní chudoby a horlivým hlasatelem evangelia.

2325
3. Léta Páně 1219, deset let od svého obrácení, bratr František na kapitule u Panny Marie v Porciunkule poslal bratry do Francie, Německa, Uher, Španělska a do dalších italských provincií, ve kterých bratři ještě nebyli.

2326
4. Bratři, kteří přišli do Francie, na dotaz, zda jsou albigenští, odpověděli, že ano, protože neměli ani tušení, kdo jsou ti albigenští a nevěděli, že to jsou kacíři. A tak byli pokládáni za kacíře. Ale biskup (pařížský) a mistři nakonec, když pozorně přečetli jejich řeholi, poznali, že je evangelní a katolická. Radili se o tom s papežem Honoriem a ten ve svém listu prohlásil jejich řeholi za pravou, protože byla schválena Apoštolským stolcem, a že bratři jsou znamenití synové římské církve a praví katolíci, a tak je zbavil podezření z kacířství.

2327
5. Do Německa byli potom posláni bratr Jan z Penny s asi šedesáti nebo více bratry. Ti přišli do německých krajů, aniž znali jazyk, proto když potřebovali nocleh nebo jídlo nebo cokoli jiného, odpovídali »ja«, a tak byli někde přívětivě přijati. A když zjistili, že s tímto slovíčkem »ja« se s nimi lidsky zacházelo, rozhodli se odpovídat »ja« na cokoliv, co se jich ptali. A tak se stalo, že když se jich ptali, zda jsou kacíři a zda přišli, aby nakazili právě tak Německo, jako svedli Lombardii, opět odpovídali »ja«. Někteří byli tehdy zbiti, jiní uvězněni, další svlečeni a nazí uvedeni na pranýř lidem na podívanou. Když tedy bratři viděli, že nebudou mít v Německu úspěch, vrátili se do Itálie. Pro tuto skutečnost bratři považovali Německo za tak krutou zemi, že se tam odvážili vrátit jen ti, kteří toužili po mučednictví.

2328
6. Bratry vyslané do Uher nechal uherský biskup převézt lodí přes moře. Když pak po skupinách pronikali do roviny, pastýři na ně štvali psy a bez ustání je bili tupými konci svých kopí, aniž by pronesli slovo. A když se bratři mezi sebou ptali, proč takové týrání, jeden řekl: »Snad protože chtějí naše kutny.« Dali jim je, ale oni je nepřestali bít. Tehdy dodal: »Snad chtějí mít i naše košile.« Ale když jim je dali, ani potom je nepřestali mlátit. Tedy řekl: »Snad chtějí i naše spodky.« A nechali jim i to. Potom je přestali bít a nechali je nahé odejít. Jeden bratr mi vyprávět, že šestnáctkrát přišel o spodky, a protože ze studu a hanby litoval více spodky než ostatní oděv, zašpinil si své spodky dobytčím hnojem a špínou tak, že i těmto pastýřům bylo z toho na zvracení, takže mu spodky ponechali. A když podstoupili takové a mnohé jiné týrání, vrátili se do Itálie.

2329
7. Pět bratří z těch, kteří se odebrali do Španělska, bylo korunováno mučednictvím. Nemůžeme s jistotou říci, zda tito bratři byli posláni na oné kapitule, o které jsme se zmínili (1219), nebo už na předcházející, tak jako bratr Eliáš se svými druhy do zámořských zemí (1217).

2330
8. Když předali blaženému Františkovi zprávu o mučednictví oněch bratří, jejich životopis a legendu, protože se domnívali, že se od něho dočkají chvály, a když on viděl, že bratři se honosili jejich mučednictvím, zatímco on opovrhoval chválou a slávou lidí, odmítl takovou legendu a zakázal z ní číst a řekl: »Každý ať se chlubí vlastním mučednictvím, a ne mučednictvím druhých.«

A tak celá první misie se nepodařila, snad proto, že ještě nenadešel čas, kdy měla být vyslána, neboť »pro každou záležitost je pravý čas« (Kaz 8,6).

2331
9. Mezitím blažený František jmenoval bratra Eliáše provinčním ministrem v zámoří. Na jeho kázání se obrátil klerik jménem César a vstoupil do řádu. César, rodilý Němec ze Špýru a podjáhen, byl v teologii žákem mistra Konráda ze Špýru, kazatele křížové výpravy a později biskupa v Hildesheimu. Ještě když žil ve světě, byl velkým kazatelem a napodobitelem evangelní dokonalosti. Když na jeho kázání v jeho rodném městě některé vznešené paní odkládaly šperky a chodily v prostém oděvu, jejich manželé ho chtěli přivést na hranici jako kacíře. Od plamenů byl uchráněn díky mistru Konrádovi a vrátil se do Paříže. Později se přeplavil přes moře s křižáckou výpravou a vstoupil do řádu na kázání bratra Eliáše, jak již bylo řečeno, a stal se mužem velmi učeným a příkladným.

2332
10. Když tedy blažený Otec toto všechno zařídil, začal přemýšlet, že posílá sice své syny do strasti a utrpení, dělá však dojem, že hledá vlastní klid, zatímco ostatní podstupují příkoří pro Krista. A protože byl velmi ctižádostivý muž a nechtěl, aby ho někdo předstihl na Kristově cestě, naopak chtěl být v čele všech, když tedy poslal své syny jen do možných nebezpečí a mezi věřící, sám nadchnut láskou k utrpení Kristovu, v témže roce, ve kterém rozeslal ostatní bratry, totiž v třináctém roce po svém obrácení, vydal se na mořskou plavbu plnou nebezpečí k nevěřícím a odebral se k sultánovi. Ale dříve než se k němu dostal, podstoupil mnohá bezpráví a urážky; a protože neznal jejich jazyk, křičel mezi jejich ranami: »Sultán, sultán!« A tak ho k němu odvedli a byl jím s úctou přijat a velmi pečlivě léčen ze své nemoci. Ale protože u nich nemohl uspět, rozhodl se, že se vrátí a na příkaz sultána byl doprovázen ozbrojenou eskortou až ke křesťanskému vojsku, které tehdy obléhalo Damiettu.

2333
11. Než blažený František odplul po moři v doprovodu blaženého Petra Kattaniho, znalce práva a mistra zákona, zanechal doma dva vikáře: bratra Matouše z Narni a bratra Řehoře z Neapole. Určil, aby Matouš byl u Panny Marie v Porciunkule; měl tam zůstat a přijímat kandidáty do řádu. Řehoř měl obcházet Itálii a povzbuzovat bratry.

Podle prvotní řehole bratři se postili ve středu a v pátek, se svolením blaženého Františka také v pondělí a v sobotu, zatímco v ostatních nepostních dnech jedli maso. Tito dva vikáři s některými staršími bratry z celé Itálie slavili kapitulu (29. září 1219), kde ustanovili, aby bratři v nepostních dnech nejedli předem obstarané maso, ale jen to, které jim věřící sami přinesli. Ustanovili kromě jiného postit se v pondělí a v dalších dvou dnech a na pondělí a sobotu neobstarávat mléčné produkty, ale zdržet se jich, s výjimkou toho, co jim nabídnou zbožní věřící.

2334
12. Jeden bratr laik (Štěpán z Narni), rozhořčen těmito ustanoveními, kterými se odvážili něco přidat k řeholi svatého Otce, vzal s sebou tato ustanovení bez povolení vikářů a vydal se přes moře. A když se dostal před blaženého Františka, nejdříve před ním přiznal svou vinu a prosil o odpuštění, že přijel bez dovolení, veden však touto nutností: že vikáři, které tam nechal, si dovolili přidat nové předpisy k jeho řeholi. Kromě jiného ho informoval, že řád po celé Itálii byl rozbouřen jak kvůli vikářům, tak kvůli dalším bratřím, kteří se opovážili zavést novinky.

Když pozorně přečetl ta ustanovení blažený František, který právě seděl u stolu a měl před sebou maso připravené k jídlu, zeptal se bratra Petra: »Pane Petře, co nyní uděláme?« A on odpověděl: »Ach, pane Františku, to, co vy považujete za správné, protože vy máte moc.« Protože bratr Petr byl vzdělaný muž a šlechtic, blažený František ze zdvořilosti a aby ho poctil, nazýval ho »pánem«. (Naopak bratr Petr projevoval pokorně svému duchovnímu Otci stejný projev své úcty.) A tato vzájemná úcta mezi nimi byla běžná jak v zámoří, tak v Itálii. Nakonec blažený František učinil závěr: »Jezme tedy to, co se nám předkládá, jak to říká evangelium« (Lk 10, 8).

2335
13. Právě v tom čase žila v zámoří jedna věštkyně, která předpovídala mnoho skutečných událostí, a proto byla v onom jazyce nazývána »Pravdomluvná«. Ta řekla bratřím, kteří byli s Františkem: »Vraťte se! Vraťte se! Protože bez přítomnosti Františka vládne v řádu nekázeň, rozdělení a zkáza.« A to byla pravda. Neboť bratr Filip, který pečoval o Chudé paní, proti vůli blaženého Františka, který chtěl překonávat protivenství spíše pokorou než silou zákona, vyžádal a získal u Apoštolského stolce list, kterým bylo povoleno bránit Paní a jejich utlačovatele exkomunikovat. Podobně bratr Jan z Campello shromáždil kolem sebe velký zástup malomocných, mužů i žen, odešel z řádu a chtěl se stát zakladatelem nového řádu.

2336
Sepsal jakousi řeholi a předstoupil se svými následovníky před Apoštolský stolec, aby ji schválil. Kromě toho za nepřítomnosti blaženého Františka nastaly další nepokoje tak, jak je předpovídala ona věštkyně.

2337
14. Blažený František se tehdy vrátil s bratrem Eliášem, bratrem Petrem Kattanim a bratrem Césarem, kterého bratr Eliáš jako provinční ministr Sýrie přijal do řádu, jak již bylo shora uvedeno, a s dalšími bratry do Itálie. A zde, poté co lépe poznal příčiny nepořádků, obrátil se ne na podněcovatele, ale na pana papeže Honoria.

Stál tedy Otec s velkou pokorou přede dveřmi pana papeže a neodvážil se zaklepat na dveře tak velkého vladaře, ale trpělivě čekal, až ten sám vyšel. A když vyšel, blažený František se mu poklonil a řekl: »Otče papeži, Bůh ti dej svůj pokoj!« A on nato: »Bůh ti žehnej, synu!« I řekl blažený František: »Pane, protože ty jsi velký a často jsi zaneprázdněn vážnými problémy, chudí se mnohdy nemohou dostat až k tobě a mluvit s tebou, když to potřebují. Dal jsi mi mnoho »papežů«. Dej mi jednoho, s kterým, když budu potřebovat, budu moci věci projednat a který by místo tebe naslouchal mně a řešil problémy mé a mého řádu.« A papež se něho obrátil: »Koho chceš, abych ti dal, synu?« A on: »Pána z Ostie.« A ten mu to schválil.

A tak tedy, když blažený František podal zprávu pánovi z Ostie, svému »papeži«, o příčinách svého znepokojení, ten ihned odvolal list bratru Filipovi a bratr Jan se svými stoupenci byl kurií s hanbou odmítnut.

2338
15. Když tak s Boží pomocí byli kazimíři rychle usazeni, blažený František přebudoval řád podle svých ustanovení. Když potom viděl, že bratr César je zběhlý v Svatém písmu, svěřil mu úkol vyzdobit slovy evangelia řeholi, kterou sám složil jednoduchými slovy. A on to udělal.

A poněvadž bratři pro různé pověsti, které se rozšiřovaly o blaženém Františkovi - někteří říkali, že zemřel, jiní, že byl zabit, ještě jiní, že se utopil - ve velké většině byli zmateni, když se dověděli, že žije a že se již vrátil, měli radostný pocit, že pro ně vzešlo nové světlo. Blažený František potom bez prodlení svolal k Panně Marii v Porciunkule generální kapitulu.

2339
16. Tedy 23. května léta Páně 1221, XIV. indikce, o Seslání Ducha svatého (údaje jsou chybné, kapitula se konala 17. května 1220), blažený František slavil generální kapitulu u Panny Marie v Porciunkule. Na kapitulu podle zvyku, který tehdy platil v řádu, sešli se bratři se sliby i novici a jejich počet se odhadoval na tři tisíce. Na kapitule byl přítomen pan kardinál jáhen Rainer s mnohými dalšími biskupy a jinými řeholníky. Na příkaz kardinála slavil mši jeden biskup a předpokládá se, že tehdy blažený František četl evangelium a jiný bratr epištolu.

2340
Poněvadž tam nebyly žádné stálé příbytky pro tolik bratří, ubytovali se pod střechami z větví na prostorném oploceném poli, a tam také spali a jedli ve vzorném pořádku pohodlně na dvaceti třech stolech postavených v dostatečných vzdálenostech. Při této kapitule místní obyvatelstvo poskytovalo služby s veškerou péčí, v hojnosti obstarávali chléb a víno, protože se těšili ze shromáždění tolika bratří a z návratu blaženého Františka.

2341
Při této kapitule blažený František kázal bratřím na slova žalmisty: »Veleben bud Hospodin, má Skála, on učí mé ruce bojovat« (Žl 144,1), poučoval je o ctnostech, nabádal je k trpělivosti a aby dávali světu dobrý příklad. Stejně mluvil k lidu, a lid i duchovní byli povzbuzeni.

Ale kdo by dokázal vylíčit, jak veliká tehdy zavládla mezi bratry láska, jaká trpělivost, pokora, poslušnost a bratrská radost! Kapitulu podobnou této s tak velkým množstvím bratří a slavnostní náladou lidí horlivých posloužit řádu jsem nikdy nezažil. A ačkoliv se sešlo tak velké množství bratří, přece obyvatelstvo se s radostí o ně staralo, takže po sedmi dnech kapituly bratři byli nuceni zavřít bránu a už nic nepřijímat a dokonce zdržet se další dva dny, aby spotřebovali to, co jim již bylo doneseno.

2342
17. Ke konci této kapituly, nebo lépe když spěla k závěru, blažený František si vzpomněl, že ještě nebyl založen řád v Německu. A protože tenkrát byl nemocný (na oči), cokoliv chtěl říci kapitule, sdělil to prostřednictvím bratra Eliáše. A blažený František zůstával sedět u nohou bratra Eliáše a zatáhl ho za kutnu. Ten se k němu naklonil a pozorně poslouchal, co mu říkal; když se potom vztyčil, řekl: »Bratři, takto mluví náš bratr« - tím označil blaženého Františka, který byl skutečně bratry nazýván »naším bratrem« (doslova: »ten bratr«): »Je země, Německo, kde žijí zbožní křesťané, kteří často, jak víte, procházejí naší zemí s dlouhými poutnickými holemi a tlustými svícemi, zpocení a pod palčivými paprsky slunce zpívají chvalozpěvy na Boha a jeho svaté a navštěvují poutní místa svatých. Ale poněvadž bratři, kteří k nim byli vícekrát posláni, vrátili se zpět ztýraní, náš bratr nikoho nenutí, aby k nim šel. Kdo však, nadchnut horlivostí pro Boha a duše, tam chce jít, tomu on chce dát stejné, ba ještě hojnější.

2343
18. Na té kapitule byl přítomný jistý bratr, který měl ve zvyku ve svých modlitbách prosit Pána, aby jeho víru ani nezkazili kacíři z Lombardie, ani ji nezapřel pro krutost Němců, a aby Pán byl milostivý a uchránil ho obou těchto nebezpečí. A tento bratr, když viděl, že mnozí bratří vstali a byli připraveni vydat se na cestu do Německa, si pomyslel, že je Němci zajisté brzy umučí. A protože si naříkal, že nepoznal osobně bratry poslané do Španělska, kteří byli umučeni, chtěl tedy tentokrát napravit, aby se mu nestalo to, co s oněmi bratry. Vstal z toho velkého množství a přiblížil se k nim. Pobíhal tu a tam, od jednoho k druhému a ptal se: »Kdo jsi a odkud jsi?«, neboť si považoval za velkou čest, že kdyby byli umučeni, mohl by říci: »Poznal jsem toho, poznal jsem onoho.«

Mezi nimi tam byl bratr jáhen, který se jmenoval Palmerius, později byl kvardiánem v Magdeburku, veselý a duchaplný, pocházel z oblasti od hory Gargano v Apulii. Když k němu přišel ten zvědavý bratr a zeptal se ho: »Kdo jsi a jak se jmenuješ?«, odpověděl: »Jmenuji se Palmerius,« a když mu stiskl ruku, dodal: »I ty jsi jeden z nás a půjdeš s námi,« a chtěl ho vzít s sebou k Němcům. On však už mnohokrát prosil Boha, aby ho poslal kamkoli, jenom ne k Němcům. Nesnášel ani jméno Němci a opakoval: »Nejsem jeden z vás, ale přišel jsem mezi vás s přáním poznat vás a nemám v úmyslu s vámi odejít.« Ale ten ho překonal svou dobromyslností, zadržel ho, táhl s sebou přes jeho odpor gesty i slovy a přinutil ho sednout si mezi ostatní.

Mezitím co se toto přihodilo a zvědavý bratr se zdržoval mezi ostatními, byl přidělen do jiné provincie tak, že bylo vyvoláno: »Ten a ten bratr půjde do té a té provincie.«

2344
Zatímco oněch devadesát bratří čekalo na rozhodnutí, ministrem Německa byl určen německý bratr César, který se - jak bylo řečeno - narodil ve Špýru a měl moc vybrat si, koho chtěl mezi těmito devadesáti bratry. A když mezi ostatními objevil onoho zvědavého bratra, přesvědčili ho, aby ho vzal s sebou. A protože ten se nedobrovolně dostal mezi Němce a vytrvale opakoval: »Nejsem jeden z vás a nevstal jsem v úmyslu jít s vámi,« byl odveden k bratrovi Eliášovi.

Oním bratrem byl Jordán z Giano, který pro vás sepsal tyto paměti a který se takovou shodou dostal do Německa, unikl krutosti Němců, k nimž cítil odpor a který s bratrem Césarem a ostatními bratry poprvé zasadil v Německu řád Menších bratří.

2345
19. Prvním provinčním ministrem Německa byl bratr César, který měl na paměti, aby úspěšně naplňoval uloženou mu poslušnost. Vzal s sebou bratry Jana z Pian del Carpine, kazatele v latinském a lombardském jazyce, Barnabáše, Němce, váženého kazatele v lombardském a německém jazyce, Tomáše z Celana, který napsal první a druhou legendu o svatém Františkovi, Josefa z Trevisa, uherského Abraháma, toskánského Šimona, syna hraběnky Collazzone, německého klerika Konráda, kněze Petra z Camerino, kněze Jakuba a Waltera, jáhna Palmeria, jáhna bratra Jordána z Giano a některé bratry laiky, a to: Němce Benedikta ze Soestu, Švába Jindřicha a mnohé další, na jejichž jména si nevzpomínám. Celkem jich bylo 12 kleriků a 13 laiků.

Potom, když vybral tyto druhy, bratr César, zbožný muž, který nerad opouštěl blaženého Františka a ostatní svaté bratry, rozdělil - se svolením blaženého Františka - jím určené druhy do míst v Lombardii, aby tam čekali na jeho příkazy. On sám se potom téměř tři měsíce zdržoval v spoletském údolí. A když dokončil přípravy na cestu do Německa, shromáždil bratry, poslal před sebou bratra Jana z Pian del Carpine a bratra Barnabáše a některé další bratry, aby pro něho a bratry připravili místo v Tridentu, a potom ostatní bratři je následovali ve skupinách po třech nebo čtyřech.

2346
20. Tak se stalo, že bratři po skupinách došli do Tridentu před svátkem sv. Michala a pan biskup z Tridentu během šesti dní, ve kterých přicházeli, je přívětivě přijal. Potom na svátek sv. Michala bratr César kázal pro duchovní a bratr Barnabáš pro lid. Jejich kázání bylo tak působivé, že tridentský občan Pellegrin, který byl bohatý a uměl německy a lombardsky, potom co bratry oblékl do nových kuten a košilí, prodal veškerý zbývající majetek, zisk rozdělil chudým a byl přijat do řádu.

2347
21. Pak bratr César svolal své bratry do Tridentu a nabádal je, aby si uchovali pokoru a trpělivost. Nechal jich několik ve městě, aby povzbuzovali lid. Rozdělil je do skupin po dvou a po třech, jedny určil pro záležitosti pozemské a druhé pro duchovní a poslal je před sebou do Bolzana. A také zde pan biskup tridentský pomáhal po více dní bratřím, jak postupně přicházeli, a udělil jim povolení kázat ve své diecézi.

Když odešli z Bolzana, došli do Brixenu a byli vlídně přijati zdejším biskupem.

2348
Z Brixenu šli dále přes hory a přišli do Sterzingu (Vipiteno) hodinu po poledni. Ale protože obyvatelé neměli po ruce chléb a bratři neuměli německy žebrat, pokračovali v cestě a doufali, že do večera dojdou na místo, kde by se posilnili štědrostí, a tak přišli do Mittenwaldu. Ale zde byl velký nedostatek jídla, tak se snažili utišit hlad tím, že se zakousli do dvou skýv chleba a sedmi řep, ale žízeň je více trýznila. Tedy se mezi sebou radili, jak naplnit prázdný žaludek, aby si mohli potom v noci odpočinout po namáhavé sedmimílové cestě, a rozhodli se napít se vody z průzračné říčky, která tam protékala, aby jim nekručel prázdný žaludek.

Když nastal den, vstali hladoví a lační a pokračovali v započaté cestě. Ale když ušli půl míle, zrak se začal kalit, nohy slábnout, kolena podklesávat od hladu a celé tělo ztrácelo sílu. A aby utišili křeče z hladu, sbírali bobule z ostružníku a různých stromů a keřů, které nacházeli podél cesty. A protože byl pátek, báli se, aby neporušili půst. Nicméně skutečnost, že si s sebou nesou plody z různých stromů a keřů, jim dělala dojem, že jsou trochu posilněni, protože kdekoli by se ocitli, měli v krajním případě co jíst. A tak tu se zdrželi, tu pomalu pokračovali a s potížemi došli do Matrei. A hle, Bůh, »na něhož ubožák spoléhá« (Žl 10,14), nezapomněl na své chudé a postaral se o to, že když vstoupili do města, potkali dva pohostinné muže, kteří jim za dva denáry koupili chleba. Ale co je to pro tolik lidí (Jan 6,9)? Protože však bylo řepné období, vyžebrali řepu, a tak nahradili nedostatek chleba.

2349
22. A tak tímto způsobem získali oběd, více naplněni než posilněni vydali se na cestu, na které míjeli vesnice, hrady a kláštery, až došli do Augsburgu. Zde je vlídně přijal pan biskup města a vikář, jeho synovec, kanovník katedrály. Tento augsburský biskup měl tak velkou náklonnost pro bratry, že je přijímal po jednom s políbením pokoje a zrovna tak se s nimi loučil. Také vikář je přijal velmi přívětivě, že se vystěhoval z vlastní kurie, aby tam umístil bratry. Kromě toho byli srdečně přijati jak duchovenstvem, tak lidem a uctivě pozdravováni.

2350
23. Léta Páně 1221, kolem svátku sv. Havla, bratr César, první ministr Německa, shromáždil své bratry v počtu třicet jeden v Augsburgu na první kapitulu po jejich příchodu do Německa a potom je poslal do různých oblastí Německa. Napřed poslal bratra Jana z Pian del Carpine a bratra Barnabáše jako kazatele do Würzburgu. Odtud šli do Mohuče, Wormsu, Špýru, Štrasburku a Kolína. Když se představili lidu, kázali o pokání a připravovali ubytování pro bratry, kteří je měli následovat.

2351
24. Na téže kapitule bratr César poslal bratra Jordána se dvěma druhy Abrahámem a Konstantinem do Salcburku. Místní biskup je vlídně přijal. Další tři bratry poslal s bratrem Josefem do Řezna. Bratr César potom prošel cesty, po kterých šli před ním, a velmi povzbuzoval bratry jak slovem, tak příkladem.

2352
25. V témže roce, když bratr César přišel do Würzburgu, přijal do řádu schopného a vzdělaného mladého muže, který se jmenoval Hartmuth, a protože italští bratři nedokázali vyslovit jeho jméno, přejmenovali ho na Ondřeje, neboť byl přijat do řádu v den svátku sv. Ondřeje. Ten se v krátké době stal knězem a kazatelem, později byl ustanoven kustodem Saska. Stejně byl přijat do řádu laik, který se jmenoval Rüdiger, byl potom kvardiánem v Halberstadtu a stal se duchovním rádcem svaté Alžběty, kterou učil chránit cudnost, pokoru a trpělivost, setrvávat v modlitbě a nepřetržitě se věnovat milosrdenství. Přijal i dalšího laika, který se jmenoval Rudolf.

2353
26. Léta Páně 1222 bratr César již přijal tolik bratří, jak kleriků, tak laiků, že je mohl svolat ze sousedních měst do Wormsu na první provinční kapitulu. A protože místo, kde se bratři scházeli, bylo stísněné a nevhodné pro slavení mše a kázání pro tak mnoho lidí, na radu biskupa a kanovníků se shromažďovali v katedrále. Kanovníci se omezili na jednu stranu chóru a druhou nechali bratřím. Když tedy bratr řádu slavil mši, zpíval chór proti chóru jako o závod, a tak završili mši nádhernou slavností.

2354
27. Z této kapituly poslal bratr César dva bratry s listem pro bratry, kteří se zdržovali v Salcburku a nepřišli na kapitulu, aby k němu přišli, jestliže chtějí. Ale ti, kteří byli zcela poslušní tak, že nic sami o své vůli neudělali, byli zmateni tím, co stálo v listu, totiž vyjádřením »jestliže chtějí přijít«, a řekli: »Pojďme a zeptejme se ho, proč nám to tak napsal, neboť nechceme nic jiného než to, co chce on.«

Vydali se tedy na cestu a přišli do vesnice s úmyslem posilnit se. Když po vesnici po dvou žebrali, slyšeli německou odpověď: »God berad«, což se překládá: »Bůh vám pomáhej,« nebo lépe: »Ať se o vás postará Bůh.«

Ale jeden z nich, když zjistil, že po tomto výroku jim již nic jiného nenabídnou, pomyslel si a také řekl: »Toto God berad nás dnes nechá zahynout! « A když předešel spolubratra, který žebral německy, začal žebrat latinsky. Ale Němci odpověděli: »My latinsky nerozumíme, řekněte nám to německy! « A bratr lámavě řekl: »Nichts diudisch, což znamená: »Nic německy,« totiž rozumím. A německy dodal: »Brot durch Got.« A oni na to: »Je zvláštní, že ty, i když mluvíš německy, tvrdíš, že neumíš německy.« A dodali: »God berad«. Tentokrát bratr potěšen se usmál a předstíral, že nerozumí tomu, co říkali a posadil se na lavici. Tehdy muž a žena se na sebe podívali a usmáli se nad jeho lišáctvím, dali mu chléb, vejce a mléko. Když tedy viděl, že taková užitečná přetvářka mohla obstarat, co potřeboval on a bratři, dvanáctkrát to takto provedl a vyžebral dostatečné množství pro sedm bratří.

Když se posilnili na cestu, došli do jedné vesnice v den svatodušních svátků před mší. Tu se odebrali na mši a jeden z nich šel také k přijímání. Lidé z vesnice byli tak povzbuzeni prostotou a pokorou bratří, že před nimi poklekli a uctívali dokonce i jejich stopy. Odtud putovali dále přes Würzburg, Mohuč a Worms, až došli do Špýru. A zde, když našli bratra Césara a sešlo se mnoho bratří, jak bylo zvykem, byli od nich vlídně přijati a oslaviti jejich příchod. Když bratři vytkli bratrovi Césarovi, co jim napsal, omluvil se a vysvětlil, co měl na mysli, a oni se tím uspokojili.

2355
28. V témže roce, tedy druhém od jejich příchodu do Německa, bratr César, ministr, usadil bratry v Kolíně a výše uvedených městech. Měl však jen několik kněží, takže ve Špýru a Wormsu slavil pro bratry mši při velkých slavnostech a vyslechl jejich zpovědi jediný kněz novic. V témže roce nechal proto tři vysvětit na kněze, a to: Palmeria, o němž již byla zmínka, Uhra Abraháma a Němce Ondřeje, který se dříve jmenoval Hartmuth.

2356
29. Dne 29. listopadu léta Páně 1223 pan papež Honorius III. potvrdil řeholi Menších bratří.

2357
30. Dne 18. března téhož roku bratr César zde nechal vysvětit čtvrtého řádového kněze, bratra Jordána z Giano ze spoletského údolí, který byl po téměř celé léto jediný, kdo slavil mši střídavě ve Wormsu, Mohuči a Špýru. V témže roce ustanovil za kustoda Mohuče, Wormsu, Kolína a Špýru bratra Tomáše z Celana.

2358
31. V témže roce bratr César, muž zcela oddaný rozjímání, nadšený vyznavač evangelia a chudoby, který byl tak vážený u bratří, že ho uctívali téměř jako nejsvětějšího po blaženém Františkovi - tento bratr César byl unavený a toužil opět uvidět blaženého Františka a bratry ze spoletského údolí. Když nyní vybudoval řád v Německu, vzal s sebou bratra Šimona - který nyní ve Spoletu je považován za svatého - a některé další ctihodné a zbožné bratry, když ustanovil vikářem bratra Tomáše, který byl v té době jediným kustodem. Přišel tedy k blaženému Františkovi a bratru Eliášovi a byl od něho a od dalších bratří vlídně přijat. Na kapitule, která se slavila v témže roce u Panny Marie v Porciunkule, bratr César byl zbaven úřadu ministra, který vykonával po dva roky, a jeho nástupcem byl zvolen bratr Albert z Pisy.

2359
32. S bratrem Albertem z Pisy však byli společně vysláni z Itálie ctihodní a vzdělaní muži jako bratr Martius z Milána, bratr Jakub z Trevisa, jeden anglický bratr, znalec práva, a ještě další.

2360
33. Bratr Albert z Pisy přišel tedy do Německa jako druhý ministr. Svolal starší bratry v Německu, totiž bratra Jana z Pian del Carpine, bratra Tomáše, vikáře a jediného kustoda, a mnoho dalších, a na svátek narození svaté Panny Marie oslavil kapitulu ve Špýru za zdmi města u špitálu pro malomocné. Zde v té době byl kvardiánem bratr Jordán, který na této kapitule zpíval slavnou mši. Na kapitule se velmi mnoho zamýšleli nad stavem a šířením řádu, jmenovali bratra Martia kustodem pro Franky, bratra Angela z Wormsu kustodem Bavorska a Švábska, bratra Jakuba kustodem Alsaska, bratra Jana z Pian del Carpine kustodem Saska.

2361
34. Společně s bratrem Janem z Pian del Carpine přišli do Saska angličtí bratři Jan a Vilém, lombardský klerik bratr Jiljí, kněz bratr Palmerius, kněz bratr Rinaldo ze Spoleta, německý bratr laik Rüdiger, bratr laik Rokker, německý bratr laik Benedikt, bratr laik Dietmar, krejčí bratr Emanuel z Verony.

2362
35. Tito všichni přišli do Hildesheimu, kde je velmi vlídně přivítal a posilnil kanovník pan Jindřich z Tossumu. Potom se představili panu biskupovi Konrádovi, velkému kazateli a teologovi, a ten je slavnostně přivítal. Svolal duchovenstvo svého města a před velkým množstvím duchovních měl kázání bratr Jan z Pian del Carpine, první kustod Saska. Když skončil kázání, pan biskup doporučil bratra Jana a bratry řádu svému duchovenstvu a lidu a dal jim právo kázat a zpovídat ve své diecézi.

A vskutku mnozí přesvědčeni kázáním a příkladem bratří se dali na pokání a vstoupili do řádu. Jedním z nich byl Bernard, syn hraběte z Poppenburgu, kanovník katedrály, druhým Albert, učitel školy a muž znalý písemnictví, nějaký Ludolf a jistý rytíř. Ale bohužel ve městě vznikl zmatek, když z řádu odešlo několik bratří a přízeň lidu natolik pominula, že jim dávali almužnu se zjevnou nechutí a dívali se na žebrající téměř nepřátelsky. Avšak brzy s pomoci Boží prozřetelnosti opět rozkvetla pohaslá přízeň a lid znovu bratry miloval tak jako předtím.

2363
36. Léta Páně 1223 bratr Jan z Pian del Carpine, protože chtěl rozšířit řád, poslal několik vybraných bratří do Hildesheimu, Brunšviku, Goslaru, Magdeburku a Halberstadtu.

2364
37. Léta Páně 1224 byli svoláni kustodi, kvardiáni a kazatelé na kapitulu ve Würzburgu na den Nanebevzetí Panny Marie. Jan z Pian del Carpine byl zproštěn svého úřadu kustoda Saska a přeložen do Kolína, a za druhého kustoda Saska byl zvolen bratr Jakub, který dosud byl kustodem v Alsasku. Byl přívětivý, mírný, skromný a zbožný. S ním bylo vysláno několik starších bratří, kleriků a laiků, kteří svou pokorou a příkladným životem si v krátké době získali velkou přízeň u duchovenstva a lidu.

2365
38. V témže roce bratr Albert z Pisy, ministr Německa, když zjistil, že se počet bratří v Sasku zvýšil a protože musel odjet ze Saska do Porýní přes Duryňsko, poslal bratra Jordána, kvardiána v Mohuči, se sedmi bratry, aby v Duryňsku našli domy a na vhodných místech usadili bratry.

2366
39. Tak se bratr Jordán s bratry vydal na cestu z Mohuče do Duryňska 27. října a do Erfurtu došli na svátek svatého Martina. Ale protože byla zima a nebylo období vhodné pro stavění, bratři uposlechli radu lidí a některých duchovních a ubytovali se v domě kněze malomocných za hradbami města a čekali, až se občané budou moci lépe postarat o potřeby bratří.

2367
40. S bratrem Jordánem byli posláni: novic kněz a kazatel bratr Herman z Weissensee, novic podjáhen bratr Konrád z Würzburgu, novic podjáhen bratr Jindřich z Würzburgu, novic klerik bratr Arnold, laici bratr Jindřich z Kolína, bratr Gernot z Wormsu, bratr Konrád ze Švábska. Po nich následovali bratr Jan z Kolína a bratr Jindřich z Hildesheimu.

2368
41. Léta Páně 1225 bratr Jordán poslal několik bratří laiků do Duryňska, aby zjistili podmínky v různých městech. Ale následoval je a občas předešel novic kněz a kazatel bratr Herman. Když došel do Eisenachu, kde byl dříve kaplanem a kde původně vstoupil k Německým rytířům, když nyní víckrát kázal lidu, na základě jeho kázání a jeho způsobu života, protože z velmi pohodlného života, který měl v řádu Německých rytířů, přešel pokorně do řádu tak skromného a prostého, lid byl nemálo povzbuzen a na kterémkoli místě kázal, tam se shromažďovali všichni občané.

Z tohoto důvodu dva faráři z města se obávali, že kdyby bratři se přiklonili k jednomu z nich, lid by se od druhého odvrátil, a proto jeden nabídl bratřím dva kostely, druhý jeden, aby si vybrali a zůstali tam, kde budou raději. Ale protože bratr Herman si nechtěl vybrat, aniž by znal názor bratří, požádal bratra Jordána, aby vzal s sebou rozumného druha a přišel do Eisenachu a rozvážně vybral to, co se mu zalíbí. A když přišel, celou záležitost pozorně zvážil a vybral místo, na kterém se bratři zdržují dosud.

2369
42. V témže roce v neděli před počátkem půstu bratři dostali místo v Gótě a zůstali tam 25 let. Lidé téměř nad své síly štědře poskytovali skutky milosrdenství a pohostinnosti jak našim bratřím, tak bratřím Kazatelům a všem ostatním řeholníkům.

2370
43. V témže roce na radu pana Jindřicha, faráře od svatého Bartoloměje, vikáře pana Gunthera a dalších občanů Erfurtu bratři se přestěhovali ke kostelu Svatého Ducha, v té době opuštěnému, kde kdysi bydlely řeholnice řádu sv. Augustina. A zde zůstali celých šest let. Potom zmocněnec, kterého bratřím dali občané, zeptal se bratra Jordána, zda si přeje, aby na tom místě byl vybudován klášter. A protože on nikdy v řádu neviděl klášter, odpověděl: »Nevím, co je klášter, postavte nám prostě dům u vody, abychom si v ní mohli mýt nohy.« A tak se stalo.

2371
44. Ve stejném roce (1225) kolem svátku apoštolů Petra a Pavla byli bratři posláni do Nardhausenu. Také zde je občané přívětivě přijali a vhodně ubytovali podle jejich přání v zahradě, kde stál dům nedaleko kostela. Za tento pronájem platili čtyři soldy ročně. Ale protože bratři vyslaní na toto místo byli jen laici a kustod musel pokaždé běhat sem tam, aby je vyzpovídal, když to bylo třeba, po třech letech pobytu zde k jejich lítosti je povolal zpět a umístil do jiných domů. Léta Páně 1230 se tam však vrátiti, když jedna panna bratřím věnovala pozemek.

2372
45. V témže roce na žádost hraběte Ernesta byli do Mühlhausenu vysláni čtyři bratři laici. Přidělil jim nedostavěný dům spolu se sousedící zahradou, který ještě nebyl pokryt střechou, a očekával, že dům pokryjí a zahradu oplotí. Do té doby dal jim místo v sklepení hradu. Zde se bratři modlili a jedli, přijímali hosty a spali. Ale protože se bratři spokojili s malou místností, během jednoho a půl roku nedokázali pokrýt dům střechou a oplotit zahradu. Hrabě viděl, že mu nepřinášejí žádný užitek a přestal je podporovat, takže bratři neměli nutné prostředky k dokončení práce a byli nuceni odejít. Byli potom umístěni v jiných domech. V roce 1231 se vrátili na to místo a s dovolením krále Jindřicha byli přijati ve špitále. Představený špitálu však usoudil, že cokoliv se dává bratřím, o to byl on ukrácen, a začal bratřím dělat těžkosti a podvádět je. Ti to nechtěli snášet a když jim jeden rytíř daroval pozemek, začali na něm stavět a zůstali tam dodnes.

2373
46. Ještě v témže roce bratři, kteří bydleli za hradbami, usadili se v Erfurtu.

2374
47. V stejném roce bratr Albert z Pisy, ministr Německa, poslal bratrovi Jordánovi, v té době kustodovi Duryňska, pro útěchu a pomoc kněze a právníka bratra Mikuláše z Porýní, který byl nazýván »pokorný Mikuláš«, protože tato jeho ctnost opravdu bila do očí. Zemřel v Bologni v pověsti svatosti. Bratr Jordán mu šel naproti, setkali se mezi Gótou a Eisenachem, pozdravili se a objali s úctou a náklonností a posadili se spolu. Ale protože bratr Mikuláš byl pokorný muž s holubičí povahou, seděl uctivě v mlčení naproti bratrovi Jordánovi. Tu bratr Petr z Eisenachu, druh bratra Mikuláše, který byl veselý a duchaplný a znal jeho pokoru, řekl mu: »Bratře Mikuláši, neuznáváš našeho krále a pána?« A on sepjal ruce a pokorně odpověděl: »Rád uznávám svého pána a poslouchám ho.« A bratr Petr dodal: »Tento bratr je totiž naším kustodem!« Když toto bratr Mikuláš slyšel, vyskočil na nohy a s velkou lítostí vyznal svou vinu, že ho přijal tak neuctivě. Když pokorně poklekl na zem, předal bratrovi Jordánovi list své poslušnosti.

Bratr Jordán ho poslal do domu v Erfurtu, aby tam čekal na jeho příkazy. A po třech týdnech mu poslal list, v němž ho ustanovuje kvardiánem toho místa. Uctivě ho přijal a řekl: »Ale co mi tím způsobil náš pán?« Bratr Jordán potom byl tak zahanbený pokorou bratra Mikuláše, že se neodvážil setkat se s ním a přišel do Erfurtu až po šesti týdnech. Skutečně bratr Mikuláš svou přítomností udržoval bratry v nábožné kázni více než jiný výtkami a nařízeními.

2375
48. Ještě v témže roce bratr Jakub, kustod Saska, vystavěl kostel Menších bratří na Novém městě v Magdeburku a na Povýšení svatého Kříže ho nechal vysvětit od arcibiskupa města pana Alberta. Když ho arcibiskup vysvětil, velkomyslně ponechal veškerou výzdobu oltáře bratřím. Když tento bratr Jakub slavil mši v oktávě po vysvěcení kostela bratří, jakmile ji skončil, dostal takový záchvat slabosti, že ho museli dopravit do útulku, který tehdy bratři měli na Starém městě u sv. Petra - bratři vskutku ještě neměli na Novém městě dům, ale pouze kostel - a tam 20. září v předvečer svátku sv. Matouše v Pánu zesnul.

V té době bratři měli místo pro pohřeb, ale neměli právo pohřbívat; proto se radili, co mají dělat, především kvůli koncilu, který se měl sejít a měl se slavit na den svatého Mořice a na který se již sešlo mnoho biskupů. Rozhodli se jít k biskupovi z Hildesheinu, protože ctil bratra Jakuba jako otce. Dal svým lidem příkaz, aby ho upozornili, jestliže by některý bratr s ním chtěl mluvit, i kdyby spal nebo dělal cokoliv jiného. Biskup již spal, ale vstal, a sdělili mu, že bratr Jakub právě zemřel.

Tato zpráva ho zarmoutila, zaplakal a řekl: »Hle, to je sen, který jsem viděl.« A dodal: »Sám půjdu a pohřbím ho.« Opravdu ve snu viděl mrtvého zahaleného do bílého šatu a slyšel: »Jdi a vysvoboď ho!« Jeho mrtvola byla dopravena do kostela bratří na Novém městě, který tento Jakub založil a dal vysvětit, a v něm byl s veškerou úctou pohřben. Ale v roce 1238, když se bratři usadili na Starém městě, kde sídlí doposud, byly jeho kosti a kosti anglického bratra Šimona, prvního lektora v Magdeburku a třetího ministra, přemístěny a tam pohřbeny.

2376
49. Po smrti bratra Jakuba, blahé paměti, bratři ze Saska zmateni, požádali bratra Alberta z Pisy, ministra Německa, aby jim milosrdně ráčil přidělit jiného kustoda. Ministr tehdy navrhl poslat jim jako kustoda bratra Mikuláše, kvardiána z Erfurtu. Protože znal jeho pokoru, nepokládal za vhodné poslat mu list z obavy, že ve své pokoře by nepřijal takový úřad a že by se spíše uchýlil k němu. A tak se rozhodl osobně se za ním vydat, aby viděl, zda snad za přátelského setkání by se nemohl oblomit a přijmout úřad. Když tedy ministr přišel do Erfurtu a zavolal za tím účelem bratra Jordána, začal s bratrem Mikulášem mluvit o nutnosti, aby přijal úřad kustoda v Sasku.

Ale on se pokorně omluvil a prohlásil, že není schopen zastávat žádný úřad jako ten, kdo neumí ani počítat a nezná účetnictví, nemůže být ani pánem, ani prelátem. Tehdy ho ministr přerušil a téměř popudlivě mu řekl: »Tedy neumíš být pánem. Jsme snad pány my, kteří máme úřady v řádu? Proto, bratře, vyznej svou vinu, protože jsi úřady v řádu, které by měly být spíše břemenem a službou, považoval za panství a představenství.« A když vyznal s velkou pokorou svou vinu, ministr mu jako pokání určil úřad kustoda Saska a on padl na kolena, jak to vždy bylo jeho zvykem a pokorně poslechl.

Bratři byli velmi rádi, že uposlechl, a oslavili tuto událost slavnostní bohoslužbou v kostele Svatého Ducha, u kterého tehdy bydleli, a bratr Mikuláš zpíval feriálním tónem a se smutkem v duši.

Byl tedy jmenován třetím kustodem Saska a i když se zaběhl do svého úřadu, neopomněl pokoru, kterou stále projevoval, a byl vždy první a velmi pokorný při mytí talířů a noh bratří. A jestliže bratru uložil za nějakou vinu, aby seděl na zemi, velmi pokorně vykonával jeho pokání s ním. A ačkoliv pokud jde o něho, zachovával za všech okolností pokoru a poslušnost, přesto rozhodně stíhal a trestal umíněné neposlušnosti. Bratr, který i po potrestání dále neposlouchal, velmi nesnadno se dostal opět do jeho přízně. Skutečně považoval neposlušnost bratra za velké zlo a poslušnost za takové dobro, že ukazoval skutky i slovy, jak bratři za všech okolností mají být prostí a poslouchat.

2377
50. Dne 4. října léta Páně 1226 první zakladatel řádu Menších bratří, blažený Otec František se odebral k Pánu u Panny Marie v Porciunkule. A ačkoliv blažený Otec František si přál, aby byl pohřben v tomto kostele, místní lid a obyvatelé Assisi se obávali, že kvůli zázrakům, které jak za jeho života, tak po smrti se Bůh uráčil vykonat, obyvatelé Perugie by přišli a násilně ho uloupili. Proto přenesli ho a s poctou pohřbili v Assisi u hradeb, v kostele sv. Jiří, kde se jako chlapec učil prvním základům vzdělanosti a kde později poprvé kázal.

2378
Po smrti blaženého Františka bratr Eliáš, jenž byl jeho vikářem, rozeslal list útěchy bratřím celého řádu, kteří byli zneklidněni smrtí tak velkého Otce, a oznamoval, jak mu blažený František nařídil, že všem jeho jménem žehná a zprošťuje je každé viny. Kromě toho podal zprávu o stigmatech a dalších zázracích, které Nejvyšší ráčil vykonat na přímluvu blaženého Františka po jeho smrti. Nakonec přikázal ministrům (a kustodem) řádu, aby se sešli a zvolili generálního ministra.

2379
51. Dne 2. února léta Páně 1227, po smrti blaženého Františka, bratr Albert z Pisy, ministr Německa, který se chystal odejít na generální kapitulu k volbě prvního generálního ministra, svolal na kapitulu do města Mohuče všechny kustody, kazatele a kvardiány Německa. Na ní bratr Mikuláš byl zproštěn úřadu kustoda v Sasku a zvolen provinčním vikářem a na jeho místo nastoupil lombardský bratr Leonard. Když tak všechno uspořádal, bratr Albert s bratry, které vybral, odešel na generální kapitulu.

2380
Na této kapitule byl zvolen prvním generálním ministrem řádu bratr Jan Parenti, římský občan a soudce, narozený v Cittagrave; di Castello.

2381
52. Ten na radu ministra Francie zbavil bratra Alberta z Pisy správy Německa a ustanovil za jeho nástupce anglického bratra Šimona, kustoda Normandie, muže vzdělaného a významného teologa.

2382
53. Bratr Šimon, když přišel do Německa s bratrem Juliánem, který potom složil výborným slohem a krásným veršem historii blaženého Františka a blaženého Antonína, ohlásil na svátek apoštolů Šimona a Judy provinční kapitulu do Kolína. Ta se však z určitých důvodů konala až příštího roku.

2383
54. Léta Páně 1228 blažený František byl svatořečen. A ve stejném roce bratr Šimon, ministr Německa, mezi Velikonocemi a svatodušními svátky slavil v Kolíně provinční kapitulu.

2384
V témže roce generální ministr bratr Jan Parenti, když se dozvěděl, že v Německu není lektor teologie, zbavil bratra Šimona úřadu ministra a ustanovil ho lektorem, a za ministra určil bratra Jana z Pian del Carpine. Ten svolal kapitulu do Wormsu, kde ukázal list o uvolnění bratra Šimona z úřadu a o svém jmenování. Na téže kapitule bylo bratřím oznámeno svatořečení blaženého Františka. Bratr Jan z Pian del Carpine, protože chtěl poctít a zvelebit Sasko, poslal jako prvního lektora do Magdeburku bratra Šimona a s ním schopné, čestné a vzdělané muže: bratra Markwarda Dlouhého z Aschaffenburgu, bratra Markwarda Malého z Mohuče, bratra Konráda z Wormsu a mnoho dalších.

2385
55. Bratr Jan z Pian del Carpine byl muž při těle a jezdil proto na oslu. Lidem byl v té době řád něčím novým, a tak pro jeho pokoru, že jezdil na oslu - podle příkladu Krista, který raději jel na oslu než na koni - více si vážili osla než dnes osobnosti ministra, protože si už zvykli na bratry. Byl největším šiřitelem svého řádu. Vskutku, když se stal podruhé ministrem, poslal bratry do Čech, Uher, Polska, Dánska a Norska. Dostal také dům v Metzu a uvedl řád do Lotrinska. Byl statečným obhájcem svého řádu, neboť stále a osobně hájil řád před biskupy a vladaři. Chránil své bratry a vládl jim klidně a laskavě a utěšoval je jako matka děti a jako kvočna kuřata.

2386
56. Léta Páně 1229 byl poslán do Německa jako první vizitátor anglický bratr Jan.

2387
57. Léta Páně 1230 bratr Jan, ministr Německa, slavil v Kolíně poslední celoněmeckou provinční kapitulu a když zanechal jako vikáře anglického bratra Jana, odešel na generální kapitulu. Na této kapitule bratr Jan z Pian del Carpine byl zbaven úřadu v Německu a byl poslán jako ministr do Španělska. Na jeho místo byl zvolen bratr Šimon, první lektor Německa. Ale dříve než ho zastihl list o jmenování, překvapila ho smrt v předvečer svátku svatého Víta a byl pohřben v Magdeburku. Ještě na této generální kapitule oblast Německa byla rozdělena na dvě: Porýní a Sasko. Pro provincii v Porýní byl určen jako ministr lombardský bratr Otto, znalec práva, pro Sasko, jak již bylo řečeno, bratr Šimon. Z této generální kapituly byly zaslány do provincií vlastní řádové breviáře a antifonáře.

2388
58. Jelikož tedy zemřel bratr Šimon, první lektor a první ministr Saska, proto bratr Leonard, kustod Saska, a bratr Jordán, kustod Duryňska, kteří byli jedinými dvěma kustody Saské provincie, odebrali se na kapitulu Porýní ve Wormsu. Na tuto kapitule byli oba bratři připuštěni jako řádní účastníci, neboť provincie, donedávna spojená, byla teprve nedlouho rozdělená, a zesnulý bratr Šimon nemohl nastoupit do úřadu ministra a tato otázka zůstala ještě otevřená. Zde tedy na radu ministra a vikáře a dalších bratří bratr Jordán svěřil Duryňsko kustodovi Saska a když dostal list poslušnosti od porýnského ministra Otta, vydal se v doprovodu jednoho druha ke generálnímu ministrovi, aby si vyprosil nového ministra a lektora.

Generální ministr se radil, koho by tam měl poslat, nakonec bratr Jordán si vyžádal anglického bratra Jana, který již Německo vizitoval, a dostal ho. Tak tedy generální ministr napsal ministrovi Francie, aby poslal anglického bratra Jana jako ministra Saska a bratra Bartoloměje, také Angličana, jako lektora.

2389
59. Když se bratr Jordán vracel do Německa, odebral se k bratrovi Tomášovi z Celana, ten byl tak šťastný, že ho vidí, že mu daroval několik relikvií blaženého Františka. Když přijel bratr Jordán do Würzburgu, poslal bratřím své kustodie vzkaz, že pokud by s ním chtěli mluvit, aby mu přišli naproti do Eisenachu, kam chtěl odcestovat. Bratři plni radosti přišli na stanovené místo a nařídili vrátnému, aby nenechal bratra Jordána vejít, až přijde, dokud je předtím neupozorní.

Když tedy bratr Jordán přišel k bráně a zabušil na ni, nenechali ho vejít, ale vrátný běžel k bratřím a oznámil jim, že bratr Jordán stojí před branou. Vzkázali mu, že nemůže vejít bránou, ale kostelem. Bratři pak šli s velkou radostí do chóru, vzali do rukou kříže, kadidelnice, palmové ratolesti a rozsvícené svíce a po dvou v procesí vešli do kostela. Potom utvořili špalír, otevřeli brány kostela a nechali bratra Jordána vstoupit, přijali ho s jásotem a radostí a zpívali responsorium »To je milovník bratří« (2 Mak 15,14). Bratr Jordán užaslý nad tímto novým způsobem přivítání kynul jim rukou, aby mlčeli, ale oni až do konce pokračovali v tom, co s radostí začali. Udivený a užaslý touto skutečností si vzpomněl, že s sebou přinesl relikvie blaženého Františka, na které pro úžas zapomněl.

2390
60. Léta Páně 1231, když se bratr Jordán, kustod Duryňska, vrátil do Saska, poslal bratra Jana z Penny s bratrem Adeodatem do Paříže pro anglického bratra Jana a bratra Bartoloměje, lektora, aby je s poctou dovedl do Saska.

2391
61. Léta Páně 1232 na generální kapitule, která se slavila v Římě, bratr Jan Parenti byl uvolněn z úřadu generálního ministra a jeho nástupcem se stal bratr Eliáš. Na téže kapitule také anglický bratr Jan z Readingu byl uvolněn z úřadu ministra Saska a byl nahrazen bratrem Janem z Pian del Carpine. Potom bratr Leonard, kustod Saska, zemřel cestou do Cremony, svého rodného města, když se vracel z kapituly, a byl nahrazen bratrem Bartolomějem z Höxteru.

2392
Když se bratr Eliáš stal generálním ministrem, chtěl dokončit stavbu chrámu, kterou začal na počest blaženého Františka, a vybíral po celém řádu, aby dokončil započaté práce. Skutečně měl celý řád pod svou mocí, tak jako ho měli blažený František a bratr Jan Parenti, který byl jeho předchůdcem. Proto zařídil podle své vůle mnoho věcí nesrovnávajících se s řádem. Tak po sedm let proti řeholi nekonal generální kapitulu a bratry, kteří se mu protivili, tu a tam rozptýlil.

2393
Proto se bratři poradili a rozhodli se udělat společně nápravu řádu. Nejdůležitějšími účastníky porady byli bratr Alexander a bratr Jan z Rochelle, v té době mistři v Paříži.

2394
62. Léta Páně 1237 bratr Eliáš určil pro jednotlivé provincie takové vizitátory, kteří byli nakloněni jeho programu, ale pro neregulérnosti, kterých se dopouštěli během těchto vizitací, popudili bratry proti němu ještě více.

2395
63. Léta Páně 1238 bratři ze Saska se odvolali ke generálnímu ministrovi proti vizitátorovi, ke kterému vyslali posly, ale vůbec ničeho nedosáhli. Byli proto nuceni odvolat se k panu papeži. Když bratr Jordán k němu přišel, pozdravil ho, když mu však bylo přikázáno, aby odešel, nechtěl odejít, ale přiběhl radostně k lůžku pana papeže a vzal jeho bosou nohu z přikrývek a líbaje ji, volal ke svému druhovi: »Hleď, takové relikvie my v Sasku nemáme.« Pan papež trval na tom, aby je vyvedli, avšak bratr Jordán řekl: »Ne, pane, nemáme nic, co bychom nyní žádali, protože oplýváme veškerým dobrem a jsme tím i jinak spokojeni: vy jste opravdu otcem řádu, ochráncem a napravovatelem. Přišli jsme pouze, abychom vás viděli.« A tak nakonec pan papež pobaven se zvedl, sedl si na lůžku, zeptal se, proč přišli a dodal: »Vím, že jste se odvolali. Když bratr Eliáš ke mně přišel, řekl mi, že jste se odvolali ke mně a jeho jste přeskočili. Odpověděli jsme mu tak, že odvolání ke mně zahrnuje všechna ostatní odvolání.« A když bratr Jordán vysvětlil papežovi důvod odvolání, papež odpověděl, že bratři udělali dobře, když se odvolali. Sešlo se tedy několik bratří v kurii, aby svoje odvolání dovedli dále, a po dlouhé diskusi nakonec většina byla názoru, že by nedosáhli ničeho, dokud by se nechopili věci od základu, totiž nevystoupili přímo proti bratru Eliášovi.

2396
64. Shromáždění bratři pak hlasovali, sepsali všechno, co věděli a mohli dokázat proti bratru Eliášovi z vlastní zkušenosti nebo z pověsti. Když potom tato obvinění přečetli papeži, začala o tom rozprava před ním. Ale papež rozpravu přerušil a řekl: »Jděte a diskutujte o tom mezi sebou a potom mi písemně předložte námitky a odpovědi na ně a já o tom rozhodnu.« A tak se stalo.

2397
Když tedy pan papež pozorně vyslechl a přečetl námitky a odpovědi, nařídil, aby bratři, kteří se tu sešli, vrátili se do svých provincií, a aby z různých provincií, zejména těch, které vznesly požadavek na reformu řádu, bylo vybráno dvacet moudrých a rozvážných bratří, kteří by se sešli v Římě čtyři týdny před generální kapitulou a rozhodli o tom, co se týkalo stavu a reformy řádu.

2398
65. A tak, jak bylo řečeno, léta Páně 1239 se v Římě sešli bratři vybraní z různých provincií a na radu a podle vůle pana papeže a schválení generální kapituly ustanovili, že se musí volit ministři, kustodi a kvardiáni, a o dalších záležitostech, které byly v té době zapotřebí. Kromě jiného stanovili, že každý ministr ve své provincii bude konat jednu kapitulu a podřízení dvě (poznámka: tzv. kapituly definitorů - za tříletí).

2399
66. Na této kapitule bratr Eliáš, který řídil řád sedm let, byl zbaven úřadu a byl nahrazen bratrem Albertem z Pisy a pan papež ho potvrdil.

2400
67. Na této kapitule byly také nově rozděleny provincie (poznámka: Eliáš zvýšil jejich počet na 72, nyní byl snížen na 32).

2401
68. Ještě na této kapitule byl uvolněn z úřadu bratr Jan z Pian del Carpine, ministr Saska, a byl nahrazen bratrem Konrádem z Wormsu. Ale ten, protože mu to nebylo uloženo pod poslušností, nechtěl přijmout úřad. Když se to dozvěděla sestra Anežka z Prahy, uvědomila o tom papeže a ten odvolal jmenování bratra Konráda.

2402
69. Ve stejném roce po kapitule v Římě bratři ze Saska se sešli na provinční kapitule v Magdeburku na svátek Narození Matky Boží a zvolili ministrem Markwarda Malého. Ten když byl zvolen, prokazoval velkou horlivost pro svůj řád a vedl přísný život. Byl vlídný k dobrým bratřím, tvrdý ke špatným, přísný k nenapravitelným. Vyčerpal se bojem řádu proti bratrovi Eliášovi a přivodil si nevyléčitelnou nemoc; přesto byl zvolen ministrem. Kvůli této nemoci, protože nemohl dávat příklad přísného života, jaký vyžadoval od ostatních, bylo nutné uvolnit ho z úřadu. Nicméně vykonal tři kapituly, než byl zbaven úřadu: v Erfurtu, Hildesheimu a Altenburgu, a na té poslední byl zproštěn úřadu.

2403
70. Dne 23. ledna léta Páně 1240 bratr Albert, třetí generální ministr, který řídil řád osm měsíců a několik dní, zemřel a po něm následoval anglický bratr Haymon.

2404
71. Léta Páně 1242 bratr Haymon oslavil provinční kapitulu v Altenburgu na svátek svatého Michala a bratr Markward Malý byl uvolněn z úřadu. Avšak kapitula žádala generálního ministra, aby sám jmenoval provinčního ministra. On při svém odjezdu jmenoval vikářem bratra Jordána, později ustanovit ministrem bratra Gottfrieda.

2405
72. Léta Páně 1243 bratr Gottfried nastoupil do provincie. Byl mužem velmi umírněným v jídle a pití, měl rád společný život, potíral každou výstřednost, byl vlídný k dobrým a přísný na zlé. Držel se cesty, kterou nastoupil bratr Markward a chvályhodně vedl provincii po tři roky a několik měsíců.

2406
73. Léta Páně 1243 zemřel bratr Haymon a po něm ve stejném roce nastoupil bratr Crescens. Ten povolal do konventu v Římě po dvou bratřích z každé provincie, aby bratři, kteří přicházeli do kurie, mohli se tam poradit se svými krajany. Ale protože římská kurie se po dlouhou dobu zdržovala v Lyonu, byli tito bratři posláni zpět do svých provincií.

2407
V této době bratři podstoupili mnohá týrání ze strany Bedřicha (II.), který byl na koncilu v Lyonu jako císař prohlášen za sesazeného. Někteří byli v četných provinciích vyhnáni za velkého zmatku, mnozí uvězněni a někteří dokonce zabiti. Důvodem bylo, že se chovali mužně jako synové ke své svaté matce a byli poslušni příkazů církve; to se nikdo jiný z řeholníků kromě Menších bratři neodvážil udělat.

2408
74. V té době arcibiskup z Mohuče Siegfried se projevil vůči Menším bratřím velmi nepřátelsky.

2409
75. Léta Páně 1247 bratr Gottfried, ministr Saska, který řídil provincii po tři roky a několik měsíců, na generální kapitule v Lyonu byl uvolněn z úřadu a vikářem byl zvolen bratr Konrád z Brunšviku, lektor teologie v Hildesheimu, který potom na kapitule v Halle slavené v den Narození Panny Marie byl zvolen ministrem Saska a potvrzen kolem svátku svatého Martina.

Řídil provincii v pokoji, ve kterém mu ji zanechali jeho předchůdci, s kázní a přísností, s velkou uvážlivostí a zachováváním řehole řádu. Po šestnácti letech unavený a vyčerpaný z námahy, když vícekrát na tom naléhavě trval, byl zbaven úřadu za velkého zármutku všech bratří.

2410
76. Léta Páně 1248 na kapitule v Lyonu bratr Crescens byl zbaven úřadu, když společně s bratrem Haymonem řídil po sedm let řád. Na jeho místo byl zvolen bratr Jan z Parmy.

2411
77. V roce 1257 na kapitule v Římě, která se slavila v den Očišťování, bratr Jan z Parmy byl uvolněn z úřadu, který zastával po deset let, a na jeho místo byl zvolen bratr Bonaventura, lektor teologie v Paříži.

2412
78. Léta Páně 1262 bratr Konrád z Brunšviku, ministr Saska, byl na provinční kapitole, kterou slavil v Halberstadtu, uvolněn z úřadu a 29. dubna na téže kapitule v prvním kole byl zvolen bratr Bartoloměj, předtím ministr Rakouska, a hned na zasedání byl z pověření generálního ministra potvrzen bratrem Konrádem. Byl zvolen za nepřítomnosti a když byl zavolán, na prosbu bratří volbu přijal, i když s těžkým srdcem. Převzal předsednictvo kapituly a zakončil ji k veliké spokojenosti bratří.